Přátelé, trvalo to, ale nakonec se to podařilo. Sbírka na onu znásilněnou slečnu z Plzně je tu.

Dnešní článek bude naprostou antitezí toho včerejšího. Navíc bude proukrajinský. Bude tak proukrajinský, že to raději hlásím předem, aby vás to příliš nevykolejilo. Dnes se na válku podíváme očima někoho jiného, než Vidláka a jeho rodiny rozptýlené v postsovětském prostoru. Podíváme se na ni z jiného hlediska, než hledání odpovědnosti. To je totiž to, co neustále děláme. Hledáme, kdo to celé zavinil, kdo to rozpoutal, kde ještě byla šance válce zabránit. Jenže válce je naše hledání odpovědnosti úplně ukradené.

Do kostela to mám pár kilometrů přes půl Plzně. O různé příhody, které se mi při cestě tam a zpět naskytnou nemám nouzi. Tohle se stalo asi před měsícem, kdy jsem si to štrádoval z kostela domů. Chodím často kolem zastávky u nádraží a tam je vždy dost bezdomovců, dobrých i špatných.  -- Většiny z nich si moc nevšímám a oni mne také ne. Popíjejí si svůj truňk z plastové láhve nebo krabice a je vidět, že jim toho zas tak moc nechybí. -- Neuvědomují si, že bez závislostí by mohli prožít život lepší.  Vyčítat jim to pití? Proč?  V téhle zemi? Kde se pivovarům žehná aby prosperovaly?