Máme tu další výročí konce druhé světové války a jako obvykle se budou dějiny přepisovat. Jediná jistota je totiž budoucnost. Minulost se pořád mění podle toho, kdo zrovna vyhrává. Sice mě to štve, ale nepřekvapuje. Dějiny jsou totiž především v dnešní době buďto dějiny zla a nebo dějiny dobra… proto je lepší učit dějiny genderu. Vysvětlit žáčkům šíři a často i rozpolcenost motivů, to chce skutečně dobrého učitele. Nejlépe takového, který nebude poslouchat ministra školství, co má vlastně učit.

Na dnešní článek mě navedl náš čtenář Margon, který mi po dobrém vyčetl, že jsem na 22.6. dal článek o popravě českých pánů a nikoliv tu novodobější vichřici, která do značné míry určuje i dnešní dějiny - německé přepadení Sovětského svazu. 

Odpověděl jsem mu krátkou glosou, že toto přepadení je z mého pohledu nudná a stále se opakujíc část evropských dějin, která tu za posledních tisíc let proběhla už tolikrát, že mi vlastně nestojí o tom psát. Ale červíček zahlodal, i řekl jsem, že si plán Barbarossa trochu porovnáme s těmi předchozími podobnými plány. 

Dnes máme opět to výročí, které se v posledních letech moc nehodí. Máme přece  hentu prozápadní orientaci... a 70% našeho průmyslu je napojeno na Německo. A naši západní bratři nám kážou plivat na východ a moc nezdůrazňují, že to stejně nerozlišují a že jsme pro ně stejný póvl jako Rusové.

Tož se nám zase otevřely knihovny. Šel jsem s dětmi vrátit knížky co měly napůjčované a nabrali jsme domů další zásobu čtiva. Koneckonců školy moc nemají, tak ať si alespoň rozšíří obzory. V knihovně jsme byli jedni z prvních. Skoro všechny knihy byly v regálech, nic nebylo rozpůjčované. Aniž bych to měl v plánu, skončil jsem u regálu s válečnou literaturou. 

Vidlákovská knihovna má sice už počítačový informační systém, ale v knihách jsou ještě založené ty kartičky, kam se zaznamenává půjčení knihy.  Docela jsem si to užil... 

Po včerejším článku povauji nadále již téma koronaviru za vyčerpané. Epidemie je zahnána do kouta, počet nakažených naše zdravotnictví bez problémů absorbuje a dokud se nám epidemie znovu nerozjede nebo nezahrozí, není už co řešit. V uplynulých dvou měsících jsme s Masterem nabídli čtenářům celou řadu alternativ i hypotéz, ale hned na začátku jsem napsal, že co se skutečně stalo, to se zjistí až zpětně. Odteď už se tedy budu koroňáku věnovat jen tehdy, když vyjde na světlo něco opravdu důležitého. 

Ne, nebojte se, nebudu porovnávat Hitlera se Žižkou. Nebudu ani Žižku porovnávat s Hitlerem. Nadpis jsem užil z jednoduchého důvodu... Ať totiž děláom co dělám, pro moje děti je Druhá světová zhruba stejně daleko jako husitské hnutí. Ne že by je to nebavilo, znají jedno i druhé, máme nachozené nějaké ty památníky i muzea, máme nakoukané filmy, přečtené knížky, ale celá ta tragédie dvacátého století se od nás strašně rychle vzdaluje a dostává se do stejného odstupu jako ti husité. 

Je noc. Dvě ráno. Večer jsem se najedl a nemůžu spát. Dobře mi tak.

Nevěda co by, pustil jsem si britský dokument o špionáži. Kdo by čekal, Jamese Bonda ten se přepočítal. Uvádí to jakýsi dědeček, který svým capáním ze všeho nejvíc připomíná tříletýho chlapečka. Všemu se upřímně diví, jak je to mazané, i když to má rafinovanost vařeného buřtu.

Svírá se mi z toho žaludek, řekl prý Hitler ohledně nastávající bitvy u Kurského oblouku.

Tuším, že jsem to četl ve Speerových pamětech. Měla to být reakce na něčí poznámku, že dotyčný nevidí strategický cíl.