Obchod s bídou

Krátký koronavirový úvodník:

Zdá se, že reprodukční číslo opravdu klesá. Ne tak, jak včera psali novináři , protože ti nevědí o čem mluví. Ale už druhý týden jsou počty skutečných nakažených za Masterovou předpovědí. Navíc stále roste počet denních testů. Pokud v této republice děláme pětačtyřicet tisíc testů denně tak bych čísla okolo patnácti tisíc pozitivních stále ještě považoval za vypovídající.

Zítra se z Masterova textu dozvíte, že týdenní zpoždění hygieny s testy teď vzácně přesně koreluje s počty nových hospitalizací. Vlastně bychom už ani nepotřebovali tak masivně testovat, protože stejně vypovídající jsou nástupy do nemocnic. Oba ukazatele svorně zvolna klesají. 

Zpomaluje nejen počet nových případů, ale zpomalují i počty nových hospitalizací. Stále více se odychlujeme od Flégrovských čísel a je skoro jisté, že prvního listopadu nebudeme mít v nemocnicích deset tisíc pacientů, byť to nejspíš na desítku tisíc dotáhneme. 

Kdysi jsem napsal, že Andrej zavedl opatření minutu po dvanácté. Master nám zítra vysvětlí, že k optimismu není úplně důvod, ale přesto optimistou jsem. Alespoň zatím. 

A teď k dnešnímu tématu: 

Můj předvčerejší článek o zemědělství a dopadech Ojrobrusele na tento sektor vzbudil docela dost nesouhlasných reakcí a dokonce mi přivál celou řadu e-mailů, kde mi různí čtenáři dokazovali, že se mýlím.  Ve většině případů jsme si ale jenom nerozumněli. Proto budu v nastoleném tématu dnes pokračovat. Nebudu mluvit o Ivanu Davidovi a jeho podle mě zcela zbytečné bitvě, ale pokusím se dnes zemědělství pojmout z opačné strany. 

Začnu odbočkou... V roce 2012 vyjednával Andrej Babiš se zahraničním vlastníkem sítě obchodních center, že by odkoupil jeho českou divizi. Bylo to vyjednávání velmi tajné, dlouhé a opatrné, ale přesto se to provalilo a ostatní obchodní řetězce reagovaly rychle a brutálně - vyřadily babišovy potraviny ze sortimentu. Ze dne na den. Trvalo to asi týden, Agrofert to stálo cca dvě miliardy korun, Andrej to pochopil, vyjednávání ukončil... a vše se vrátilo do starých kolejí. Penam zase dodával rohlíky do Albertů i Globusů a Kostelecké uzeniny dodávaly maso a párky. 

Píšu to proto, abyste pochopili, že i ten největší zemědělsko- potravinářský gigant v republice se pěkně hladce sklonil před silou obchodních řetězců. A i když je Andrej dneska premiérem a měl roky, kdy ho v podstatě nic a nikdo neohrožoval, stejně se už nepokusil o podobný obchod - tedy získat přímou cestu k zákazníkovi a přivlastnit si tu největší část obchodních marží. Můžete být vlastníkem dvousetmiliardového byznysu, můžete k tomu být premiérem... ale stejně jste malý pán. 

Není to jen v potravinářství... V posledních třiceti letech všeobecně došlo ke stavu, kdy je důležité vlastnit distribuční kanály. Nic víc nepotřebujete. Pokud se dokážete stát v podstatě nepostradatelným prostředníkem mezi výrobcem a zákazníkem, nic víc už nepotřebujete. Výrobce se bude vnucovat, protože díky vám bude mít zajištěný odbyt, který se dá slušně předpovídat i slušně plánovat. A zákazníci se jen pohrnou, protože jsou oslněni blyštivým pozlátkem a v konečném důsledku i nižší cenou, protože co se dělá ve velkém, to je levnější. 

Proč Madeta dává chovatelům krav osm korun za litr mléka a ještě má devadesátidenní splatnost faktur? Protože sama prodává mlíko do hytlermarketu za devět korun. Jinak neobstojí. Madeta musí vrážet miliardy peněz do svého byznysu, aby udržela krok, jinak přestane dodávat do Tesca a v té chvíli je vyřízená. 

Je úplně jedno, jaký jste pěstitel či chovatel. Je úplně jedno, jestli máte deset nebo tisíc hekatrů. Stejně dostanete za tunu jen tolik, kolik je světová cena na burze + doprava z přístavu. Pokud bude obilí nadbytek, prostě dostanete za tunu tři tisíce a budete rádi, že to tak dopadlo. Pokud pěstujete zeleninu, je úplně jedno, jaké úsilí jste do toho museli dát. Cenu vám určí market. Pokud nedáte, nevadí, vezmou to z Polska a vám to shnije.  

