Můj tatínek se na svou dobu ženil pozdě. Jeho kamarádi přišli ve dvaceti z vojny, takřka okamžitě zakládali rodiny a vyráběli Husákovy děti. Na Sokolovsku se stačilo upsat práci na šachtě a hned jste měli byt, manželské půjčky, deputáty, vysoký plat… prostě samá pozitiva a sociální jistoty. Tatínek se trochu vymykal a zůstal svobodný až do osmadvaceti. A protože byl bez závazků, přidal se k iniciativě jistého faráře, který se staral o to, aby se na Ukrajinu dostaly Bible v ukrajinštině.

A tím je jiný život... 

To jsou totiž velikonoce a to je křesťanství. Ani Bůh neuplatňuje ekonomická měřítka na hodnocení lidského života. Nehodnotí se množství práce, které člověk vykonal. Nehodnotí se, kolik vydělal peněz. Oproti starým Řekům není život poměřován ani velikostí skutků, kvalitou vykonaného díla, ba ani silou myšlenek, které lidstvu zanechal. 

Lidský život má totiž přesně tolik ceny, kolik je ochoten někdo jiný obětovat ze svého života. 

Jak lidem s postupujícím koronavirem už trochu otrnulo (zvykli jsme si), možná přichází čas na to, zhodnotit, co nám ta mrcha odkryla. Co jsme se tak trochu dozvěděli o nás samých.

Z celé té škály poznatků, které si koneckonců musí vyhodnotit každý sám, připoutala moji pozornost stará otázka o Životě, o tom, zda je skutečně nejvyšší hodnotou. Mám o tom s postupujícím věkem stále větší pochybnosti.

Z pohledů na tento problém vytknu symbolicky „před závorku“ stanovisko církevní, které mi charakterizuje například tento postoj:

Nedávno jste se na Kydech mohli seznámit s případem nemocného britského chlapce Alfieho, který upadl do kómatu po očkování a protože mu údajně odumřel mozek, byl soudním příkazem odpojen od přístrojů proti přání rodičů. Rodiče chtěli chlapce převézt na kliniku v Itálii. Itálie nabídla občanství i transport, ale vyhrál úřední šiml a doktoři, kteří si to prostě u soudu zařídili a udělali to po svém.

Dokud jsem bydlel v Západních čechách, byl mým oblíbeným místem Slavkovský les a Tepelská vrchovina. Relativně nízké pohoří porostlé poměrně starým lesem, po dlouhou dobu to byl vojenský prostor, je tam pár vesniček, ale spíš než starousedlíci tam jezdí chalupáři, nejsou tam žádné dominantní vrcholy viditelné z dálky, rozhledna je jen tu a tam. Bez mapy tam člověk velmi snadno ztratí orientaci. 

Sobotu jsem strávil v Praze. Ženil se mi můj skoro adoptivní syn. Svatba byla moc pěkná, nevěstě to slušelo, maminky si poplakaly, otcové uronili slzu a pak popili a do toho jsem jim z grilu servíroval čerstvé prasátko. Nechci se vytahovat, ale už jsem se to fakt naučil a i když normální Pražák sní a vypije všechno co mu dají, tentokrát bych obstál i v konkurenci Vidlákovské řeznické smetánky. Zkrátka svatba jak má být s dostatkem piva, vína, burčáku i domácí pálenky.

Ak som to nejak nepoplietol,tak sa tohto roku v ČR nahrnuli tisíce šťastných detí do posledného ročníku materských škôl -povinne.

A úplne otvorene sa vtejto súvislosti hovorí o tom,že by toto opatrenie mohlo zlepšiť integráciu a následné vzdelávanie detí zo sociálne slabších skupín obyvateľstva – v normálnom jazyku : cigánov.

No veď prečo nie? Určite sa prvé písmená,alebo 2+2 ľahšie naučí dieťa,ktoré aspoň desať minút obsedí v lavici a nežuje zošity,alebo nezakladá z ceruziek táborák pod ňou.