Mansteinův paradox

Ve svém vidláckém okolí jsem nadprůměrný čtenář. Mám doma slušně zásobenou knihovnu a všechny knihovnice v obecních knihovnách v okolí dostávají kopřivku, jen mě zmerčí, protože vědí, že budu chtít něco, co tam nemají a co budou muset přes meziknihovní výpomoc sehnat. A to trvá skoro půl hodiny... Vždycky když sedíme v hospodě, machruju před kamarády a kolegy svojí sečtělostí. 

Na druhou stranu, chvíli jim vyprávím, co právě studuju a ti zemití sedláci za chvíli vyhmátnou myšlenky, kterých jsem si nepovšimnul. Po několika rozhovorech jsem se kamarádům přestal potají ušklíbat a začal jsem brát vážně i ten jejich přístup, že čtení zdržuje od práce a stejně jsou to všechno většinou jen kecy. 

Nedávno jsem držel u piva přednášku o velitelích druhé světové války. Přečetl jsem paměti nebo deníky prakticky všech důležitějších generálů na všech stranách. Už shánění literatury byl zajímavý paradox - paměti německého Mansteina nebo Modela, ty byly skoro všude, vycházely dotisky a téměř v každém knihkupectvi jsou k dostání. V antikvariátech byl dostatek memoárů Žukova, Koněva případně jejich apologetů (téměř netknuté, zdá se, že to ani za totáče nikdo nečetl). Ale sehnat Angličany, to už byl problém. Běžně dostupná je jen Churchillova Druhá světová válka, ale třeba sehnat paměti generála Montgomeryho, to byl nadlidský úkol a ještě jsem to musel číst v němčině. Jen o málo jednodušší byl Pattonův deník. 

Mimochodem, Patton se mi četl nejlépe. Kdyby nešlo o strašlivý konflikt s miliony mrtvých, člověk by se u jeho deníku dobře bavil. Ten chlap byl naprosto politicky nekorektní, neohlížel se na žádné politiky a byl dostatečně samolibý, aby se nebál nadřízených. Jeho největší starostí bylo, že je mu už šedesát a oni by ho z toho velkého dobrodrůža mohli vynechat. Jeho pohled na válku je technokratický, přímý, bez pozlátek nějakých ismů o záchraně lidstva nebo shánění lebensraumu.

A tak povídám, jak se na válku dívali jednotliví generálové a ti moji vidláčtí kolegové vyhmátli něco, co jsme pojmenovali Mansteinův paradox. Je to docela pěkný termín a rád bych se o něj s vámi podělil. 

Představte si, je rok 1944. Generál Manstein je usazen pevně na Dněpru. Fronta je zkrácená. Početní stavy jsou po jarní rasputici doplněny. Tanky Tiger už překonaly dětské chyby a je jich docela dost. Panthery se osvědčily. Na frontu jezdí plné vlaky tanků PzKw 4 a stíhače tanků. Vylodění v Normandii ještě nikdo nevěří. Neúspěchy předchozích let se dají svádět na tuhé zimy a nevhodné strategické nasměrování. Ale Hitler už do toho zase tak moc nekecá, bo už mu regulérně hrabe. Má totiž ten stejný komplex. 

Němci mají nejlepší armádu. Kvalitní logistiku, skvěle organizovanou práci v zázemí. Armáda šlape jako promazaný stroj. Velitelé jsou ostřílení, vojáci zkušení. K dispozici jsou ty nejkvalitnější tanky. A nejen ty nejkvalitnější, ale i ty nejsilnější a i ty nejlepší. Armáda má vynikající letadla, vynikající letce, má perfektní dělostřelectvo, ženisty, všechno. Neexistuje lepší bojová síla, než má Německo. A přesto ustupují krok za krokem a nemohou s tím nic udělat. 

Rusové mají jen primitivní masu. (Ne nemají, ale Němci si to tak myslí). Rusové mají jen negramotné Ivany, improvizaci v zázemí, hrdiny, kteří jdouo do všeho prsama a nabíhají jen s ruskou vlajkou proti kulometům. Ruské tanky jsou primitivní, dělostřelectvo je primitivní, velení nedosahuje německých kvalit, letadla jsou z papundeklu. Mají větší ztráty. A přesto postupují. Dokonce mají Rusové i víc dezercí, bojují zavůdce takřka asijského typu diktatury, ale přesto postupují. 