Skutečným vlastníkem zemědělství v Evropě je těch pár velkých koncernů typu Bayer. A s nimi obchodní řetězce. Dokonce to domakali tak daleko, že jim skutečně stačí jen ty distribuční kanály, které prakticky nelze obejít ani odznovu vybudovat, protože na to dávno nikdo nemá peníze.  Tito skueční vlastníci ani nepotřebují mít půdu. Nepotřebují mít ani techniku, nepotřebují se pachtit na polích,  nepotřebují znalosti. Stačí jim, že bez nich se neprodá žádné podstatné množství zemědělské produkce. 

Svým způsobem máme zemědělství jak na americkém jihu ve třicátých letech. V podstatě jde o nájemný vztah, kdy se bez svolení skutečného pána nepohne na poli ani myš. Je úplně jedno, kdo vlastní půdu. Jestli jsou to drobní vlastníci jako u nás nebo drobní farmáři jako v Německu. Pokud obchodní řetezec zavelí, všichni budou drancovat, protože jinak se neuživí. Pokud komoditní burza poklesne, poklesnou všichni s ní a je úplně jedno, jestli mají sto nebo tisíc hekatrů. Ani Andrejových 150 tisíc hekatrů nestačí na to, aby byl samostatným hráčem. Je velký, hodně velký. Ale pokud se v Albertu naštvou, za týden ho položí. 

Tohle platí všude. Na jatkách dělají mongolové, protože jinak se jatka neuživí. V mlékárně dělají bulhaři, protože jinak si na sebe nevydělá. Chcete udržet firmu, musíte prodávat do Globusu, jinak můžete svých tisíc zaměstnanců propustit a zabalit to. Kterákoliv banka s chutí dá úvěr jiné mlékarně, aby od vás koupila budovu a stroje. 

Tohle je ten skutečný problém. Jestli si někdo myslíte, že farmář o deseti tisících hektrech něco znamená, tak ani náhodou. Je jen trochu větší nickou. Ráno přijde do práce a první na co se podívá, jak to vypadá na komoditní burze. Stejně jako ten stohektarový. Rozdíl je vlastně jen v tom, že ten velký farmář nerobotuje vlastníma rukama. 

Svým způsobem je to všechno obchod s bídou. Dokonce i trochu ziskový. Když se daří, všichni z toho něco mají. Ale když se nedaří, nesou riziko jen ti dole. Vždycky první skončí malí farmáři a nebo zaměstnanci velkých farmářů. Ti jsou první na řadě, když je neúroda. Ti odnesou všechny burzovní výkyvy, ti odnesou plánované navýšení zisku obchodních řetězců. 

Tohle samozřejmě nikdo ani vzdáleně neřeší. A v Bruseli tohle na přetřes nepřijde nikdy. Místo toho se řeší, jak přeuspořádat ty, kteří o sobě stejně nerozhodují.  Kteří si přečtou nové nařízení ojrokomise, pokývají hlavou a pak budou řešit, jak to udělat, aby mohli nadále produkovat tak jak produkují, protože cena je daná a nikdy není vysoká.

Brusel stejně nikdy neuměl nic jiného, než přesouvat problém z jedněch na jiné a pak zase zpátky. Ale nikdy se ani náznakem nedotknou těch, kteří jsou doopravdy pány nad byznysem. 

Je to jednoduché - pokud dokážete vyřadit tyhle obchodní řetězce, pokud z obchodního vztahu vyřadíte tyto prostředníky, pokud se bez nich obejdete, bude zákazník kupovat levněji a zemědělec prodávat dráž, protože se oba podělí o obrovskou marži obchodních řetězců. 

Ale to jde jen v malém. Co v malém. To jde jen v miniaturním. Musí to být pod rozlišovací schopností. Proto mluvím o navazování vztahů s vidláky. Dělat to, co se dělá na vesnici. Vajíčka za králíky, husa za pálenku, med za ořechy, prase za brambory. A to všechno komukoliv z města za peníze. Napřímo. Bez meziprostředníků. 

Samozřejmě to není tak pohodlné jako nákup v hytlermarketu. Musí se to domlouvat dopředu, je to založené na velké porci důvěry a dobrých vztahů. Ale pokud to tak je, může si farmář slušně vydělat = může hnojit mrvou = může si koupit malý traktor = není jednou nohou v bídě a zákazník neprodělá. Ale nejde to dělat ve větším. Jakmile se ze sousedské vzájemnosti, stane byznys, velký kapitál obchodních řetězců prostě vyhraje. 

Proto jsem mluvil o zbytečné bitvě. Je hezké, když Ivan David hodil bruselským vidle do soukolí. Ale nic to neřeší. Ivan prostě přijal pravidla hry... ostatně jak jinak. Ivan mluvil o padesáti tisících pracovních místech. Ale ty nezávisí na rozhodnutí Brusele. Ty závisí na tom, co si řeknou velcí kluci v Bayeru a Globusu. 

Bez ohledu na bruselskou agendu... pole se budou pořád sjednocovat, stroje budou pořád větší, tlak na mzdy rovněž a ani Babiš s tím nic neudělá a ani ve svém Agrofertu ne.