...... a Sputnik a Parlamentní listy a Kubáče a Vlka a Kechlibara a Spencerovou a Novou republiku a vůbec internet s tím neomezeným dosahem, sociálními sítěmi, videi i fotkami. Protože dneska je každý s mobilem novinář, každý kdo u něčeho je se může podělit s celým světem a nikdo to nestíhá cenzurovat. Mohou to vypnout celé, ale i ti Číňani se k informacím dostanou, pokud chtějí. Jinak je jakýkoliv pokus o umlčení jen dočasným jevem. Objemy dat jsou už tak obrovské, že je nezvládne ani centrála CIA, ani umělá inteligence. 

V komentářích k jednomu z minulých článků přibyl jeden, zmiňující několik otázek prof. Budila. Názory pana profesora jsou bezpochyby fundované, přečetl jsem několik rozhovorů s ním, s něčím lze souhlasit, s něčím bych polemizoval, nicméně jde bezpochyby o člověka, který má co říct. Zkusil bych tedy rozebrat svůj pohled na jeho pár otázek a zamyslet se nad jeho zásadní úvahou, zda jsme lepší nebo horší než před rokem 1989.

Jaké tedy byly tyto otázky? Majka je hezky sesumírovala:

"Jsme opravdu lepší společností, než jsme byli před rokem 1989?

Dnes má být "ta úplně ze všech největší" demonstrace za odstoupení Andreje Babiše a ministryně Benešové a za nezávislou justici a ještě nezávislejší média a tak můžeme čekat, že vše bude zpravodajsky dokonale pokryté, Ćeská televize bude mít kamery úplně všude, ozvučen bude dokonale celý Václavák a spolek milionu chvilek pro demokracii to bez problémů zacáluje, neb na jeho transparentním účtu se v tisícikorunových darech (od prostých milovníků demokracie) sešly miliony peněz...

Vzpomenete si ještě někdo, o čem byla Charta 77? Nebo fejeton 2000 slov? Máte ještě v hlavě Havlovu stať o strachu? Já si o víkendu vytáhl knihu rozhovorů s Karlem Krylem Půlkacíř. Četl jsem ji už kdysi dávno, ale teď, když jsem ji otevřel po dvaceti letech, tak měl to strašně překvapilo. A tak jsem pokračoval na všechny ty chartisty, Vaculíky, Patočky a další. A ejhle, najednou je celkem jasné, proč má dnešní demokracie takové problémy. 

  Zrovna jsem si přečetl článek pana Tomáše Vodvářky „Miloš Zeman a soudní moc“. Článek začíná takto: „Demokracie stojí na třech pilířích: zákonodárné, exekutivní a soudní moci. Pokud této trojnožce jednu nohu uřízneme, každý ví, jaká bude její stabilita.“  Hlavní myšlenkou článku je kritika toho, že president ohrožuje nezávislost moci zákonodárné tím, že hovoří s představiteli justice o živých soudních případech.

Zítra si povíme o vyjadřování nedůvěry vládě. Nejspíš se dnes nestane vůbec nic, jen se toho hodně nažvaní a v konečném důsledku bude zase o něco jasnější, že demokratická opozice sice není tak úplně demokratická, ale moc a moc by chtěla vládnout.  Ukáže se, že koaliční partner rozhodně není koaliční a tolerující partner, ač komunista, dělá to, co říká. Překvapení se asi nedočkáme, pokud platí včerejší informace, Babiš se toho jednání ani nezúčastní. 

Jak rychle se nám mění svět. Mám z toho trochu pocit, jako kdyby znovu začínal rok 89. Věčné pravdy se drolí jedna za druhou a to, co bylo před několika roky nemožné, to se stává realitou. Co si nikdo nedovedl ani představit, to je najednou naprosto běžné. Letošní osmičkový rok zase jednou zafungoval. 

Jsme malá země, posléze ještě rozpůlená, a tak jako ten malý ratlík jsme rádi, že máme vedle sebe větší hafany, za které se můžeme schovat. Pro přežití dobré – ale hrdiny to z nás neudělá. Za ochranu se platí vždy a všude, tož teda panáčkujeme a poskakujeme, jak nám ti větší hafani štěkají.  Někdo nostalgicky vzpomene a utře slzu, že to tak nebylo vždy – a že jsme kdysi dávno bývali větším hafanem, co udával tón ve smečce a uměli jsme cenit zuby.  Přitom jsme nebyli nějak prostorově výraznější.

Za První republiky jsme měli téměř vzorový demokratický stát. V ulicích vládlo právo, policie měla veřejný prostor pod kontrolou, stejně tak měl stát pod kontrolou své hranice a měl dostatečně silnou armádu pro obranu. Dokonce to byla tak velká armáda, že nás USA v její velikosti předstihly vlastně těsně před druhou světovou. Československo mělo svůj zlatý poklad, funkční struktury a širokou spolkovou činnost. Národnostní menšiny měly plná občanská práva, měly nárok na svoje školy i svoji úřední řeč.