Tři dny jsem vypisoval analýzy o eurovolbách. Za tři týdny zjistíme, jak přesně jsem to odhadl. Články měly velmi dobrou odezvu přímo na mých blozích a naopak velmi proměnnou odezvu na sociálních sítích. Co to znamená, to si budu muset ještě promyslet, ale myslím, že mohu s klidným svědomím říci, že po volbách bude mít leckdo těžkou kocovinu. Ale před volbami bude ještě čas, si to znovu probrat. Dnes si řekneme, co nám v posledních třech dnech uniklo v geopolitických souvislostech.

Poctivě jsem si přečetl komentáře k mým posledním dvěma volebním článkům na všech svých platformách a dovolte mi konstatovat, že se od voleb 2021 nic nezměnilo. Zase je to euforie spojená s fandovstvím, zase se k politice přistupuje jako k zápasu Sparty a Slávie, zase to hlavně budí emoce a zbývá jen málo prostoru pro nadhled a racionalitu. Je to sice marné házení hrachu na zeď, ale dáme si dnes ještě jeden volební text, kterým se pokusím zareagovat na některé námitky a připomínky, které mi při čtení komentářů tak nějak utkvěly. Bude to bez ladu a skladu, prosím vás proto o pochopení.

Přátelé, volby do europarlamentu budou za necelé tři týdny. Budou kvalifikací všech stran pro parlamentní volby, ať už se uskuteční v řádném termínu nebo dříve. Jsou důležitější než kdy jindy, protože v EU se bude hlasovat o grýndýlu, bude se hlasovat o pandemické smlouvě s WHO, bude se rozhodovat o dalších zelených šílenostech, ale také se při trošce štěstí budou utvářet nové frakce, protože nespokojenost se současnými euroelitami je něco, co máme v Evropě všichni společné.

Jsem chcimír od první minuty války na Ukrajině. Cítil jsem ji v kostech už pár měsíců předem a ukrajinskou krizi jsem sledoval už od Majdanu. Vnímal jsem ji jako existenciální záležitost. Tohle nebyla klasická „velká hra“ velmocí, které se štengrovaly prostřednictvím nějakých milicí a režimů ve třetích zemích. Tohle nebyl Asad vs. umírnění lidojedi. Tohle nebylo foukání do revolučních ohníčků v Libyi. Tohle bylo vážné, je to vážné a bude to vážné.

Atentát na Roberta Fica je klasickou černou labutí. Tedy událost, kterou víceméně nikdo nečekal, ale jejíž význam je tak veliký, že zasáhne do všech plánů i představ a seřadí všechny na nové startovní čáře. Události příštích týdnů budou všechny poměřovány právě tím, co se stalo na Slovensku a nemůže to být jinak.

Ve hře jsou mírové rozhovory, řekla o situaci na Ukrajině Jana Černochová. Ta, která se ještě nedávno fotila v mikině s granáty. Ta, která byla připravena rozpoutat třetí světovou válku, když ukrajinské rakety zasáhly polský traktor. Zastánkyně nejmiliatantnějšího postoje, která poslala na Ukrajinu 60% těžké výzbroje české armády (Což v praxi znamená, že těch zbylých 40% je nepojízdných). Najednou jí to někde v hlavě udělá „cvak“ a mírová jednání jsou ve hře.

Pamatujete? Tohle byl jeden z nejslavnějších výroků Pavlíka Řeporyjce Novotného. Tenkrát jsme se divili, jak je možné, že ho za to nevedou v klepetech, protože Tušl s Čermákem dostali vyšší tresty za mnohem méně nevymáchanou hubu. Novotnému se nestalo nic. Naopak, premiér si s ním dělal selfíčka, navštívila ho Danuška Nerudová, která sama nedávno přidala hlášku, že dnešní komunisti jsou zločinci. Ba dokonce i PePa z Hradu přišel zkontrolovat klid a řád v Řeporyjích, Dana Drábová také políbila Novotného prsten.

Proč zemědělci vysypali hnůj právě před řeporyjskou radnici? Proč se rozhodli pro takto razantní protest? Proč si nevybrali jiný terč, kterých naše vládní politika nabízí takřka nepřeberné množství?

Dlouho avizovaná a naznačovaná věc se podařila. „Zlí“ zemědělci vysypali před řeporyjskou radnici fůru kvalitního prasečího hnoje. Netroškařili, Pavlík Novotný tam toho má zhruba dvacet tun a může se v něm rochňat minimálně až do zemědělského protestu příští středu 22.5.2024. Akci se podařilo dokonale utajit, nikdo nic nevyzradil, nikdo to nezkazil a nikdo to nedělal pro svou osobní slávu. Jméno hrdiny zůstává oficiálně v tajnosti, ono se to stejně časem provalí. Prosím, spokojte se s tím, že tento závdavek velkého protestu příští týden udělali Myzemědělci.