Klukovské vzpomínky

Nedávno zde nahodil Vidlák článek o vínu. A krásně jste si tady pokecali. A mě se to dost líbilo. Když Maneca se pokusila zde nahodit něco z aktuálního dění, byla taktně upozorněna, ať si to nechá na zítřek. 

Já vínu nikdy na chuť nepřišel, možná mi ho nikdy nikdo nepředstavil, takže jsem o hafo věcech, o kterých jste se zde bavili, neměl ani tucha. Ale celou diskusi jsem si se zájmem přečetl. A moc mě bavilo, že zde bylo, na jeden den, téma, kdy se nikdo nikomu nepokoušel skočit do vlasů, nebo mu vysvětlit, že je úplnej debil.

Jasně, to muší bejt, kurňa! Řešíme zde většinou záchranu lidstva, každý to vidí po svojom a támhleten blbeček tady mele nesmysly, tak mu to dám sežrat. 

Ale což takhle si dát jednou za čas oraz a se svým dlouhodobým oponentem se na jeden den nehádat? Nebojte! Zítra to tomu blbečkovi zase můžete natřít.

A mě napadlo téma klukovských vzpomínek.

Proč? Jsem zjistil, že já nikdy nemusel řešit průsery, jako moji rodiče. Ne, že by dnes děti byly hodnější, ony fungují jinak. Mají mobily, mají kompy, ale na co budou jednou vzpomínat? Na to, jak u kompu v pc hře mnohokrát povraždily hordy hrdlořezů? Jak se svými kamarády byly každý někde jinde, ale pokecaly spolu a vyfotily si oběd?

Já je za toto neodsuzuji, jelikož vím, že kdyby mě bylo dnes „náct“, fungoval bych stejně. Mě je jich akorát líto za to, že nebudou mít jednou na co vzpomínat.

Já kdysi přišel ze školy, rodiče byli ještě v práci, tak jsem kopl tašku do kouta (úkoly počkaj) a vyrazil ven. Byli jsme tehdá parta 4 kámošů a prováděli hrozné hovadiny, ale já mám na co vzpomínat.

A vím, že na tomto webu je mnoho „sátiletých“, kteří musí mít též vzpomínky. Což se o ně podělit?

Hele, já netuším, jestli tuhle mojí blbinu zde Vidlák vůbec dá, ale proč si nezavzpomínat? 

Tak jako návnadu dám dvě.

První:

Byli jsme parta a vyrůstali pod děčínským zámkem. Paráda! Skály, u kterých jsme věděli kde je jaký kořen na úchop, na zámku byla ruská posádka a oni občas vyhazovali bordel z okna a to jsme tam našli občas fůru pokladů. Kousek od nás Labe, tam jsme též mohli se realizovat, a hned za barákem nejfrekventovanější oblast Děčína, takže pokud jsme potřebovali svou činnost posunout do civilizace, nou problémos. Ovšem tuto idylku poněkud kazila znepřátelená parta z druhého dvora. No, dvora. Představte si Stínadla, dvůr obklopen baráky, jeden jediný průjezd tam nebyl, tam jste se mohli dostat akorát, pokud byste proklouzli vchodem domovním. 

A pochopitelně lezli furt k nám, na naše území, což se nám nelíbilo. Dnes jim už celkem rozumím, oni měli dvůr, kam bylo ze všech bytů vidět, my skály pod zámkem, fotbalové hřišťátko, lano na stromě, tak se nám tam furt srali. 

Jednoho kámoše táta přijel od příbuzných z jižní moravy a on mu vyčoudil flašku kořalky a přinesl jí. Tak, co se dá s takovou flaškou ve dvanácti udělat? Nebyli jsme kreténi, tak jsme v podvečer vyrazili nahoru k plotu pod zámkem a zkontaktovali pár ruských záklaďáků, že máme obchod. Pochopitelně, že jsme jim tu flašku nedali do ruky, to bychom jí už nikdy neviděli, ale ucmrndli jsme do víčka a „chceš“? Rus chtěl a nabídl nám jednu dýmovnici a pár ostrých do sapíku. Jsme snad blbci? Těch ostrých do sapíku už jsme pár měli, tím lustrováním těch skal pod nimi, ale ta dýmovnice nás zaujala. Jako správní obchodníci jsme navrhli cenu pět dýmovnic. Oni evidentně po té flašce prahli, ale dokázali splašit pouze tři. Tak jsme jim na to blahosklonně kývli a obchod proběhl.

