Vepříci rostou

Ještě to nejsou ani tři měsíce, co mám doma selata a z malých pětadvacetikilových prasátek už jsou solidní vepři mající přes padesát kilo. Rostou hezky. Denně sežerou každý zhruba tři kila šrotu a protože vinohrad mi roste jako blázen, mají i pravidelný přísun vinných listů, které pak udělají masu z mých prasátek typickou chuť, která se dá poznat. 

Každý den jim musím věnovat deset minut života a dvakrát týdně pak ještě půl hodiny navíc při kydání. Krmítko mám poloautomatické. Prostě násypka ze které si dole prasata odebírají obilný šrot dle chuti. Dvakrát týdně dostávají velký hrnec brambor kvůli vitamínu C. Častěji jim je nedávám, protože prase má pak tendenci čekat na brambory a nežrat další krmení. 

Soused, který chová kozy na mléko mi pravidelně nosí syrovátku z výroby sýra. Ta je u prasat hodně v kurzu. Jen se otevřou vrata na dvůr a už je kvikot a řev, protože ty potvory mají stejně dobrý čich jako pes a hned poznají, co se nese. Plný desetilitrový kbelík vypijí v pěti za minutku. Když si představím, že bych za minutku dal čtyři piva.... 

Letošní jaro je nadprůměrně teplé a tak jediná dočasná nevýhoda chovu je, že si vepříci vyrábějí bláto, aby se chladili. Mají napaječky, plivou vodu na zem, smíchají ji ze slámou a s hnojem a válejí se v tom. Musím kydat dvakrát týdně. Jakmile vedra pominou, bude stačit jednou týdně. 

Prasátka mám samozřejmě na podestýlce. Žijí na slámě, část sežerou, ze zbytku udělají dokonalý hnůj. Každý rok tak mohu na svojí zahradě rozhodit zhruba dvě tuny organické hmoty přepočítáno na sušinu. Ve skutečnosti je to o dost více, protože hnůj je mokrý.  Mám velmi těžkou (i když velmi úrodnou) jílovitou půdu. A protože hnojím každoročně už pět let, ta organická hmota v půdě už je při orbě slušně znát. 

Mám s pěti prasaty méně práce než tchýně s deseti slepicemi. Stačí to krmítko a napaječka. Když jedu na dovolenou, soused jen každý večer nakoukne, jestli se nnásypka neucpala a když tak jednou za čtyři dny dosype šrot. Nic víc není zapotřebí. Pokud si člověk nepočítá práci a má přísun krmení za rozumný peníz, má velmi kvalitní maso za stejné peníze jako ze supermarketu. 

Jinak ti letošní čeští vepříci (a svině) jsou opravdu české plemeno. Více leží, méně se hýbou... Když dostanou žrádlo, vždycky se podívají, jestli to je všechno a tak trochu se ofrňují. Ale jakmile zmizím z dohledu, neváhají a všechno sežerou. Nenechají vůbec nic.  Když přijdu, mohou být nacpaní jakkoliv a vždycky se dožadují dalšího chodu. Ale když jim něco dám, zase se v první chvíli ujišťují, jestli nebude něco lepšího. Na druhou stranu jsou dobromyslní a přátelští k dětem. 

 Rozloučímse dnes svým oblíbeným přirovnáním, které jsem už mnohokrát použil. Pokrok je jako stádo prasat. Malé náklady, solidní výnosy, tlačenka, ovárek, jelítka... jen se člověk nesmí eklovat, že je všechno posrané...