Můj milý deníčku, dneska to bude asi trochu delší. Ale zatím sis nikdy nestěžoval a vždycky jsi mne trpělivě vyslechnul – věřím proto, že ani dnes to nebude odlišné. Co taky jiného, že. Nějak jsme si vzájemně zbyli.
Byly doby, kdy podobné rozhovory, jaké dneska vedu s tebou, měly úplně jinou dynamiku.
Jmenovala se Imagena a seznámil nás Vladimír Merta. S Vladimírem Mertou to mám podobně, jak to svého času napsal Větva o Jarku Nohavicovi: známe se napůl – já ho znám, a on mě nezná.
Ale to nevadí. Hrával jsem kdysi na kytaru Mertovy písně a pomocí nich lámal – někdy i úspěšně – dívčí srdce. Imagena už se na to nemohla dívat a vystoupila z písně téhož jména, aby mi řekla, co si o tom myslí. Od té doby za mnou občas zašla na čaj, na portské a na kus řeči, a někdy jsme se i pohádali.
Byli jsme takhle spolu asi patnáct let. Pak jsem začal jezdit mezi Číňanky a Imagena – snad se urazila? nebo začala žárlit? – mne přestala navštěvovat. Nemám jí to za zlé. Ona žije v bezčasí nádherné písně Vladimíra Merty a nejspíš má teď někoho mladšího.
Co už – to je prostě život, můj milý deníčku.
---ﬡ---
Když se dneska podíváš do novin, můj milý deníčku, neunikne ti, že měřítkem téměř všeho a slovem téměř nejskloňovanějším je „demokracie“.
Vše, co se děje v Rusku nebo v Číně, je porušením principů demokracie, zatímco totéž v bleděmodrém, odehraje-li se v Katalánii, Francii či USA, demokracie jest fundamentálním potvrzením. Aby to člověk správně zařadil do kontextu, je třeba být nejmíň Zweisteinem, či lépe – rovnou evropským komisařem. Chápeš? Když sociální síť WeChat nepropustí vstupy, podle čínských měřítek protistátní, je to porušení svobody slova. Když FaceBook rozdává banány za použití jména Tommy Robinson, je to demokratický boj proti dezinformacím. Složité, co? Aby se v tom Jourová vyznalo. Pojďme tu demokracii trochu rozpitvat, ať víme, o čem je vlastně řeč.
Jako vždycky, začneme oklikou.
Americký novinář a spisovatel Malcolm Gladwell je autorem knihy, nazvané Bod zlomu. Vřele doporučuji k přečtení; ač útlá, má docela široký záběr a lze ji zhltnout jedním dechem. Já si z ní pro tuto chvíli vyberu fenomén, který Gladwell nijak explicitně nepojmenoval, ale já to pro své potřeby udělám. Onen jev nazvu sociální doménou.
Gladwell uvádí zajímavou věc: všechna (slovo „všechna“ je tučně, červeně a třikrát podtrženo) společenství, spoléhající na jednostupňové řízení, kolísají počtem svých členů kolem dvou set osob. Někdy trochu víc, někdy trochu míň. Uvádí i konkrétní příklady: určité typy firem, vojenské útvary a primitivní kmeny (slovo primitivní není myšleno pejorativně). Taková společenství, pokud se úspěšně rozvíjejí, při dosažení oné kritické četnosti dále nerostou, nýbrž se rozdělí (slovo „rozdělí“ je tučně, červeně a třikrát podtrženo), aby si mohla nadále ponechat velmi efektivní jednostupňové řízení, kdy každý zná každého.
Gladwell dovozuje, že skupiny popsaného typu se takto chovají z prostého důvodu: většina lidí je díky svému mentálnímu ustrojení schopna aktivně znát právě něco kolem oněch dvou set osob. – No dobře, někdo jen sto padesát, někdo jiný i dvě stě padesát. Kdo chce, může si projet a sečíst své aktivní a funkční kontakty. Individuální odchylky jistě jsou; Gladwellovo tvrzení má ale plošný, všeobecný, většinově platný dosah.
V čem je jádro pudla? V již zmíněné efektivitě jednostupňového řízení. Ta je možná tehdy a jen tehdy, když v předmětném společenství každý zná každého, a o to právě jde.
Jestliže je totiž skupina natolik početná, že už nezná každý každého, je třeba pro účelné řízení vyčlenit ze skupiny tým, který přenáší informace mezi vedením a ostatními členy. Jestliže dalším růstem i tato mezivrstva překročí svou četností kritickou hranici, je nutno vytvořit další mezivrstvu; ta potom řídí ty, kteří řídí ty, kteří jsou ve vrstvě základní. Dalším růstem se popsaný proces opakuje, pyramida řídících pracovníků narůstá a efektivita se vytrácí.
Předchozí úvahy uzavřeme konstatováním, že typická sociální doména, to jest okruh lidí, které jedinec aktivně zná, čítá zhruba dvě stě osob. – Tím jsme právě definovali pojem „sociální doména“, o který se v dalších úvahách budeme opírat.
---ﬡ---
Síla pojmu „sociální doména“ staví na faktu, že její velikost se po celou doloženou dobu existence lidského rodu až dodnes prakticky nemění. Veškerá lidská mentální výbava, určující naše sociální interakce, je přizpůsobena, lapidárně řečeno, kmenovému životu, tzn. životu ve skupině čítající přibližně sto padesát až dvě stě padesát osob.
Z toho plyne obrovská disproporce mezi
(a) velikostí společenství, které vytváříme, a proto nutně organizujeme, a
(b) velikostí společenství, které jsme jako jedinci s to mentálně obsáhnout
Tvrdím, že významná část problémů, které jako národ, stát, ..., lidstvo řešíme, je důsledkem této disproporce.
---ﬡ---
Demokracie podle názvu je vládou lidu.
