Maginotova linie a československé opevnění

Porovnání Maginotovy linie s českým pokusem o vybudování souvislé řady opevněných bodů na hranicích s Německem

Hranice ČSR s Německem  před anšlusem Rakouska byla 1.150 km dlouhá, po anšlusu 2.108km.
Výstavba opevnění byla ve svých počátcích započata na různých místech našeho státu v blízkosti hranic, tzn. ve značné vzdálenosti od hlavního obranného pásma. Byla to kulometná hnízda vz.36, stavěná bez většího taktického zámyslu. Směrem do vnitrozemí byla budována od r. 1935 linie pěchotních srubů, na několika místech zesílená tvrzemi. Následovala linie kulometných hnízd vz.37 /"Řopíky"/, a to ve dvou sledech.
S ohledem na rozsáhlost prací byla výstavba plánována na tři období.

1. období - plánované ukončení 1941

Odra-Krkonoše        délka 225km     náklady 2.818 milionů Kč
předmostí Bratislavy              9km                        21 milionů
mosty Komárno, Parkáň, Čop                              20 milionů
Dolní Hron                               9km                       30 milionů
Krkonoše-Labe                  120km                   1.500 milionů
J. Slovensko                       100km                      500 milionů
Kruš.Hory-Cheb-Český les-Šumava  280km   1.700 milionů
Těšínsko a S. Slovensko     90km                    1.425 milionů
J. Morava                              80km                    1.000 milionů
J. Čechy                              200km                   1.000 milionů

Rozpracování 2. /1942-45/ a 3. /1946-50/ období nebylo podrobně provedeno.
Ve 2. období výstavby měla být zesílena tzv. Pražská čára a úsek Jablunkov-Olše, zajišťující polskou hranici.
Ve 3. období mělo být vybudováno těžké opevnění na dalších úsecích jižní a severní hranice.
V osudovém roce nebyl čs. pevnostní systém dokončen, a to mnohde ani dokonce v hrubém zdivu.
Ze 13 plánovaných tvrzí v nejohroženějším úseku Odra-Krkonoše bylo stavebně dokončeno pouze 5 /Smolkov, Adam, Výšina, Bouda, Hanička/.
Podobná situace byla ve vybavení opevnění příslušnou bojovou technikou a zbraněmi - nebyly instalovány pevnostní houfnice ráže 105mm /v r. 1938 jen v prototypu/, dělové a minometné otočné věže. Z těžkých specializovaných zbraní bylo na celý úsek hranice dodáno pouze 227 pevnostních kanonů ráže 40mm. Tato krize se řešila umisťováním klasického dělostřelectva, často ráže 75-100mm do polních postavení okolo objektů, často před nimi.
Bunkry vz. 36 a 37 byly lehkými objekty s železobetonovými stěnami, poskytujícími ochranu proti střelám z lehkých děl, ručních zbraní a střepinám. Osádku tvořilo 4-6 vojáků, vyzbrojených kromě ručních zbraní 1 lehkým kulometem.
Pevnůstky středního typu měly zesílenou čelní stěnu, opatřenou svrchu i ze stran kamenným a zemním záhozem, který je maskoval a zároveň zvyšoval jejich pasivní ochranu. Osádku tvořil jeden poddůstojník a 6 mužů, vyzbrojených podle typu objektu kromě svých ručních zbraní 2 lehkými kulomety, někdy i těžkými. Ochranu vchodu zajišťovala zvláštní střílna pro palbu pistolemi a puškami, hluchá místa byla pokryta granátovými skluzy. Větrání bylo ruční, pro pozorování byly určeny periskopy. Spojení s ostatními pevnůstkami mělo být prováděno signalizací, hlavně světlicemi. Do těchto objektů, stejně jako do bunkrů vz. 36 a 37, musela být donášena voda, neměly sanitární zařízení a svítilo se petrolejkami nebo svíčkami.
Pěchotní srub byl rozsáhlou a odolnou /sic/ budovou. Osádku a zbraně chránily železobetonové stěny o síle 1,5 - 3,5m, které měly vydržet dva přímé zásahy kalibrem 150mm do téhož místa. Sruby, stavěné na zvlášť exponovaných místech, byly stavěny s odolností proti ráži až 305mm a více. Byly to rozlehlé stavby s velkými požadavky na stavební prostor a užitý materiál /1.200-2.000m3 betonu, 1-1,6t železné armatury/. Srub měl posádku 20-50 mužů, vlastní studnu, motorový generátor pro osvětlení a ventilaci, ochranu proti bojovým plynům, telefonní ústřednu a radiostanici nebo stanici zemní telegrafie. Ve výzbroji byly lehké a těžké kulomety a měla být i speciální pevnostní děla, jimiž r. 1938 opevnění prakticky vybaveno nebylo. Obranu srubu doplňovaly střežené drátěné zátarasy v okruhu 50m a protitankové příkopy. Zásoby střeliva a potravin měly v případě obklíčení vydržet 9 dní. Pozorování a blízká ochrana spočívaly na otočných pancéřových zvonech s lehkými kulomety /též nebyly usazeny všude/. Každý ze srubů se kryl palebnými sektory se svými sousedy. Vybudování a vybavení srubu trvalo asi rok od počátku stavby, příprava stavby cca 3 měsíce.
Nejmohutnější byly dělostřelecké tvrze, budované na zvláště exponovaných místech. Tvrz byla tvořena skupinou pěších a dělostřeleckých srubů. Hlavní výzbrojí měla být speciálně konstruovaná rychlopalná pevnostní děla ráže 80 - 100mm v bočních kasematech. K ochraně předpolí a ke střelbě do všech stran měly sloužit výsuvné otočné dělostřelecké a minometné pancéřové kopule. Ani děla, ani kopule nebyly do r. 1938 zhotoveny a tudíž nebyly na svých místech. Jednotlivé sruby tvrze byly navzájem spojeny podzemními chodbami, v podzemí se nacházela skladiště munice, potravin, nafty aj., strojovna s naftovými motory a generátory pro osvětlení a ventilaci pohon elektrické podzemní dráhy a muničních výtahů. výstavba vyžadovala 3-4 roky, příprava stavby 1 rok.
Nejtěžší opevnění se v r. 1938 nacházelo na linii Opava-Náchod.

