Šifrinův Bůh synergie

Jiří Šifrin je mladý muž (asi 55 let), Čech, vysokoškolák (VŠ technického směru). Na Svobodném vysílači s ním po vydání jeho knihy udělali dva zajímavé rozhovory: https://www.svobodny-vysilac.cz/2019-06-09-jiri-sifrin-buh-synergie_-nova-kniha-o-stalinovy/ , https://www.svobodny-vysilac.cz/2019-06-30-jiri-sifrin-_-buh-synergie-2-druhe-predstaveni-knihy-o-stalinovi/ na téma Stalin a Rusko. (Rozhovory nezačínají hned na začátku vysílání, ale až za nějakých 10 minut.)

Šifrinova kniha "Bůh synergie" je o Stalinovi a Rusku. O Stalinovi se v mediálním prostoru hovoří vesměs negativně. Začalo to projevem Chruščova v roce 1956. V Rusku si ale většina lidí Stalina cení. Tento rozpor je dobře známý - občas slyšíme povzdech: "Co to ti Rusové s tím Stalinem pořád mají?"

Šifrin se snažil této záhadě přijít na kloub. Zjistit, co byl Stalin vlastně za člověka. Nejdříve četl u nás dostupné knihy, ale brzy zjistil, že se na ně většinou nedá spolehnout: obsahují polopravdy, nepodložené legendy, nesmysly i zřejmé lži. Začal proto procházet ruské archivy, četl paměti lidí, kteří se se Stalinem běžně stýkali - generálové, konstruktéři, ředitelé velkých podniků, ale i knihy některých současných ruských autorů.

Publikace, která by obsahovala tak věrohodný a konzistentní obraz Stalina a celé jeho doby a tak rozsáhlý a ověřený soubor faktů o Rusku/SSSR za Stalina jako "Bůh synergie" u nás neexistuje. Možná neexistuje ani v Rusku.

 

Kniha začíná (str. 13-32) základními pojmy důležitými pro Rusko: Počasí a jeho vliv na zemědělství, Rolníci, Kulaci, Nevolnictví, Ruská duše, Vojenská doktrína. Chceme-li znát něco o počasí a zemědělství v Rusku, můžeme si přečíst třeba krásnou knihu Tichý Don (1300 stran). Tady to máme na třech stránkách.

Jak Šifrin porovnával různé zdroje, třídil informace a hodnotil jejich důvěryhodnost, tak se mu postupně začal rýsovat nejvíce pravděpodobný obraz Stalina: Byl to génius, který o několik hlav převyšoval své kolegy v politbyru. Když se někde něco zadrhlo, usměrňoval odpovědného člověka nebo to převzal sám.

Byl schopen si udělat jasno v oborech, které zrovna řídil. Studoval vysokoškolská skripta pojednávající o tématech, o kterých předtím nic nevěděl. Konzultoval konkrétní - často technické - problémy se špičkovými specialisty. Po odborné stránce s ním nikdo z jeho kolegů nebyl schopen držet krok. Věděli to, respektovali ho. Podobně hovořili o Einsteinovi jeho kolegové z laboratoře fyzikální chemie.

Když bolševici převzali v roce 1917 moc, bylo Rusko v katastrofálním stavu. Rolníci tvrdě vysávaní kulaky, elity bránící za každou cenu současný (a neudržitelný) stav, průmysl na nízké úrovni, 80% negramotných ... Chaos. Válka.

Lenin prosadil uzavření separátního míru a Rusku se trochu ulevilo. Situace byla ale stále katastrofální. Řídící struktury nechtěly s bolševiky spolupracovat. (Pověřený bolševik přišel do banky, a vrátný ho vyhodil.) Navíc bolševiků nebylo ani 50 tisíc. To bylo velmi málo na tak velikou zemi. Brali skoro každého, kdo se k nim chtěl dát. Lidi chytré, pracovité, ale také líné, kariéristy a někdy i nepřátele.

Jen tak pro vaši představu:  "Máte průmyslovku?" - "Ano." - "Budete mít na starosti dopravu v Jihomoravském kraji." ... "Vy jste kuchařka?" - "Ano." - "Budete se starat o zásobování Neratovic potravinami." ... "Ty jsi zloděj?" ... "No, dobře. My tě pustíme z basy, ale už nesmíš krást. Rozumíš? Budeš dohlížet na opravnu vagonů."

Bolševici doufali, že ten slušný a pracovitý zůstane slušným a pracovitým. Že tomu línému zachutná práce. Že ten, co krade, už krást nebude. (Nebo aspoň ne moc.) A tomu špatnému se zalíbí být dobrým. Kupodivu měli často i pravdu.

Ani v ústředním výboru strany to nebylo lepší. Byla tam řada lidí, kteří se snažili prosadit různé zájmy. Nejvýznamnější byla skupina kolem Trockého. Jejich snahou bylo prosadit, aby Rusko zažehlo celosvětovou marxistickou revoluci. A shořelo v ní. Tomu se Lenin Brest-litevským mírem vyhnul. Stalin v průběhu doby tak různě manévroval, dařilo se mu své oponenty vyšachovávat a zvyšovat suverenitu Ruska - tedy nyní už Sovětského Svazu. (Šlo mu to lépe než nyní Putinovi, protože se mohl opřít o státní ideologii.)

Jak se blížila válka, začala být přítomnost zrádců ve státním a stranickém aparátu příliš velkým luxusem. Klíčovým okamžikem bylo plenární zasedání ÚV VKS(b) konané od 23. února do 5. března 1937. Existuje z něho podrobný zápis. Šifrin ho celý přečetl a prostudoval (!!!). Píše o tom na stránkách 177 až 201. Jsou tam zajímavé detaily.