Nahlédneme-li do Wikipedie na odkaz k demokracii, dočteme se, že prvním charakteristickým znakem demokracie je ta skutečnost, že držitelem a zdrojem moci je lid. Dočteme se také, že v zastupitelské demokracii lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů. – Tady je ovšem háček, ne-li přímo hák: moc předpokládá existenci zpětné vazby, která dává prostor k vynucení pokynu sankcemi.
Taková moc v zastupitelské demokracii skutečně existuje, jak dosvědčí každý, kdo absolvoval konflikt s úřadem. Jejím držitelem však není lid: lid nemá reálnou možnost kontrolovat, jak jeho zástupci plní jeho vůli, a nemá možnost hříšníky sankcionovat. Hovořit o moci lidu tak pozbývá smyslu hned dvakrát: lid je neosobní; disponuje ne-osoba vůbec něčím takovým jako je vůle, výchozí předpoklad moci? A pokud jde o nezbytnou zpětnou vazbu: není existence takové zpětné vazby spíše iluzí? – Domnívám se, že je.
Lid je souhrnem lidských jedinců, a každý jedinec, skladebná jednotka lidu, má svoji sociální doménu. Velikost této domény zřídkakdy převyšuje sto padesát – dvě stě osob. Podmínka, na které staví divošské kmeny, firmy s jednostupňovým řízením a vojenské útvary, je u zastupitelské demokracie zřetelně porušena:
(1) Člen parlamentu je volen počtem osob, který kapacitu jeho sociální domény dalece převyšuje. Většinu svých voličů nezná a nikdy nepozná – ani nemůže, není to v jeho silách: většina jeho voličů stojí mimo jeho sociální doménu. I poslanec je především člověk se vším, co k lidství patří – tedy i s tím, že není mentálně vybaven obsáhnout vztah k většímu počtu osob, než umožňuje hranice jeho sociální domény. Stěží tedy může pociťovat k lidem za touto hranicí nějakou osobní odpovědnost.
(2) Z druhé strany: většina voličů nemá svého poslance ve své sociální doméně. To znamená, že permanentně uvažovat o existenci svého zastupitele, či dokonce realizovat jakousi jeho kontrolu ze strany většiny voličů je enormně zatěžující a je to na hranici jejich možností, ne-li přímo za ní. Jen si to představme: parlament má 200 poslanců, oprávněných voličů v ČR je – dovolme si brutálně nepřesný odhad, jde jen o rámcovou představu – asi 6 milionů.
Pokračujme v nepřesné úvaze. Jednoho poslance volí průměrně 6.000.000 / 200 = 30.000 voličů. Umí si někdo představit ten masakr, kdyby třicet tisíc voličů chtělo osobně kontrolovat, co dělá třeba Kalousek, Němcová nebo Novotný? – Nemám dalších otázek.
Vidíme, že jeden ze základních předpokladů uplatnění moci, totiž kontrola a z ní plynoucí zpětná vazba, je téměř znemožněn. Do jaké míry se ono „téměř“ liší od 100 %, prozradila by nám analýza překrytí patřičných sociálních domén.
A teď to přijde: není to úžasné? Namluvíte lidu, že ho zastupujete, ale víte, že jste mimo dosah zpětné vazby, to znamená mimo dosah sankcí za špatné zastupování. Myslím, že jen světec by odolal takovému pokušení. – Ostatně, sám Václav Havel, morální autorita a také autor pojmu humanitární bombardování, který dodnes nedokážu rozdýchat, připomínal, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
---ﬡ---
To ale, můj milý deníčku, pořád není všechno.
Čirou náhodou také počet členů obou našich zastupitelských sborů se pohybuje v oblasti četnosti typické sociální domény.
U vědomí, že moje tvrzení je pouze spekulací, pravím, že sociální doménou poslance či senátora se brzy po zvolení stane parlament či senát a vazby na dřívější okruhy se velmi rozvolní. V očích poslance či senátora se „lidem“ brzy stane jejich nová sociální doména, která je občas a z dobrých důvodů navštěvována lobbisty. – Je téměř vyloučeno, aby poslanci, tito prominenti, reprezentovali vůli lidí, kteří je zvolili: neznají je a téměř o nich nevědí; žijí ve zcela jiném světě, protože jejich voliči stojí mimo jejich sociální doménu. Ve světle těchto skutečností se ani nelze divit, že i poslanci, kteří to před svým zvolením opravdu mysleli upřímně a chtěli měnit systém, jsou poznenáhlu systémem vtaženi a přizpůsobeni jeho potřebám. Systém je mimořádně stabilní a ze zásady neposkytuje prostředky, kterými by bylo lze jej změnit – vždyť by byl sám proti sobě.
Volbami do zastupitelských sborů tak pouze nahrazujeme staré ošumělé prominenty mladými budoucími prominenty. Není to (jenom) jejich osobní chyba či (výhradně) jejich osobní selhání. Působí tady zákonitosti, jejichž dosahu si nejsme plně vědomi: zvolením do parlamentu je zahájen proces transmutace člověka v prominenta.
---ﬡ---
To ale, můj milý deníčku, pořád ještě není všechno.
V předchozí stati jsme ukázali, že zpětná vazba k lidu, jakožto zdroji moci, fakticky neexistuje. Systém, aby se nezhroutil do chaosu, ovšem nějak řízen být musí a bez zpětné vazby se neobejde. Avšak objektem, který poskytuje nezbytnou zpětnou vazbu, není už lid, nýbrž systém sám. Také toto je Gladwellův bod zlomu, bod zvratu, v němž dochází ke změně v novou kvalitu: demokracie, vláda (koho – čeho) lidu, se mění ve vládu (komu – čemu) lidu.
Vláda lidu, kde lid stojí ve 3. pádu, za daných okolností ovšem není demokracií, nýbrž zastupitelskou oligarchií. Zastupitelská demokracie narazila na své limity.
