Dnes píšu poslední článek o Mnichovském diktátu, jeho přijetí, nebránění se, okupaci a nakonec osvobození vítěznými mocnostmi Druhé světové. Od nynějška budou články k tomuto tématu vycházet jen v příslušné výročí, protože názory můžeme mít různé, ale zapomínat nesmíme. Pokud se kdokoliv z diskutujících cítil po Targusově článku dotčen a má pocit, že je třeba se vyjádřit, nechť si chystá článek na konec září. 

Když jsem přelouskal poprvé Gerdův výtvor z 26. 12. 2019

Urputný Mnichovský mýtus o rozbití čs armády Hitlerovými tanky,

 netušil jsem, jaká mela se kolem něj strhne. Především jsem totiž vůbec netušil, že nějaký takový mýtus existuje.

Nicméně jsem si dovolil do této debaty vstoupit a hrdě hlásat své názory utvořené nepříliš podrobným studiem ze dvou tří pramenů, doporučených vystudovaným vojenským historikem.

Když sleduju současnou nejnovější kauzu naší (možná už bývalé) zmocněnkyně za lidská práva - svého času soudružky (ur) Válkové, začínám si zcela vážně myslet, že bez další revoluce se neobejdeme. 

Budu dnes pokračovat ve včerejším tématu, jen se nastěhujeme zpátky do naší malebné kotliny... ale vlastně ne - budeme na jižní moravě. Dnes si popovídáme o řádném hospodaření. Začnu jedním příběhem na který "koukám z okna". 

Včerejší diskusí zarezonovalo naše poměrně časté téma přírody tentokrát ve vztahu k australským požárům a samozřejmě došlo na našeho kůrovce. Proto se chci omluvit Targusovi - jeho článek posuneme o pár dnů, protože kromě přírody, která by nás měla zajímat z podstaty věci, tak navíc pokračuje íránská story, tentokrát plná demonstrantů a britských velvyslanců, aby středověcí ajatoláhové odstoupili. Během dne se dozvíme další informace a zítra to prodebatujeme. Dneska si dáme přírodu... 

Osobně jsem vemi podezíravý ke každému státu, který potřebuje wehrmacht i SS. Je to pro mě jedno z kritérií, které se obejde bez všeho novinářského a ideologického balastu našich vždy objektivních médií, kterým jde výhradně o demokracii a naše dobro. Jakmile máte stát, který kromě armády potřebuje ještě další speciálnější armádu, protože té normální armádě nemůže věřit, případně pak potřebuje dokonce ještě armádu číslo tři, protože nemůže věřit těm zbylým dvěma, tak to zpravidla ukazuje na velmi solidní režimní paranoiu, ale také vědomí si vlastní situace. 

Dnes bych rád zcela popřel vše co jsem řekl včera, kdy jsem se na současnou bezpečnostní krizi kolem Íránu zkoušel dívat z hlediska překážejícího charismatického generála, který má našlápnuto stát se prvním mužem ve státě. Troufal jsem si tvrdit, že být oblíbený, charismatický a schopný, to se neodpouští ani v Íránu. Jak jsem ale už psal, nebývám otrokem svých úvah a tak bych to celé dnes otočil a podíval se na to z hlediska padajícího ukrajinského letadla plného kanaďanů. 

Asi jste také zaznamenali zprávu Terezy Spencerové, že Írán před svým raketovým útokem na americké základny informoval švýcarské velvyslanectví a pro jistotu i své kolegy v Iráku... To aby se to k američanům doneslo úplně spolehlivě. Nakonec letěla řada obstarožních raketek, americká protiletecká ochrana zůstala vypnutá, rakety zbořily několik prázdných domečků a bylo po všem. 

Když si Čulík nebo Vlk zakládali svoje internetové hračky, šlo jim oběma o pravdu, které se ve veřejném prostoru jaksi nedočkali. Nedostali ji od veřejnoprávních médií, nedostali ji od novinářských špiček, nedostali ji od politiků. Svět se změnil v jednu velkou propagandu, pravda se začala stále více rozmlžovat, každý někomu sloužil a kopal za nějaké zájmy a lidi už se na to nemohli dívat a tak měly Britské listy, ale i Kosa vysokou čtenost. 

Vezmu to dneska obráceně...

Řekněme, že se někdo opravdu vážně snaží zahájit válku s Íránem. Kvůli tomu se vypověděla jaderná dohoda, přitvrdily se sankce, začalo se bombardovat šiítské milice, našly se díry na tankerech, které byly připsány té správné straně, vybuchla rafinérie a samozřejmě za to zase mohl Írán a do povětří byl vyhozen oficiální představitel státu se všemi důsledky z toho plynoucími.