Je mi čtyřiačtyřicet let. Po celý svůj dosavadní život jsem pracoval v soukromém sektoru. Nepracoval jsem nikdy ani pro stát, ani pro kraj, ani pro obec. Nepracoval jsem pro žádnou obecně prospěšnou společnost, církev či Armádu spásy. Pokud jsem se v něčem angažoval, tak vždycky jako dobrovolník a za svoje. Nikdy jsem nevzal ani korunu dotací. Ani Zelenou úsporám ne. Okna na svém domě jsem vyměnil za své, stejně tak jsem za své vyměnil kabely, otopný systém, kotel i komínovou vložku. Na střechu jsem si našetřil, na auto také. Od svých třiceti let nemám žádný úvěr ani hypotéku.

Občas dávám na svůj fejsbůk krátké glosy. Na aktuální téma, které ale nestojí za velký článek. Ale někdy se stane, že mi z takové glosy nakonec článek vznikne. Včera jsem napsal, že jsme vazaly velmoci, která pouští dvacetiletá ucha k přísně tajným informacím a na únik přijde po půl roce. Že něco takového člověk nevymyslí. Ano, měl jsem na mysli henty utajované materiály o ukrajinské ofenzívě, které vynesl mlaďoučký příslušník národní grady, protože k nim měl bez problémů přístup.

Jak je to dlouho, co přišli Slonková s Kubíkem s tou výbušnou reportáží o tom, jak Babiš odsunul svého synka proti své vůli na Krym? Tři týdny? Pak byly nějaké ty demonstrace, které se svezly se sedmnáctým listopadem a pak už bylo ticho. Ještě se demonstrovalo o týden později, ale už se zlomkem lidí a od té doby je ticho. 

Podobný pocit mám z incidentu v Kerčské úžině a z akce našich vojáčků v Afghanistánu. Nejprv e velké haló a za pár krátký dní už bylo ticho. Žádná demonstrace ani manifestace. Nic.