Praktické projevy úpadku zastupitelské demokracie zakoušíme právě v této době: ti, kteří formálně zastupují lid (a bez jeho účasti ve volbách nebyli by tam, kde jsou), bezostyšně a okázale jím pohrdají, označujíce ho za nekompetentní masu. Zastupitelská pýcha dnes jde až tak daleko, že si ani nepoloží otázku, kde a jaké byly kompetence lidu během voleb, jež ji vynesly do současných pozic. To je také důvod, proč úřednická a zastupitelská oligarchie tak brojí proti referendu: za žádnou cenu nemůže připustit, aby si takové otázky lidé kladli sami a bez její účasti si na ně také odpověděli.
A proto jazykovým kotrmelcům zdaleka nemusí být konec; předpona demo- má totiž potenciál, o kterém tu ještě nebyla řeč. Kladu si otázku, zda dnešní obsah slova „demokracie“ nemá ke slovu „demoverze“ blíž než k čemukoli jinému.
---ﬡ---
Zachovejme ještě chvíli, můj milý deníčku, je-li možná, chladný odstup pokusu o pohled téměř vědecký.
Fakticky jsme ukázali na limity zastupitelské demokracie. Ukázali jsme na bod, v němž se zastupitelská demokracie zvrhne v zastupitelskou oligarchii: je to absence reálné a rychlé zpětné vazby, která umožňuje zastupitelům ignorovat jak své předvolební sliby, tak i názory a potřeby voličů. Nabízí se myšlenka, že právě toto je místo, v němž – nastolením skutečné zpětné vazby – je stávající podoba zastupitelské demokracie opravitelná, aby význam slova „demokracie“ byl v souladu s jejím faktickým projevem.
Je otázka, je-li zmíněný postup možný. Je otázka, zda takové řešení vůbec existuje. Hledání chybějícího a zatím neznámého mezičlánku, který by zprostředkoval citelnou zpětnou vazbu mezi voličem a zastupitelem, mělo by být, jak se domnívám, výzvou pro společenské vědy v čele se sociologií. Snad jednou, až se sociologové přestanou vyhýbat matematice obloukem, jehož šíře momentálně přesahuje zemský poloměr (má prozatímní osobní zkušenost; mimochodem – matematika není jenom soubor vzorců z matematické statistiky!), mohla by sociologie přijít s novým a funkčním modelem zastupitelské demokracie.
Neodpustím si rýpnutí: byl by to skvělý výsledek, poněvadž by se tak prokázala užitečnost obojího – sociologie i zastupitelské demokracie.
Ukáže-li se, že hledané řešení neexistuje, znamená to jediné: vývoj zastupitelské demokracie je u konce, každá její změna může být už jen k horšímu – vznik zastupitelské oligarchie je toho příkladem.
Jestliže se zastupitelská demokracie zvrhne v zastupitelskou oligarchii, demokracii fakticky ztrácíme a společenský systém klesá na úroveň téměř feudální (nezaměňujme s dosaženou úrovní technického rozvoje), kdy o věcech svévolně rozhoduje neodvolatelná vrchnost. V takové situaci je přímá demokracie (jejímž nástrojem je referendum) jakousi pojistkou, která může mnoho zachránit: je to sice nižší vývojový stupeň, ale pořád je to demokracie; osobně se domnívám, že primitivní forma demokracie je přece jen přijatelnější, než vyspělý feudalismus, vybavený technikou 3. tisíciletí. – Ano, zmínka o feudalismu je tady nadsázkou, ale podobně jako oligarchie, i ten je vládou úzké skupiny vyvolených.
Je snad jasné, můj milý deníčku, že poukazem na slabé místo zastupitelskou demokracii a priori nehaním a paušálně nezavrhuji. Demokracie (a její dekadentní podoba – zastupitelská oligarchie) má kromě řady nesporných předností totiž ještě další jednu slabost: jako všechny předchozí společenské systémy, i ona trpí sebezbožněním a přísahá na to, že nad ni není. – Zcela jistě to není pravda; historie dokládá, že každý společenský systém se nakonec přežil, byl nahrazen jiným, snad lepším, a nejinak tomu bude i teď.
---ﬡ---
Imagena, jak na ni vzpomínám, skákala by mi do řeči, a sama řečí měla by jak žurnalistka. Kdežto ty, můj milý deníčku, ty spořádaně mlčíš a dychtíš, jaké moudro ze mě ještě vypadne. Za odměnu tě nechám hádat, co má společného lochneska a demokracie, hodná toho jména. – Nevíš? Ale to je jednoduché!
Kdekdo o nich píše a mluví, ale nikdo je ve skutečnosti ještě neviděl.
---ﬡ---
Byla doba, kdy jsem byl mladší, divočejší, plný sil, a nevěděl, co je únava. Tehdy jsem měl elán držet si ve firmě i zaměstnance. Nebylo jich moc, kapacitu své sociální domény jsem na ně zdaleka nevyčerpal.
Jeden z nich se jmenoval – řekněme, že Pepík. Každý z nás je něčím zvláštní, a Pepík byl mimo jiné zvláštní tím, že jeho tělo produkovalo obrovské množství střevních plynů. Když to na něj přišlo, všichni jsme si museli odsednout. Náš mistr, Pepíkův nadřízený, to zpravidla komentoval velmi jadrnými slovy. Než budu citovat, připomenu, že v případě citací dokonce i solidní literatura připouští expresivní a vulgární výrazy.
Mistr hovořil znechuceně, asi nějak takto:
„Kurva, to je ale rigól. Jagdyš rozpářó komedianta. Se tady eště vyser, vole.“ A zapálil si cigaretu, aby ten rigól aspoň trochu přebil.
S Pepíkem to ani nehnulo. Zatvářil se tajuplně, jako by znal něco, co my ostatní nevíme, a s vědoucím úsměvem pronesl: „...fialky!“
Když slyším současné politiky, naše i cizí, zaklínat se demokracií ve všech pádech, vždycky si na Pepíkovy fialky vzpomenu.