Maginotova linie

Oproti dnes často zažitým a opakovaným mýtům se táhla po celé délce ohrožené hranice, tj. od Střed. moře po Švýcarsko a od Švýcarska k La Manche.
Nejvíce opevněna byla hranice v Alsasku a Lotrinsku na jejich severních přístupových směrech.
Tato opevnění byla dokončena a plně vybavena a osazena /tj.vč. děl. kasemat, výsuvných otočných pancéřových věží, s výzbrojí kulometů a děl a houfnic od ráže 47mm do 135mm a s minomety 81mm/, byť úsek od Monthermé po La Manche tvořily jen lehké bunkry /zde se počítalo s armádním krytím prostoru/.
Navzdory dlouhým rokům stavby mělo opevnění od švýc. hranic po La Manche řadu mezer a slabých míst s nejslabším úsekem podél belg. hranic od Monthermé po La Manche.
Po porážce Polska byly i nejsilnější sektory nadále posíleny více betonovými a polními bunkry, PT zátarasy a pásmy ostn. drátu, na řadě míst takto byly postaveny de facto druhé linie.
Nejsilnějšími postaveními Mag. linie byly tzv. OUVRAGES:
- GROSS OUVRAGE - pevnost
- PETITS OUVRAGE - pevnůstka
Pevnost byla 3x větší než pevnůstka, kromě kulometů byla vybavena 75mm děly a 135mm houfnicemi, mnoho z nich ve výsuvných otočných pancéřových kopulích.
V oblastech Méty, De la Lauter a Montmédy se nacházelo celkem 22 pevností, rozmístěných podle terénu, obvykle v 15km intervalech kvůli vzájemnému dělostřeleckému krytí. Němci tak museli čelit palbě 2-3 pevností najednou.
Ve stejných oblastech se nacházelo 36 pevnůstek. Mnoho z nich bylo původně plánováno jako pevnosti, avšak fin.problémy to nedovolily. Ve výzbroji měly kulomety, 37mm nebo 47mm PT kanóny a 81mm minomety.
Jak pevnosti, tak pevnůstky měly mnoho bojových a vstupních bloků, spojených systémem podzemních chodeb, které spolu s podzemními galeriemi poskytovaly prostředky k udržení mužstva a zbraní po 30 dní nepřetržitého boje - velitelství, elektrárny, ubytovny, kuchyně, muniční sklady a dílny.
Typická pevnost měla mezi 6 - 12 bojovými bloky a posádku 500 - 1.000 mužů. Největší z nich, Hackenberg a Hochwald, měly 21 a 28 boj. bloků s posádkami přes 1.000 mužů.
Pevnůstky měly 1 - 4 bojové bloky a posádku 100 - 200 mužů.
Pevnosti a pevnůstky doplňovalo více než 100 intervalových kasemat /CASEMATES D´INTERVALLES/, což byly velké, 1 - 2 patrové železobetonové stavby. Ve 2 patrových bylo spodní patro pod zemí a obsahovalo el. generátory, muniční sklady a ubyt. prostory. Horní patro na úrovni terénu obsahovalo palebná postavení pro dvojité 7,5mm kulomety a 37mm nebo 47 mm PT kanóny. Palebné sektory se překrývaly se sousedními postaveními. Kasematy měly 1 a více panc. kopulí pro pozorování a blízkou obranu. Byly určeny operovat samostatně, ale potřebovaly  děl. podporu pevností nebo polních baterií, aby odolaly soustředěnému útoku.
To vše bylo spojeno pásmy protitankových a protipěchotních překážek, pokrytých palbou.
