V komentářích k jednomu z minulých článků přibyl jeden, zmiňující několik otázek prof. Budila. Názory pana profesora jsou bezpochyby fundované, přečetl jsem několik rozhovorů s ním, s něčím lze souhlasit, s něčím bych polemizoval, nicméně jde bezpochyby o člověka, který má co říct. Zkusil bych tedy rozebrat svůj pohled na jeho pár otázek a zamyslet se nad jeho zásadní úvahou, zda jsme lepší nebo horší než před rokem 1989.

Jaké tedy byly tyto otázky? Majka je hezky sesumírovala:

"Jsme opravdu lepší společností, než jsme byli před rokem 1989?

Tak si nám opět zademonstrovali milionoví chvilkaři. Zase jich bylo docela dost, zase se vymezili proti Babišovi a Zemanovi a společně politovali Českou republiku, protože nám tu podle nich jaksi nevzkvétá demokracie. Co nevzkvétá - je přímo ohrožena. Je ohrožena samozřejmě Babišem a Zemanem. Tím prvním proto, že sice už není obviněný, ale je to c elé nějaké divné, kromě toho má střet zájmů, má média a tím pádem ohrožuje demokracii. 

5.11.2018 – Zeman vyrazil na návštěvu do Číny. Počítám, kdy kavárníci vyrukují s nějakým počítáním, že je tam nějak moc často. * Nohavica obdržel Puškinovu cenu, ruské vyznamenání umělcům za přínos ruské kultuře. Dostal ji za zhudebnění děl Vladimíra Vysockého. To by ještě nebyl tak velký průšvih, ale že vyznamenání předává ten padouch Putin osobně je naprosto neodpustitelné… alespoň pro kavárníky. Kdyby mohli, tak Nohavicu ukřižují, zřejmě jim však docházejí síly, tak aspoň plivou jedovaté sliny.

Chtějí nám vzít svíčkovou... a guláš taky

Z mého profesního zvyku pročíst, či spíše prolistovat každé ráno všech pět hlavních deníků zbylo už jen torzo. Občas se zastavím v naší ulici v knihovně, abych je prolistoval a utvrzuji se v názoru, že pro mě jsou Hospodářky a Plzeňský deník informačně prakticky bezcenné, Právo stále více sluníčkaří, ale přece jen si uchovává určitou zpravodajsko/publicistickou hodnotu, podobně jako Mladá fronta a Lidovky. Ovšem Lidovky si kupuji každou sobotu, neb mají zajímavé přílohy Orientaci a Relax. Tímto úvodem se dostávám ke své poplašné zprávě.

Je to ode mne asi trošku odvážné psát Vidlákovi, s jeho rodinnými kořeny na Ukrajině, článek o svém pohledu na ukrajinskou situaci, ale přesto se o to pokusím. Vůbec přitom netvrdím nic o své absolutní pravdě a absolutním chápání všech souvislostí, ale na Ukrajinu pracovně jezdím, byl jsem na severu, západu, východě i jihu, a ačkoliv u takto velké země nelze tvrdit, že bych ji snad znal, něco o ní vím. 

Dnes si probereme jeden diskusní evergreen, který nás provází od samého začátku, kdykoliv narazíme na americké zahraniční intervence. Ať se bavíme o Sýrii, Iráku, Afghanistánu, Jižní americe, vždycky se v diskusi objeví názor, že americkým cílem není stabilizace či instalace spřáteleného režimu. Americkým cílem je primárně ta nestabilita. Vytvořit svým bombardováním bordel, chaos, vyzbrojit různé bojůvky a pak si jen mnout ruce a dodávat zbraně za ropu či jiné výdobytky. 

Dnešním textem chci dát odpověď pavtovi na jeho otázku, zda jsme po plyšáku vůbec měli šanci na jiný vývoj. Zda bylo vůbec možné se vyhnout divoké privatizaci, rozkradení majetku, vytunelování firem, podřízení se USA a Německu?

Dnes navážu na své texty z předchozích dvou dní, protože právě tyto články jsou jakýmsi otvírákem pro mé dnešní přemýšlení o budoucnosti. Zároveň je na čase také napsat pár slov o sedmnáctém listopadu před třiceti roky a ono se to tak nějak protne dohromady. Základem dnešního textu budiž včerejší provolání Povidláka v diskusi, že nám vymírají voliči Miloše Zemana a těžko říci co bude dál. Targus mu velmi trefně odpověděl a já to jen maličko rozšířím. 

Všímáte si, jak světové události staré několik let postupně jdou k té jediné, logické a v podstatě nevyhnutelné možnosti? Jak se světoví politici mohou vzteknout, ale stejně je vše v podstatě nalajnované a sleduje to realitu? 

Je vlastně úplně jedno, jak moc se v OSN kecá o lidských právech a jak moc se mluví o toleranci a vstřícnosti, ale stejně se všechno děje podle toho, kolik je kde zbraní. Když se do nějakého regionu navozí munice a kvéry, prostě se tam střílí, vraždí, popravuje a je úplně jedno, jak to novináři či hlavouni nazvou. 

Omlouvám se všem svým čtenářům. Museli jste přetrpět týden článkové mizérie. Důvod je jednoduchý - ve Vidlákově jaksi "padla vláda", já tam jsem za místní socany trochu angažovaný a protože jeden malý kamínek strhává lavinu, stal jsem se neočekávaně rychle tiskovým mluvčím "spíkrem" místního sdružení. Zakládal jsem straně fejsbůk - musel jsem se to naučit, pak jsem urychleně psal, reagoval, řešil vzniklé komunikační situace a vůbec se učil za pochodu. Místo jednoho článku denně jsem jich najednou psal pět, k tomu reagoval na komentáře, nastoloval jsem témata, psal jsem stanoviska...