Tak je to, můj milý deníčku.
---ﬡ---
- Log in to post comments
Komentáře
Rozchod s demokracií
se dá vyjádřit stejně, jako ten vtip, jak se Ostravák rozchází s dívkou.
Ten neznám
ale tak nějak bych tipnul, že se v něm vyskytne neoddělitelná 4písmenková přípona uváděná za jménem nejslavnějšího ostravského fotbalového klubu.
Ano,
třikrát, pokaždé v jiném slovesném tvaru a v jedné kratke větě.
Kratka veta
To ale Ostravak oznamuje někomu třetímu, že se rozešel s dívkou slovy: "3,14ča v 3,14či, 3,14 čo." Ale jak rozchod oznámí té dívce?
Místo v
je tam na.
Pražský překlad:
Dívka na hovno, vole.
Ostravak
"Do 3,14či s 3,14čpo, 3,14čo!"
Vynikající, díky. Ano,…
Vynikající, díky. Ano, žijeme ve fialkové době. Jak dlouho, ještě? Jak dlouho ještě? Uvidíme. Zdraví všem.
Zastupitelská demokracie
znamená rozhodování pár lidí o penězích a osudu jiných lidí. Čím více moci má, čím více zákonů vydává, čím více nařizuje a omezuje, čím více bere peněz, tím více postrádá účel, je jen výtahem k penězům a moci.
Nelze zvolit správně. Systém téměř všechny pohltí. Jedinou možností je změnit systém.
Ořezat systému pravomoci, ořezat zdroje. Vyschne-li penězovod, vyschne-li možnost užívat si moci, pak teprve máem šanci nalézt správce toho, co si chceme nechat spravovat.
Myslím si stále, že nejlepší…
Myslím si stále, že nejlepší je volit rovnou svoje potřeby, to de i se zavřenýma očima, šlo by to aji brejlovým písmem a gdo neumí psát tak má nasrat. Dneska eště zatím většina psát umí, ale za čas gdo ví. A volit svoje potřeby je nejlepší způsob jak někomu vysvětlit, věcně a stručně co je potřeba bez hodinového vykecávání nebo psaní trachtátů o myšlenkách keré blboně stejně nezajímají. A není k temu potřeba domicium pro paláše a celej ten jejich rodinkovej dípstejt. To by měl vědět každej vidlák, že uhlídat dvě stě blech je nadlidský úkol a tak nechápu proč si někeří myslí, že uhlídat dvě stě hladových papalášů s milionem příbuzenstva je něco snadnějšího.
No a gdo neumí psát, nenavrhuje, ale může slepicovat. To už musí zvládnout aji excelentní imbecil. 😎
k čemu demokracie
S Alefem docela souhlasím. Jen ta výchozí premisa mi připadá poněkud vágní, i když tom pravidle vím taky. Co je to "znát" 200 lidí? Mám v adresáři asi 800 lidí, o každém vím, o koho se jedná a částečně i co je to za člověka. Když si zavoláme, zdravíme se jako známí. Zdaleka pro všechny lidi, co znám, nemám v mobilu číslo. Rozhodně nejsem génius, co se sociálních kontaktů týká, spíš naopak.
A obráceně. Skupina 200 lidí je poměrně slabá. Větší organizovaná skupina ji přemůže. Vývoj lidské společnosti dospěl do řádově jedné miliardy lidí jedné organizované skupiny. Přímá demokracie může fungovat pro skupiny tak 30 - 300 lidí. Pro menší skupiny nemá smysl (v rodině se například nehlasuje). Tak do 50 tisíc lidí by mohla dobře fungovat zastupitelská demokracie (každý zná svého zastupitele, zastupitel zná své voliče). Nad to už nastupují problémy popisované Alefem. Společné stranické kandidátky pro celou Evropu by byly docela absurdní. Proč tedy trvat na demokracii, když je to pro běžný stát prázdný pojem?
Je s podivem, jak je možné…
Je s podivem, jak je možné nepochopit psaný text.
Podstatou je, že od určitého stupně řízení se ztrácí zpětná vazba jako podmínka směřování tam, kam si to lid obecný nasměroval.
Proto máme obce, města, okresy, kraje a stát. V tomto členění se již na úrovni města ona zpětná vazba ztrácí a na ještě vyšších již nejde ani vypozorovat. Pokud do tohoto členění ještě vstoupí Evropská unie, jde o zcala nefunkční, na demokracii založenou, strukturu.
Krom jiného, vrchní patra do demokratických struktur začleňují i naprosto nedemokratické struktury jež je vyvazují z možnosti nastolit zpětnou vazbu nepolitickými, údajně nezávislými institucemi.
Zcela určitě na prvním místě je hybrid politicko nepolitický Ústavní soud.
Na druhém místě je opět politicko nepolitická Česká národní banka.
Pak to jde tak nějak samospádem, například Energetický regulační úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a dalších asi 150 nezkontrolovatelných úřadů.
Opět Alef Nula v Nekonečnu!!!!
Znáš je nebo se snima občas…
Znáš je nebo se snima občas potkáš? Znáš bratra, znáš souseda a třebas i rodiče ženy bratra, al chceš mě říci, že znáš např. Karla Gotta? Jasně víš kdo to je, co o něm napsali, co o něm pustili v televizi či v nějakém setříhaném rozhovoru řekl o sobě on sám, ale fakt mě chceš říci, že ho znáš...
Lidi, co znám jen z médií do…
Lidi, co znám jen z médií do toho nepočítám. To by bylo ještě násobně víc.
Nepochopil... to nebylo o…
Nepochopil... to nebylo o tom, že znáš jméno, to byl příklad, že o té osobě víš "relativně hodně", ale neznáš ji, když to bereš doslova, že "když započítám herce tak jich znám ještě" víc, ukazuje, že jsi nepochopil, ty je neznáš a o tom to je...