PT překážky se skládaly z vertikálně zaražených kolejnic v 6 řadách, PP tvořily řady zátarasů z ostn. drátu, každá o šířce 5m.
Vše bylo ještě doplněno dalšími obrannými strukturami - předsunutými postaveními, blokovacími pozicemi hl. cest a křižovatek, kryty pro pěchotní zálohy, polní postavení.
Celé pásmo mělo hloubku 10km.
Během něm. útoku na Francii byla Mag. linie proražena na mnoha místech, z toho 4x v prostoru s nejtěžším opevněním.
Německá pěchota, podporována dělostřelectvem a Stukami, podnikla rozsáhlé ofenzívy v Sársku a Horním Porýní a tyto operace vedly k porážce  a izolaci nejsilnějších sektorů Mag. linie. Tyto bitvy jsou již dnes téměř zapomenuty a zůstávají ve stínu kolapsu spoj. armád v Belgii a francouzské kapitulace.
3.9. 1939 - Francie a V. Británie vyhlašují válku Německu
7. - 30.9. - francouzská 2. skupina armád provádí invazi do Sárska
16. - 24.10. - protiútok německé 1. armády v Sársku
10.5. 1940 -začíná Fall Gelb, německý útok na západě
12. - 15.5. - německá skupina armád C provádí pozornost odvracející útoky proti Mag. linii v severním Alsasku a Lotrinsku
13. - 15.5. - tanková skupina Kleist proráží obranu fr. hranic u Sedanu a Monthermé
16. - 17.5. -německá 4. armáda proniká přes Mag. linii východně od Mauberge
17. - 19. 5. - německá 71. pěší divize dobývá Fort La Ferté
18. - 24.5. - něm. VIII. armádní sbor dobývá opevnění v oblasti Mauberge
20.5. - něm. sk. armád A dosahuje La Manche a odřezává tak spojenecké síly v Belgii
22. - 26.5. - něm. VIII. a XXVIII. arm. sbor dobývá pevnosti v oblasti Escaut
27.5. - 3.6.- evakuace BEF z Dunkerque
5.6. - začíná Fall Rot, něm. invaze Francie
12. - 13.6 - fr. 18. arm. sbor opouští pevnosti Chesnois, Thonnelle a Vélosnes
14.6. -německé pěší divize skup. armád B obsazují bez boje Paříž
14. - 15.6.- Operation Tiger, něm. 1. armáda proráží obranu Sárské průrvy
15. - 18.6. - Operation Kleiner Baer - něm. 7. armáda útočí přes Rýn
17.6. - něm. XIX. motorizovaný arm. sbor dosahuje švýcarských hranic, následkem toho je obklíčeno 500.000 fr. vojáků v Alsasku a Lotrinsku, z toho 20.000 přímo v Maginotově linii
19.6. - něm. 215. pěší divize proráží Mag. linii v pohoří Vogézy
20. - 21.6. - něm. 167.pěší divize dobývá pevnůstky Bambesch a Kerfent, avšak nedaří se jí dobýt pevnůstku Einseling
20.6. - něm. 246. pěší divize neúspěšné útočí na opevnění v oblasti Haguenau
21.6. - něm. 161. pěší divize neúspěšně útočí na pevnost Fermont a pevnůstku Ferme-Chappy
21.6. -24.6. - něm. 262. pěší divize dobývá pevnůstky Haut-Poirier a Welschof
22.6. - něm. 95. pěší divizi se nedaří přimět pevnost Michelsberg ke kapitulaci
24.6. - podpis příměří /vstupuje v platnost 25.6./
25.6. - kapitulace fr. 2. skupiny armád ve Vogézách
27.6. - 4.7. - poslední jednotky v Maginotově linii se vzdávají a opuštějí zbývající opevnění.