O víkendu jsme se jedním nehlídaným vchodem proplížili do nepřátelského dvora, kde zrovna určitě kuli pikle na nás a tam ty dýmovnice odpálili. Musím uznat, že rusové se tehdá při výrobě dýmovnic příliš asi s ekologií moc nesrali, páč ten hustý a štiplavý kouř za chvílí naše nepřátele totálně odrovnal. Ale, jak to bylo v tom uzavřeném prostoru a byl víkend a léto a mnoho obyvatel v těch činžácích zrovna větralo, tak když najednou zjistíte, že ve vlastní kuchyni nedohlédnete od lednice ke stolu a u toho se vám dost blbě dýchá, rádi nebudete. Někteří z nich pak dost křičeli na naše rodiče, ti pak zase na nás, sem tam nějaká ta rána dorazila (tehdá se ty tělesné tresty zase až tak nebraly), pochopitelně obligátní zarach, takže týden nikam, ale stálo to za to!

Oni když partizáni provedli diverzní akci proti fašistickým Němcům, tak též počítali s odvetou. Ale dodnes mám obraz, jak se tam ti naši nepřátelé dusí. Jo, všechny ty persekuce po tom byly nepříjemné, ale stálo to za to!

Druhý:

Zase pod děčínským zámkem, zrovna tam něco vykopali, takže vytvořili dvě hluboké brázdy, nám tak odhadem 11 – 13 a najednou tři cigošky. Cca kolem 16-17. Tak my pochopitelně, co sem lezou, tohle je naše teritorium. Ony byly drzé, takže boj. Ony naskákaly do jednoho výkopu, my do druhého a řežba začala. Boj se odehrával tak, že jste na znepřátelený zákop házeli vše, co vám přišlo pod ruku. Kameny, klacky, prostě vše. U takovéhoto boje musíte pochopitelně počítat s tím, že nepřítel se kryje, takže je dobré sehnat těžší šutr a padáčkem ho pustit zlotřilci do zákopu. Ale mezi námi, většinou se tímto netrefíte.

Nakonec jsme zvítězili tím, že já vrhnul šutr směrem k nepřátelskému zákopu, aniž bych nepřítele viděl, ale v tom okamžiku jedna cigoška vykoukla. A dostala to přímo do čela. A zhasla. Zbylé dvě začaly řvát, že boj je ukončen a že jsme vyhráli a pak jí křísily. Ta jedna její kámoška jí potom odváděla domů, ať se tam dá dokupy. Je fakt, že jí musela celkem dost podpírat, páč jí ty nohy šly celkem štrekom. Ale ta třetí tam s námi zůstala a klábosili jsme.

Proč bychom neklábosili? Bylo po boji, my jsme vyhráli, ony uznaly svou porážku, tak zakafráme. A pak to přišlo. To, proč to zde píši. Tehdá neexistoval internet, ani pornočasopisy, my jsme s hochy to viděli pouze sem tam někde na celkem soft obrázcích, tak jsem se osmělil (zdejší dámy doufám prominou můj slovník) a zeptal se jí, jestli by nám neukázala píču.

A ona, že ukáže, ale prvně musíme ukázat my. My na to, to víš, my ukážem a ty ne. Jí evidentně nešlo o to, vidět ty naše žoužele, ve svých letech už asi viděla lepší kousky, ale šlo jí o princip. A nabídka to byla lákavá. Tak jsme se nakonec rozhodli, že ukážem. Akorát Milan se zasek, že neukáže a ona, že když neukážem všichni, tak ona taky ne. A my na něj, co blbne a on, že ona stejně neukáže. Tak my, víš co? Neukazuj, běž domů. Neukážeš, neuvidíš.

Jenomže, dovedete si představit, kdyby on neukázal, šel domů, ona pak ukázala a my tři viděli a Milan ne? Ten by se v hierarchii naší party propadl na samé dno. Ajaja! Ten by to schytával denně, že on neviděl a my jo. Tak taky ukázal. A musím uznat, že cigoška měla cit pro fer plej, vidím to dodnes, stáhla si ke kolenům rifle a pak kalhotky a cca 3-4 sekundy to takhle nechala. 

A my jsme věděli, že už jsme dospělí a ti kreténi z vedlejšího dvora, che, ti se můžou možná koukat na obrázky, ale naše parta už viděla. My už jsme chlapí.

Tak toto jsou dvě historky z mého dětství. Ale mám jich ještě hafo. 

Co máte vy?