?
?
Přesně, nechápeš, že mít…
Přesně, nechápeš, že mít někoho v adresáři není o tom, že ho znáš, neděláš rozdíl, pak jaksi i článek je problém pochopit, když tento základní rozdíl nechápeš ;)
Mohl byste obsah Alefova…
Mohl byste obsah Alefova článku shrnout srozumitelněji tak, abych i já to pochopil?
Znovu, bavíme se o tom, co…
Znovu, bavíme se o tom, co to znamená "znát lidi", ty zde daváš stovky, ale jaksi otázka je co si vlastně přečdstavuješ pod pojmem "znám lidi", u tebe, ze jsi sníém jednou za čas prohodíš pár slov, že spolu při setkání prohodíte společensky, teřba na plesa pár slov, ale to není znát lidi, to je jenom se snima potkávat...
A znovu říkám, toto je jedna ze zákaldních premis čláínku, co chceš vysvětlit na čláínku, když opakovaně nechápeš jednu záíkladní myšlenku a místo aby jsme si vyjasnili co tím myslíme, ty chceš vysvětlovat dál? Fakt, když nechápeš základ, hceš vysvětlovat další části :D Takže, dkyž nechápeš malou násobilku, přejdeme na velkou anebo zlomky, protože to lze :D
Takže asi tak, když jsi ukončil debatu na tíéma "co je to znát lidi" vs "se snimi potkávat", tak jaksi nemá cenu, dál si něco vysvětlovat ;)
Milý assi, první část mého…
Milý assi, první část mého příspěvku se věnovala právě otázce, co to je "znát", jak se určí, kdo patří do domény cca 200 lidí. Odpovědi na tuto otázku se Alef tvrdošíjně vyhýbá.
Narcisi, odpusťte upřímnost,
ale asi vám to nebudu umět vysvětlit. Mea culpa. Rozhovor s vámi mně připomíná zážitek, kdy jsem jednomu kolegovi ze sportovního oddílu vysvětloval pojem "funkce". Skončili jsme, myslím, u funkce kvadratické, jejímž grafem je hyperbola. Napsal jsem mu na papír:
y = x*x + p*x + q
(procedurální poznámka: kvadrát v zápise nahrazuji násobením, poněvadž Vidlák tady nemá horní index a hledat druhé mocnítko ve spec. znacích se mně nechce)
Kamarád sportovec na to dlouze hleděl, přečetl můj zápis nahlas, a pak nespokojeně pravil: "No dobře - ale KOLIK to je, ten ypsilon?"
---
Jak říkají muslimové: není síly, není moci - leč u Boha.
Já jsem to pochopil tak, že …
Já jsem to pochopil tak, že "znát" natolik, abych dokázal zodpovědně rozhodnout o tom, zda je onen známý schopen či neschopen mne (a moje názory a zájmy) zatupovat ve voleném orgánu
Problému vágnosti formulace "někoho znát"
jsem si vědom (a jistě si ho byl vědom i Gladwell, když to psal). Ale my ten problém umíme vyřešit pomocí tzv. neostrých množin.
---
Standardní pohled na množinu je ostře rozlišující - platí právě jedna ze dvou možností: x je prvkem, a nebo x není prvkem (množiny); jde o "vylučující nebo".
Neostrá množina má u každého objektu ještě pravděpodobnost, že tento objekt do ní patří, pravděpodobnost je z intervalu <0;1>. Analogicky bychom mohli ke každému člověku přiřadit číslo, které vyjadřuje, jak dobře toho člověka znám, jaká je jeho pozice v mé sociální doméně. Příklad: pro moje děti je to 1, pro někoho, o jehož existenci nevím, je to 0.
Fuzzy množiny jsou pro tento…
Fuzzy množiny jsou pro tento účel dobré, ale stejně chybí kritérium pro zařazení do množiny.
Nechybí.
Pro moje úvahy stačí vědět, že existuje.
Pro praktickou aplikaci je lze stanovit podle konkrétní situace. - Neměl jsem v úmyslu psát skripta :-)
Kritéria mohou být různá a…
Kritéria mohou být různá a měnit velikost množiny od nuly do nekonečna.
Přesně tak. Je to otázka vhodného použití.
Třeba taková lineární funkce s analytickým vyjádřením y=k*x+q. Vhodná volba k a q umožní zasáhnout (libovolnou) přímkou (libovolný) bod v rovině. Podle toho, který bod chceme trefit, volíme parametry.
Aplikace neostrých množin je na tom, pokud jde o parametrizaci, podobně: ne že by snad účel světil prostředky (něco takového se neodvažuji ani pomyslet!), rozhodně ale určuje parametry.
Na co funkce? Znáš někoho,…
Na co funkce? Znáš někoho, jenom proto, že ho máš v adresáři? Setkal si se s někým 10x obchodně, máš ho v něm, znáš ho? Fuzzy můžeš zavést pouze když máš definici "znát" a pak tomu přiřazuješ od 0 do 1, super je to u foťáků, kde je jasně daný co je to clona a kdy tuto a další funkce a pak matematicky tyto hodnoty 0-1 spočteš, ale házet zde pojmama, když základní definici nemáš určenou není matematika, ale hádání z karet ;)
Matiku fuzzy je docela už slušně daná, ale je postavena právě na tom, že máš jasně definované pojmy a pak určuješ v intervalu 0-1, když to nemáš, hádáš a následný výpočet je blbost ;)
Základní definici určenou mám,
číst a čtené chápat, kolego.
četl, a právě proto se ptám…
četl, a právě proto se ptám jak fuzzy cheš řešit něco co nemáš definováno a tak nemáš jak přiřadit hodnotu 0 ža 1 ;) Takže kolego, můžeš měnit parametry, ale když je určuješ "náhodně", tak jaksi nemáš matiku... ;)
Uhhh....