Ukázkový příklad - Vogézy, oblast Lauter
/vybral jsem pro hornatý, zalesněný terén, podobný čs. pohraničí - a nejen tím/

Kopcovitý terén byl chráněn primárně jen jednou linií kasemat a bunkrů s kulomety, neboť Francouzi považovali terén za vojensky neprostupný. Na každé straně pásma se nacházela jedna pevnost: Grand-Hohékirkel na západě a Four-á-Chaux na východě. Pro nadcházející boj měla větší význam Four-á-Chaux s 6 bojovými bloky. Kromě kulometů měla 2x75mm děla, 2x135mm houfnice a 2x81mm minomety k postřelování východního prostoru linie kasemat. Dále na východ stála pevnost Hochwald s 25 bojovými a 3 vstupními bloky, 8km podzemních chodeb a posádkou 1.070 mužů - 2x větší, než většina pevností Mag. linie. Terén rozděloval Hochwald na 2 skupiny - západní poskytoval paleb. podporu pevnostnímu sektoru Vosgues, východní pevnostnímu sektoru Hagenau.
Bránící se francouzský 165.pevnostní pluk byl v těžké situaci.
Ústup jednotek s intervalových polních pěších a dělostřeleckých postaveních ponechal na místech jen posádky opevnění. Kopcovitý terén a husté lesy znemožňovaly dělostřeleckým pevnostem přímě pozorování něm. útočných přístupů. Dělostřelecká palba tak mohla být intenzivní, avšak neefektivní.
Německá 215. pěší divize zformovala 2 úderné skupiny na 5km frontě. Na pravém křídle byl 380. pěší pluk posílen rotou z 204. ženijního praporu, na levém, ve směru hlavního úderu, byl 435. pěší pluk posílen 2 rotami 204. ženijního praporu. Dělostřeleckou podporu tvořilo 24 houfnic 105 - 150mm vlastního divizního děl. pluku a 1 houfnice M1 ráže 355mm a 1 typu Škoda ráže 420mm z 800. těžkého děl. oddílu. K dispozici byla dále baterie 20mm PL kanónů z 47. PL oddílu a 4 kanóny Flak ráže 88mm od 525. PT oddílu. K řízení palby byl k dispozici pozorovací balón, Luftwaffe poskytla podporu střemhlavých bombardérů.
Útok byl zahájen 19.6. 1940 v 6:30 zuřivou dělostřeleckou přípravou, trvající 2 hodiny, po které následoval 30 minutový nálet Stuk. Opevnění neutrpěla žádný přímý zásah, byly však přerušeny komunikační linie nejen do týlu, ale i mezi jednotlivými postaveními. Francouzské posádky byly nyní izolovány a demoralizovány intenzitou dělostřelecké přípravy a leteckého bombardování.
Pod krytem kouře a prachu z výbuchů se německé jednotky přiblížily až na 200m a umístily své 37mm PT kanóny a 20mm PL kanóny do palebných postavení, aniž byly Francouzi zpozorovány. Pod krycí palbou těchto zbraní dobyl 380. pěší pluk rychle čelním útokem 2 klíčové bunkry na Gunsthalském hřebenu. Něm. pěchota se vyšplhala na jejich střechy a naházela do nich výbušniny a granáty, čímž kasematy vyřadila z boje.