Tahle frustrace geniálních velitelů Wehrmachtu, ta z jejich deníků úplně čiší. Nechápou to. Mají všechno. Dokonce i důvěru Vůdce a přesto dosahují jen dílčích úspěchů, které další sovětská ofenzíva zašlape do země. A to německá zbrojní výroba šlapala jak hodinky. V zázemí doma byl nedostatek benzínu i jídla, ale tam na frontě to tak zdaleka nebylo. Němci měli všechno co k válčení potřebovali v prvotřídní kvalitě a dostatečném množství. Přesto je ti Untermenschen tlačili krok za krokem zpátky. 

Na západě to bylo úplně jiné. Tam tlačila strašlivá materiální převaha američanů a letecká nadvláda. Ale na východě ne. Tam to mělo být naopak, ale nebylo. 

Ne, nepíšu o objektivních faktech. Píšu o tom, co měli generálové v hlavě, když šli spát. 

Všem včetně Hitlera z toho hráblo. Všichni pak viděli sabotéry úplně všude, začali likvidovat i svoje věrné kamarády a netrvalo dlouho a armáda začal drhnout, protože už nikdo nikomu nevěřil a  všichni proti sobě intrikovali. Nedovedli si představit jiný důvod k prohře. 

Mansteinův paradox je opět masívně přítomný a funguje úplně stejně. 

Představte si americké prezidentské volby. Na jedné straně je Hillary. Podporují ji média, má takřka neomezené peníze od sponzorů, celosvětová západní elita za ní leze a předem ji ujišťuje o věrnosti. Naproti tomu Trump si to platí ze svého, je kandidát proti vůli poloviny repubikánů, od začátku tahá za kratší konec provazu. Demokraté si vůbec nepřipouštějí, že by mohli prohrát, vždyť mají všechno, co v dnešním světě dělá převahu. A pak pic ho. Ten samolibý namachrovaný frajírek to vyhraje. To museli být určitě Rusové, jinak se to nedá vysvětlit.  Vždyť i Česká televize si vůbec nepřipouštěla jiný scénář voleb než drtivé vítězství Clintonové. 

Stejné je to se Schwarzenbergem, Drahošem a Zemanem. Opět obrovská podpora médií, osobností, peněz. K tomu aristokratický původ, případně hezký sportovní vzhled. Podpora napříč politickým spektrem. Zeman naproti tomu je starý alkoholik, neznaboh, bez podpory, prase.... dosaďte si sami. A on přesto všechno vyhrál. Za tím musejí být fake news, jinak se to nedá vysvětlit. 

Celá věc má samozřejmě poměrně jednoduchá vysvětlení. Bojová hodnota nejsou jen stroje a munice, ale také motivace, uvědomění si, co by nastalo v případě prohry, touha po pomstě, ale i drobná improvizace, schopnost přežít v ruských podmínkách, schopnost překonat hlad a podobně. Stejně tak Trump prostě dělal kampaň levně, ale efektivně. Říkal věci, které po dvaceti letech politické korektnosti zněly jako balzám z jiného světa. Zeman vyhrál, protože Drahoš se ukázal jako naprosto nepoužitelný. Ale nedá se to měřit. Nemá to žádný ekvivalent, který by se dal hodit na váhu. 

Ale na ty prohravší to působí naprosto rozkladně. Do Berlína bylo ještě hodně daleko, ale Mansteinův komplex už rozhlodával všechno co mohl. Není žádná tragédie prohrát volby, ale ta porážka působí tak drtivě, že už se jen tak nevzpamatují. Nevěřím v mobilizaci sil všech dnešních sluníčkářů, neziskovkářů a Sorosovských milionářů. Spíš vidím budoucnost tak, že začnou intrikovat proti sobě a při hledání ruských viníků zničí všechno, co jim mohlo k vítězství pomoci příště. 

Když prostě máte všechno, převahu, techniku, prachy, média, tak je to první krok k porážce. Nedovedete si představit, že by to mohlo být jinak. Vždyť všechno mluví pro vás. Od kvality tanků, po krásný ksicht na bilbórdech. A stejně prohrajete s primitivem, který prostě bojuje, protože ví, že žádné výhody nemá. 

Podobné prohry uvidíme všude v Evropě. Všude budou vítězit tu lépe tu hůře všechny ty Alternativy pro Německo, Wilders, Švédští demokraté a další. Krok za krokem. A každé dílčí vítězství jen zvýši paranoiu jejich protivníků. Prohrají, protože si nedovedou představit, že jsou to jejich vlastní chyby, které je posílají ke dnu.