Uhhh....
Řiť
Nekrmit :)
Dulezite je navzajem si…
Dulezite je navzajem si potvrdit, že troll je ten co se pta a neni mu odpovezeno ;)
Vy dva me pripomínáte sefy…
Vy dva me pripomínáte sefy kdyz jim rikam, ale ten vystup v grafu je spatne, mate spatna vstupni data, ty leidi je nevyplnuji podle skutecnosti, a oni "ale matematicky je to spravne, vse bylo dobre zadano do vzorcu a vypocet prekontrolovan" :D
Jo hlavni, je ze vystupem je krasna krivka :D
Alef zde píše o tom co tu občas říkám
demokracie existuje (ze států které znám) jen ve Švýcarsku. Ale když to někomu (velké většině) řeknete, odpoví : to u nás nééjde.
Ve Švýcarsku občas zeptají v…
Ve Švýcarsku občas zeptají v referendech, co si lidé o konkrétních věcech myslí. A dobře dělají.
V EU se párkrát stalo, že místo požadované odpovědi ANO, lidé řekli NE (nebo obráceně) Referendum se stalo pro panské strany sprostým slovem. Ve zločinném spolčení s ohlupovadly referendum diskreditují.
Mnohé mentálně retardované přesvědčili, že referendum je špatně.
Řekněte, může se normálně mentálně vybavený člověk dobrovolně zříci práva, přímo ovlivňovat věci, které se ho týkají?
Too může jen mentálně retardovaný otrok.
Na celé té věci je mrazivě humorné to...
...že ti zmetci (zmetkyně prominou) neustále tvrdí : No ale my na to ještě nemáme, my ještě musíme dlouhý čas počkat, než s tím začnem, koukněte na Švýcary....200 let, 200 let !!!
Představme si, že by tohle si řekli Švýcaři v předvečer uspořádání vůbec prvního jejich referenda.
To by asi dodnes s tím otáleli....
Jak asi dosáhnout té 200 leté tradice bez toho, že se tím začne ?
To je nemožné !!!
Jasně že určitě přijali i některá chybná rozhodnutí. Ale o tom to je. I chybama se člověk učí. Schopnost dělat chyby je koneckonců (zdravím Františka Straku, trenuje Třinec ?) důležitým předpokladem fungování evoluce.
Je v tom i nevíra v sebe sama, těchto pseudoelit, vlastně nám říkají toto : My jsme blbci a grázli a nevěříme si ...a vy jistě taky. Proto žádná referenda zatím nebudou. Maucta.
Někdy je okázalá síla jen velmi dobře skrývanou slabostí.
Kdy víme, že mnohdy nakonec zvítězí ti slabí....ale trvá to dlouho.
U nas to neejde
Tak to znamena: U nas to nejde, protoze lidi nechcou to co chceme my (podnikatele, herci, jelita).
Takze spravne je to nechcemeee
Kapri si rybnik nevypusti
Drobná výčitka
Vy jste, Alefe, jedním z těch lumpů, kteří mne podprahově nutí, abych přestal psát. Ty své bláboly. S vědomím, že stáří je potupné.
P.S.: To má být pochvala, aby bylo jasno.
Co je to za poraženecké řeči?
Taková konina ať Vás ani nenapadne, virtuální příteli.
Zpětná vazba
Zpětná vazba v demokracii existuje, Prvním stupněm odhalujícím nepravosti mají být novináři a média, hlídací psi demokracie. Druhým stupněm má být nepolitické soudnictví soudící spravedlivě a systémem: Padni, komu padni,
To je ta chyba v demokracii, oba pilíře zpětné vazby jsou narušené. Novináři si pod vlivem politických neziskovek uzurpují moc vykládat vůli lidu, ale chybí jim zpětná vazba, takže nakonec sklouzávají do pozic nepřátel toho lidu, v jehož jménu se rozhodli hlídat demokracii.
Soudnictví je kapitola sama pro sebe. Vezměme si jen rodinný klan Výborných, kdy jeden bratr je soudce a druhý politik.
Dříve zpětnou vazbu zastávala církev. Bylo desatero a farář je aplikoval na své farníky, které znal osobně. ani ten systém se neosvědčil, viz Velká francouzská revoluce.
Teď se nacházíme v chaosu demokracie, kde dostatečně velké rodinné klany dokáží ze systému profitovat. Týká se to klanů romských a muslimských, kdy měřítkem není rasa, náboženství nebo způsob života, ale jen prostý počet. Jakmile počet násobně přesáhne počty jiných skupin osob v systému, začne převládat a systém využívat až zneužívat.
Proč? Použijme příměr ze smečky vlků nebo potkanů. Vlci vyšlou nejslabšího jedince, omegu na průzkum bojem. Když uspěje, získá lepší místo ve smečce, protože se osvědčil. Když neuspěje, smečka se nezhroutí. U potkanů je jeden jedinec jako druhý, a vysílají průzkumníky-ochutnávače hledat zdroje potravy. Když se nevrátí, protože jej sežere predátor, je tam pro ostatní nebezpečno. V obou případech má skupina dostatek jedinců na obětování v jednotlivých úkolech.
Proto také demokracie selhává, když se velkorodina osob rozhodne spáchat zločin. Velkorodina k němu vybere jedince, který má nejvíce polehčujících okolností. Proto také vraždy muslimských sester ze cti obvykle vykonávají nezletilí mladíci. Řešením je potrestat rodinu a její 4 nejbližší sousedy, viz v Koreji systém 5 rodin. Jeden člověk v KLDR psal křídou protistátní nápis na zeď. Ani jej nedopsal a už jeho začátek mazali jeho nejbližší sousedé. Šaría má na trest rodiny jiný systém. Potrestaný dostane x ran holí, a trestu musí přihlížet celá jeho rodina.
