Dnes píšu poslední článek o Mnichovském diktátu, jeho přijetí, nebránění se, okupaci a nakonec osvobození vítěznými mocnostmi Druhé světové. Od nynějška budou články k tomuto tématu vycházet jen v příslušné výročí, protože názory můžeme mít různé, ale zapomínat nesmíme. Pokud se kdokoliv z diskutujících cítil po Targusově článku dotčen a má pocit, že je třeba se vyjádřit, nechť si chystá článek na konec září. 

Karel Čapek napsal bezprostředně po mnichovské zradě jednu ze svých podpovídek, kde v jedné větě vyjádřil asi všechno, co se dalo o jednání našich spojenců říci... 

Pro věc míru není žádná cizí oběť dost velká. 

Tuto větu bychom měli mít na školách zlatě zarámovanou na tom nejčelnějším místě. Jestli ve třídě visí nebo nevisí prezident, to je celkem jedno, koneckonců každý je tu maximálně na deset let, pak přijde jiný. Ale tato Čapkova věta podle mě platí zcela univerzálně. Platila už dávno před Čapkem, platí dodnes a  bude platit ještě hodně dlouho. 

Porovnání Maginotovy linie s českým pokusem o vybudování souvislé řady opevněných bodů na hranicích s Německem

Jelikož se na Vidlákově hnojišti podle mého očekávání rozhořela ohnivá debata o vojenských aspektech Mnichova, dovoluji si prozatím předložit pár faktů, které mi kdysi poslal jistý pán, jehož nick v někdejším debatérském kruhu na ACZ zněl Jakelin de Mailly.

Představte si, že někdy na konci první světové je vám dvacet. Máte za sebou nějakou tu válečnou zkušenost a na jejím konci sledujete ty vlajkoslávy, jak přijíždí Masaryk. Český národ je samostatný. Maminka doma pláče radostí, tatínek chodí do práce lépe a radostněji, protože teď je to práce ne pro trpěného císařpána, ale pro vlast. Dědeček žmoulá v ruce Palackého, utírá si oči a děkuje pánubohu, že se toho ještě dožil Sokolové přebírají úřady, skauti provozují poštu, národ je na nohou.

Nechci letos zapomenout na Mnichovskou zradu, která nás čeká zítra. Dnes se chci ohlédnout za událostmi dní předcházejících Mnichovu a především pak vemi významnou akci, která byla podle mě tím posledním pozitivním, co se za První republiky podařilo. A tím je všeobecná mobilizace.

Prosím neberte mě na slovo, ale musím úvést pár údajů, které má každá publikace trochu jinak. Přidržuji se spíš nižších čísel, ale i tak jsem nucen věřit jiným autorům a doufat, že nemají důvod mi lhát. Takže: