Těsně po volbě Donalda Trumpa americkým prezidentem jsem  na Kose jsem napsal článek, že Trump už má podle mě svou dějinnu úlohu splněnou. Najednou je totiž dovoleno beztrestně kritizovat amerického prezidenta. To jsem tehdy ještě nevěděl, kam až to může zajít. Je to podobné jako před první světovou válkou, kdy podobní komentátoři jako já tříbili brka na textech o tom, zda by válka nemohla něco vyřešit. Nikdo si nedovedl představit, jaká příšerná hrůza to pak ve skutečnosti bude. I já si už někdy říkám, že jsem neměl psát tak bohorovný text o džinech, které už nepůjde vrátit do láhve.

Vždycky jsem se útrpně usmíval nad zprávami z Afriky, Arábie nebo Afghanistánu (všechno začíná na A). Ta místní neschopnost vytvořit cokoliv hodnotného, ta rozdrobenost do klanových struktur, negramotnost, ale zato každý má samopal. Jako kdyby u nás strážci chrámu svaté Barbory vedli svůj nesmiřitelný konflikt s Čáslavskými novokatolíky o náboženský statut kopce Kaňk, protože tam kdysi Žižka zatnul prapor do země. Nebo jako kdyby nesmírně populární Dominik Duka vyhlašoval klatbu nad Halíkem a ten musel okamžitě prchnout do Austrálie, protože kdekoliv v Evropě by ho někdo s chutí zabil.