Podobně ze systému demokracie profitují velkorodiny bílé rasy, pokud se v ní vytvoří dostatečně velká skupina. Důvodem je fragmentace lidského společenství na rodiny, což je osvědčený model, a jedince. Dříve ukotvení a ochranu rodiny zajišťovala širší komunita lidí, kterou byla obec. Ta měla svého starostu a poradní sbor. Ne nadarmo i dnes obce a starosta fungují lépe než poslanci nebo nadřízené celky, kraje.
Dnes je systém nastaven na ochranu jedince a jeho práv. Ale co když systém selže, protože je ovládly skupiny, které občas výklad práva poruší? Třeba soudnictví, kdy soudce je neodvolatelný a jen výjimečně jde do vězení. Nebo Lékařská komora zásadně chrání lékaře, kteří zanedbáním péče způsobili smrt pacienta. Obě profesní skupiny ztrácí důvěru veřejnosti tím, že nedokáží trestat zjevné chyby. Chrání statut profese tím, že nepřipustí možnost chyby. Místo nápravy chyb odstraní problém.
Velmi podobné je to i na úřadech, kdy se chyby zásadně přenáší na občana. Proto všechna odůvodnění v úřednicko - právnickém ptydepe, kdy jediným cílem je poskytnout alibi autorům dopisu. Někdy jsou úřední dopisy natolik krkolomné a komplikované, že se v nich ani právníci nevyznají.
Existují dvě cesty, jak vrátit zpětnou vazbu k občanům.
Tou první je elektronické hlasování. Bohužel jde o slepou cestu vývoje, kterou prosazují Piráti. Aby takové hlasování ukázalo skutečnou vůli lidí, muselo by být robustní proti možnosti zneužití. Pak by ale nemohlo být tajné. Navíc většina lidí se v dané problematice stejně neorientuje. Večer mají vždy na práci něco lepšího než vyhledávat informace o novém zákonu. nemají na to čas, od toho svěřili moc poslancům a doufají, že se studiu zákonů poslanci věnují více než vztahům mezi sebou.
Takže smysl má jen švýcarský model, kdy se lidé občas sejdou k volbám o nejpalčivějších otázkách, a mají čas si předtím nastudovat problematiku.
Druhou cestou je přímé referendum a možnost odvolat politika v průběhu volebního období. Něco jako ostrakizační soud. Takový Damoklův meč visící nad hlavou politika jej přiměje být daleko opatrnější v kradení, a také více respektovat vůli zastupovaných lidí, aby se na něj nenaštvali a nechtěli jej odvolat. Takový politik se pak hlídá sám.
Pro korekci české verze demokracie by stačilo aplikovat švýcarský model, kdy se obyvatelé vyjadřují k nejpalčivějším otázkám. A pak možnost odvolat kteréhokoliv politika, jestliže se sejde dostatečně početná skupina lidí, z jeho volebního obvodu, která po jeho odvolání touží, např. 10% hlasů z volebního obvodu by stačilo ke svolání referenda, zda odvolat či ponechat politika ve funkci.
Že se parlament promění na velkorodinu osob, kde se budují vztahy navzájem a na voliče kašle do dalších voleb, ukazují i příklady páření mezi politickými rivaly. Hamáček si letos vzal lobistku z ODS. Buzková za ČSSD si před lety vzala chlapíka z ODA, co teď radí vládě se zavedením elektronického mýtného (mimochodem radí stejně blbě jako zastupoval voliče). Volení zástupci do Poslanecké sněmovny se věnují zcela jiným činnostem, než pro které byli zvoleni.
Napětí narůstá, rozpor mezi zdáním demokracie a realitou roste, čeká nás za nějakou dobu revoluční skok. Bohužel jím bude zavedení práva šaría s jeho jednoduchostí. Naše situace je podobná pozdnímu římskému císařství, kdy stát vydával neustále nové edikty a daně, že se v tom už nikdo nevyznal. Pak přišli Germáni (Langobardi) a zavedli mnohem jednodušší a efektivnější systém, který nepotřeboval zdaleka tolik císařských úředníků na dohlížení.
Největším utlačovatelem demokracie a její největšími hrozbami jsou nyní neefektivní byrokratický systém a politicky zaměřené neziskové organizace. Politici jsou jen plodem takových podmínek. Změnit systém lze, ale v naší demokracii by jej měli změnit poslanci, kteří by se dobrovolně museli vzdát části moci a vrátit ji lidem. To je stejné, jako chtít, aby se Senát sám rozpustil pro nadbytečnost. přitom senát je pouze přetrvávající daň za rozpad federace Čechů,a Slováků.
Váš komentář možná využiju
jako odrazový můstek k dalším úvahám. - Nikoli poprvé říkám, že nejzajímavější věci se odehrávají na rozhraní oborů, pohledů, filosofií, materiálů, tam, kde se yin mění v yang. Prostě v bodech zlomu.
Díky za inspiraci :-)
Alefovi
Rádo se stalo, těším se na Vaše pokračování.
"Největším utlačovatelem…
"Největším utlačovatelem demokracie a její největšími hrozbami jsou nyní neefektivní byrokratický systém" ne stokrát NE.
Každý systém bez zpětné vazby je určen svojí podstatou k destrukci sebe sama.
Bez zpětné vazby nejsme schopni vygenerovat politická rozhodnutí s vlastnostmi Pareto optimálního stavu. Je to stav, kdy každý něco i když málo získá, případně například v případě například pandemie něco jen málo ztratí.
Současné politické systémy se vyvinuly do podob jež postrádají zpětnou vazbu, což jednak politikům vyhovuje, nemusí se obávat sankcí, z druhé strany poškozují jen určitou skupinu, která je přirozeně nasraná. Aby se ono nasrání nevylilo přímo na politiky, vytvořily se skupiny odborníků, jež mají z politiků snést břemeno optimálních řešení. Nakonec nedávné rozhodnutí ČNB o fiksaci koruny toho bylo zářným příkladem. Nevole výrazně poškozené většiny se nekonala. Odborníci si to obhájili svojí nezávislostí, politici, oni přece nic, to odborníci.