Něco jako: Řečník v sále čte svůj referát. Ostatní poslouchají. Najednou se někdo zvedne a povídá: "... ale když jsme tenkrát byli ve výčepu, tak jsi říkal něco jiného." V sále se smějí, řečník na to něco řekne nebo mlčí.

Pachomov hovoří. Má problém. Neví, co s parníkem Rykov. (Rykov - člen Ústředního výboru - byl odveden NKVD na vyšetřování.) Ostatní se smějí. "Tak ho potop!", volá někdo.

Šifrin podotýká, že mu to dění na zasedání připomíná povídky Šimka a Grossmanna. To je dobrý postřeh: Ty jejich povídky jsou totiž odkoukané ze života. Realita tenkrát často vypadala ještě divočeji. Znám to.

Podle jeho vlastních slov to byl právě tento záznam, který mu umožnil pochopit a orientovat se v tom, jak to fungovalo v sovětské společnosti té doby. Řekl bych, že to rozhodující pro něho nebyla prostá fakta, která četl, ale něco jako "citové naladění" na atmosféru té doby.

V každém případě je naprosto jasné, že v takovémto společenském prostředí se diktátor vyskytovat nemůže. Prostě nemůže: Při prvním náznaku, že si chce něco vynucovat, by se někdo zvedl, a stačilo by pár vhodně volených slov a už by se smál celý sál. To by byla "diktátorova" společenská smrt. Už by se s ním nikdo nebavil. Tak to chodilo.

Závěrečné usnesení bylo odhlasováno většinou přítomných. (O důležitých věcech se vždycky hlasovalo.) Čistky, které následovaly, vedl Ježov, malý postavou. Byli v nich zlikvidováni zrádci, ale zřejmě také i lidé pouze neschopní. Ono se to někdy těžko pozná.

I tak ve vedení Sovětského Svazu dost zrádců zůstalo. Dobře to bylo vidět na začátku války. Třeba letectvo: část ho vůbec nedostala rozkaz vzlétnout! A tak Němci spoustu ruských letadel zničili přímo na zemi. Taková ostuda!

Co říci závěrem? Je obecně známé, že za Stalina se Rusko ze zaostalého, zemědělského impéria stalo suverénní, soběstačnou, průmyslovou velmocí. Tím, co zůstávalo jaksi v pozadí, byla skutečnost, že se také zlepšoval život běžných lidí. Nejen materiálně. Lidé začali cítit, že před sebou mají perspektivu. Nadaným dětem - bez ohledu na původ - se otevřela cesta k vyššímu vzdělání. To bylo dříve nemyslitelné. Obratný nedostudovaný kněz Stalin pod pláštíkem marxismu-leninismu systematicky budoval společnost pro lidi. Asi to bylo smyslem jeho života.

Stalinovi následovníci v čele Sovětského Svazu pootočili kormidlem a tak jsme mohli na vlastní oči sledovat postupnou degradaci a nakonec i rozklad tohoto státu.

Dnes (duben 2020) už je zřejmé, že bude nutné přehodnotit různé "nezpochybnitelné pravdy". Šifrinova kniha, která se snaží pravdivě vykreslit Stalina a jeho dobu, je vykročením v tom správném směru.

 

Z tiráže knihy:

Jiří Šifrin: Bůh synergie

Vydáno v r. 2019 vlastním nákladem autora, 448 stran

Doporučená cena 420 Kč

Objednávky: redakce@pospolne.cz

ISBN: 978-80-270-6368-0

(Knihu lze zakoupit i u některých knihkupců - viz třeba www.heureka.cz .)

Yokerův komentář: 

Já se za odborníka na Rusko a Stalina nepovažuji, ale vím leccos. Moje názory jsou blízké Šifrinovým. Konečně z recenze je to určitě patrné.

A co jsem se dozvěděl nového? Jsou to spíše upřesnění toho, co jsem již věděl. Cenný je třeba takový ten ucelený pohled na toto období Ruska/SSSR, tedy první polovinu 20. století. Člověk většinou čte nebo přemýšlí o kratším období - třeba o občanské válce, ruských legiích, kolektivizaci a podobně. 

Na jednom místě se Šifrin zarazí a říká něco jako: "My jsme se soustředili na to, co koncem první světové války a za občanské války probíhalo ve městech. Ví se o tom dost. Ale 80% lidí žilo na venkově. A o tom víme málo. Skoro nic. A ani se nic nedozvíme, protože v archivech to není." - Já jsem to věděl také, ale v plné míře jsem si to uvědomil teprve když to Šifrin řekl.

V jednom z těch dvou rozhovorů na Svobodném vysílači Šifrin dostal otázku: "A jak to, že vyhráli bolševici, když tam v Rusku byly další silnější a početnější strany?" A odpovídá: "Víte, já si myslím, že to bylo proto, že bolševici nejméně terorizovali civilní obyvatelstvo." Pár slov a člověk najednou cítí, že to je ono. (Šifrin je nejen chodící encyklopedie, ale o věcech i opravdu hodně přemýšlí.)

To nejpozoruhodnější se skrývá na konci knihy: Poslední fotografie na poslední stránce. Její titulek zní: "Starostlivý otec Nikolaj II. se synem hemofilikem Alexejem Nikolajevičem řežou dříví ...". Rusko, zkrátka, má svá tajemství, která si střeží. A my, i když se takové tajemství dozvíme, tak stejně nevíme, co vlastně znamená ...