Myslím, že jste všichni četlil Jiráska a jeho knihy o husitech. Velkolepé čtení opřené o Františka Palackého, který pro náš národ celé husitské hnutí znovu objevil. A protože doba byla taková, zdůrazňoval jeho český národnostní rozměr a odboj proti věčnému nepříteli Německu. Pak přišla První republika, která zase zdůrazňovala Husovy hodnoty mravní a to až do té míry, že vznikla církev Československá husitská a tenkrát patřila do ligy těch největších a nejvlivnějších.

Vždycky jsem se útrpně usmíval nad zprávami z Afriky, Arábie nebo Afghanistánu (všechno začíná na A). Ta místní neschopnost vytvořit cokoliv hodnotného, ta rozdrobenost do klanových struktur, negramotnost, ale zato každý má samopal. Jako kdyby u nás strážci chrámu svaté Barbory vedli svůj nesmiřitelný konflikt s Čáslavskými novokatolíky o náboženský statut kopce Kaňk, protože tam kdysi Žižka zatnul prapor do země. Nebo jako kdyby nesmírně populární Dominik Duka vyhlašoval klatbu nad Halíkem a ten musel okamžitě prchnout do Austrálie, protože kdekoliv v Evropě by ho někdo s chutí zabil.