V současné pandemii se mělo odehrát podobné divadélko. Babiš to doložil tím, že nechá rozhodovat odborníky. No a kde jsou dva odborníci jsou minimálně víc než dva zaručeně odborné názory. Taky to tak naprosto mizerně dopadlo. No, a jelikož Babiš ze své podstaty na zpětnou vazbu nedá, posral co mohl.
Jsem přece jen trošku optimista s tou zpětnou vazbou, do dvou let půjde do tepláků. To bude po prohraných volbách lidí co se jim vrátí zázračně paměť.
Zpětná vazba
Zpětná vazba přeci jen existuje, jsou jí volby. Při relativně rovnovážném stavu demokracie se střídají dvě strany bez většího vnějšího výsledku. Prostě nám to připadá jako pořád stejný stav státu, kdy se jen u moci střídají dvě party politiků. Pokud není systém nějak vychýlen, mírná korekce jednou za 4 roky stačí. Ale dnes se do výkladu práv a demokracie montují politické ziskovky. Ty vychylují systém nežádoucím směrem, a státní byrokracie to vychýlení z rovnováhy zašťiťuje, aby byl klid na práci. Proto tydvě skupiny osob považuji za větší nebezpečí než jsou politici.
První odstavec plus další...
...rovná se zpětná vazba v podobě morálních kriterií jednotlivce či skupin. Respektive morálně-kognitivní filtrovací a hodnotící mřížka, jako výchozí postoj k dalšímu výkonu. Minus strach z byrokratických sankcí.
A to jsme opět u toho náboženství (neplést s církvemi či s dogmatismem starověkých historek a jejich interpretací) . Bez něj to nejde.
Největšími utlačovateli jsou proto jednotliví lidé, ti dnes mohou chtít i chtěné, nejen možné. Stačí pro začátek málo - volit skutečně svobodně (zatím nás je ale takových jen cca tolik co nás bylo za komoušů, tedy asi 0, 8 %). Tomu ale permanentně, chronicky vystrašené masy nechtějí vůbec rozumět, opět nulová tlupa vítězí, mafie se opět radují.
Co si nesvobodně zvolíte - to pak svobodně máte, včetně těch politicky angažovaných neziskovek, kdy ale je to jejich právo, aby se i takto lidé sdružovali a vystupovali (problémem je financování, ale to je třeba i ve sportu - viz provázání sázkařského byznysu se soutěžema , stát zde dotuje mnohasetmilionové spolky ...).
Neefektivita byrokracie je dána objektivně - růstem komplexity společnosti. Organizace si sama sobě kope hrob (přeháním, jistě dojde jen k nějaké reflexi , například mírnou totalitou v mezích zákona se omezí růst složitostí...já bych byl spíše pro to náboženské omezení, omezení shodou v myslích i srdcích).
Když tu šariu za nějakou dobu tady nezavedou...omluvíte se za svá (lži)proroctví ?
To bych se asi načekal....
Na druhé straně - např. chronické a dosti dynamické rozvolnění instituce manželství, anebo obchody s bílým masem či pornografický průmysl....tady by to nějakou dávku " šarie" asi chtělo.
Všecko zlé je na něco dobré, kdybych parafrazoval Watzlavicka...
Přečtěte si Filosofie tváří v tvář zániku. Možná že ale předtím Diogena Laertia a pak Huxleyovu Věčnou filozofii. Nakonec Wilsonovu knihu O lidské přirozenosti.
Až posléze se pusťte do něčeho složitějšího. :-D))
Hezký zbytek dne.
Douška.
Víte proč se tolik píše (nyní většinou negativně) o Marxovi ? A ne o Proudhonovi (anebo Gesellovi) ? Zkuste na to přijít sám...anebo aspoň ve spolupráci s nulovou tlupou.
:-D
Nepříteli lidu
Nepříteli lidu,
nebojte, svůj volný čas si dokáži zorganizovat sám, nepotřebuji Vaše rady, co mám číst.
Já Vám nic neorganizuji, příteli lidu.
Jen malá doporučení, třeba pak zvládnete např. ten boj s nutkáním lživě si zaprorokovat. To by byl velký pokrok, věřte mi.
Drobná poznámka
Elektronické hlasování lze provést jako tajné a zároveň ověřitelné (nefalšovatelné), a to daleko lépe, než současné modely.
- Pošlete na "volební účet" 1 korunu z tajné "volební karty" s jednoznačným (soft zkontroluje, že jej dosud nepoužil nikdo jiný) variabilním symbolem/heslem, který si sám vymyslíte a znáte jej jen Vy. A Vy máte oprávnění si prohlížet tento "volební účet" a tedy si kdykoliv zkontrolujete, že Váš hlas byl připsán, jak jste chtěl.
- Je znám počet vydaných "volebních karet" a je znám celkový počet transakcí.
- 10 minut před začátkem voleb Vám přijde Váš PIN (abyste nemohl kartu prodat) platný 1 hodinu.
A takto by šel hlas i odvolat.
Bianco šek je totiž nesmysl. Hyperbolicky vzato je už 10 minut po vyhlášení výsledků situace jiná než byla v průběhu voleb.
(samozřejmě by takovýto adresný hlas mohl být odvolán jen jednou a tím pro dané období i nihilizován...problém pak ale s tím, koho zvolit na místo odvolaného a jak...asi mimořádné okrskové volby)
Nebylo by lepčí použít security token ?
Možná by ve velkém nestál víc jak rouška z Číny....
Na ja, už vidím kožené inzeráty : "Za zapůjčení tokenu na pět minut jistota desetinásobku !"
:-D