Kapka v oceálnu

Jsem dítko konce padesátých let a tudíž podstatnou část života jsem prožila "za socíku". Nemůžu nad tím jen tak lehce mávnout rukou, ale že bych byla nějakým extra příznivcem těch "totalitních" dob, to teda ne. Politika mě nezajímala,  u nás v podniku mě přestali lákat ke vstupu do "strany" v okamžiku, kdy se profláklo, že můj táta vrátil stranickou legitimaci v devětašedesátém roce. Dodnes si pamatuju kyselý ksicht vedoucí kádrového útvaru, když se měl ptala "A proč tatínek vystoupil z KSČ?" a já jí odpověděla, že na to se ho musí zeptat jeho, já to nevím.  Jasně že jsem věděla... 

Sameťák jsem prožívala coby statná třicátnice se dvěma malými dětmi na krku, manželem dodělávajícím si dálkově výšku a s babičkami na opačných stranách republiky. Jedna u Chebu, druhá pod Tatrami. My byli přesně uprostřed, takže jsem se měla co otáčet, bez hlídání. Listopad v osmadevadesátém nějak přešel kolem mně - kluci tehdá byli nemocní, takže mě zajímalo více, jak je udržet v posteli a nějaké pochody na Albertov či cinkání klíčema mě nechávalo v klidu.  U nás na malém městě ta revoluční atmosféra nebyla nijak výbušná. V podniku členové ZO KSČ si vzali pár dní dovolené, aby "sešli z očí, sešli z mysli", předseda ROH založil "buňku Občanského fóra" (ty vole, to je fór! smáli se všichni), ředitel odešel do důchodu, páč měl na to věk a náměstek šel na jeho místo. Na náměstí jsme pak zakopávali o plakáty s heslem Volte Havla! a babky nad tím dlouze dumaly, že to je asi ten pražskej herec, podle neotřesitelné logiky, že když to herci tenkrát tak rozjeli, to by bylo, aby jeden z nich se nestal prezidentem.

Ale i ty devadesátky tak nějak v poklidu uběhly a najednou, jak se blížil konec tisíciletí, začal svět šílet z "paradoxu" roku 2000. Kdyby v devadesátých letech u nás nenastal docela dramatický rozmach počítačů, i tenhle fenomén  Y2K by mě jen tak lehce líznul.  Takto jsme všichni ve firmě i doma trnuli v předtuše katastrofy globálního objemu.  Naštěstí počítače  měly více rozumu než lidi.

Zhruba kolem roku 2000 jsem byla tak nějak vláčná, v pohodě, žádná velká katastrofa na obzoru, v nejlepším "středním věku" - děti dorůstající a odrostlé a osamostatňující se,  tudíž více času a možností rajzovat po světě. A tak jsem "sjezdila" skoro celou Evropu, sever Afriky i Turecko,  módní destinace. Netrvalo to dlouho, nějakých deset, dvanáct let. Dnes už bych na ty cesty neměla odvahu, ale nijak extra mi to nevadí. 

Při té předvolební hysterii - jak loni na podzim, tak i letos při prezidentských volbách - jsem si vzpomněla mnohokrát na ten díl z Třiceti případů majora Zemana, kterak tam otevírali znovu případ plánického faráře. Ta hysterie (novinářské smečky), to divadlo v soudní síni - nepřipomíná vám to něco?  A pak ta slova předsedkyně plánického družstva: Co vy to tam v té Praze vymýšlíte? ... My tady na vesnici na takové věci nemáme čas, musíme zasít a sklidit obilí, vyrábět mléko a maso, abyste vy Pražáci měli co jíst... (volně parafrázováno). 

A mně to připadá, že (zase!) v té Praze vymýšlí nějaké bejkárny, ale "venkov" (zbytek republiky) se musí postarat, aby i ti potrhlí kavárníci měli co jíst. Ono to sice už neplatí, potravinově soběstační nejsme, ale ani dnes na vesnici nikdo hlady neumře. Kdo má jen trochu filipa a možnost, tak si drží pár slepic, Vidlák prasátka (můj muž králíky a husy, kachny a krůty), nějaký ten ovocný stromek a okrasnou zahradu zmenší a zaseje si mrkev, okurky a dýně. 

A já si nedávno uvědomila, že jsem se vrátila do těch dob reálného socialismu, kdy (podle dnešní propagandy) v obchodech nebylo nic a na všechno se stály fronty (což je trochu paradox)., a proto  jsme si doma zavařovali kompoty a vyráběli marmelády, a byli vděčni za pár domácích vajíček od babičky nebo od sousedů. Dneska máme sice plné supermarkety, kde dostanete jahody v zimě v létě,  ale na jahodový džem a povidla mám objednávky na rok dopředu (snad se i letos pár jahod  a švestek urodí). Kdepak asi soudruzi udělali chybu? 

I přes plné regály k Kauflandu zjišťtuji, že nadúroda cuket vede k rozvoji sousedských vztahů, u nás fungují cukety i jako platidlo ("platíme" za údržbu auta,  soused je automechanik. A rád cukety). 

S úžasem pozoruji, že se stáváme centrem závistivého pokukování - to když za snachou dojdou kamarádky "z města" a málem je trefí, že na přípravu letní grilovačky nedolujeme zeleninu z lednice, ale ze záhonu. Zjišťuji, že sobotní dětská odpoledne u nás pojímají jako návštěvu ZOO - jejich městské děti visí na plotě a čučí na volně pobíhající slípky, kachny cákající se v louži vody  a s vyjevenýma očima hledí na povalující se králíky. 

Když při debatách otců a maminek "postižených" multikulturními městskými názory je potřeba vytáhnout Aničku zpod našeho rozměrově prostornějšího psa nebo odstranit  Mirečkovi z dlaně slepičinec (o hrůzo! co kdyby ho snědl???), to pak jdou všechny kvóty a prezidentští kandidáti stranou. 

Jsem ráda, že můžu "ovlivnit" ty děti, aby aspoň někde viděly věci přirozené, tak jak skutečně fungují. Že vejce se nezjeví samy od sebe v papírové krabičce v supermarketu, ale že je nejdříve musela snést slepice. Aby věděly, že jahoda vyroste na keříku a chutná úplně jinak než ta koupená v obchodě. Jsou to maličkosti, prkotiny, ale... třeba právě takové maličkosti pomůžou dnes těm malým vidět budoucí svět takový, jaký je, reálný a logický, s pevným řádem a přírodními zákonitostmi. 

Za mých mladých let jsme ten přirozený řád viděli kolem sebe, a brali jsme ho jako fakt, o kterém se nediskutuje a neuvažuje se o něm. Prostě JE. Další generace už prošla naředěným stavem věcí, kdy už "diskutovat bylo možné" - a tak kecali všichni do všeho, aniž by tomu mnozí rozuměli. A současná generace je virtuální. Je jedno, co se děje v reálu, důležité je, jestli je to na netu/TV/youtube.  Pokud to tam není, tak to neexistuje. Všechno, co je určeno pro Spotřebitele, se vyskytne tak nějak  samo. Myslím, že cokoliv, co naruší to virtuálno, i jen slepice a ještě teplé vejce, které dítko vyloví z kukaně, dává zase věci do přirozeného řádu. 

I když je to jen nepatrná kapka v oceánu...