Nyní vzniklou mezerou v obranné linii pronikla něm. pěchota za linii kasemat a napadla sousední postavení z týlu. 2 bunkry se držely až do odpoledne, jejich posádky bojovaly udatně, dokud jim k obraně nezbyly pouze pistole. S přicházejícím soumrakem kapitulovalo dalších 6 bunkrů.
Něm. 435. pěší pluk za podpory 37mm PT kanónů a 20mm PL kanónů také rychle dobyl čelním útokem 3 bunkry. Jako první padl bunkr Clairiére, následován sousedními postaveními - kasematou Verrerie a bunkrem Verrerie - které byly obklíčeny a napadeny z týlu. Posádka blízkého bunkru Marbach kladla nejsilnější odpor. Byla dobře kryta děl. palbou z pevnosti Four-á-Chaux a padla jako poslední. Vzdala se až poté, co Němci potlačili težkou palbou 20mm flaku obranu bunkru a přiběhnuvší pěchota dovnitř naházela granáty.
Během bitvy byl 165. pevnostní pluk podporován palbou z pevností Four-á-Chaux a Hochwald. Palba byla těžká, samotná Four-á-Chaux vypálila 1.680 děl. granátů a min, avšak bez možnosti přímého pozorování a bez spojení se minula účinkem. V odvetu byly obě pevnosti vystaveny náletům 4 vln Stuk, které se snažily umlčet jejich dělostřelectvo. Nálety však byly neefektivní, stejně jeko pokusy obránců použít své 75mm kanóny v improvizované PL roli.
Koncem dne bylo již v německých rukou 22 kasemat a bunkrů. Úspěch německé 215. pěší divize dovolil Němcům proniknout 25 km do týlu fr. linií. 215. pěší divize poté navázala kontakt s 257. pěší divizí, čímž byly obklíčeny pevnůstky v oblasti Bitche.
Za tento úspěch zaplatila 215. pěší divize pouhými 31 mrtvými a 108 raněnými.
Francouzi ztratili 15 mužů a 1.460 jich bylo zajato.

Nyní si můžete udělat obrázek o "síle" našich opevněních, když kompletní a vyzbrojenou Mag. linii prorazili Němci s použitím zbraní, které r. 1938 proti nám měli k dispozici.

Vidlákův dodatek:

Před časem u nás vyšel deník generála Pattona, který jsem si s chutí přečetl. Kromě velké dávky samolibosti tam ale pan generál občas provedl velice zajímavé zápisy. Například, že jeho divize útočily přes všechna německá opevnění, která Dojčlandi na západní straně své země postavili. A ti tenkrát nešetřili betonem ani válečným materiálem. Navíc nešlo o předválečné stavby, ale o bunkry a opevněné linie, které byly stavěny  reálnou zkušeností v dobývání i bránění. 

Patton si ve svém deníku několikrát zapsal, že až poté, co pronikli německou obranou zjistili, že prošli přes opevněnou linii. Generál s pohrdáním sobě vlastním psal zžíravé poznámky o tom, jak by jim Němci mohli zatopit, kdyby svými zdroji neplýtvali na beton a kasematy, ale navyráběli tanky a letadla.