Taktika "nemůže být hůř"

Kdysi jsem měl kontakt na jistou paní. Byla vdaná, věk kolem třicítky, doma dvě malé děti. Byla velmi činorodná, protože pocházela z uspořádané a poměrně zámožné rodiny. Její tatínek byl renesanční člověk, který nač sáhl, to se mu podařilo. Zemřel bohužel těsně po svatbě své dcery. Maminka se angažovala v neziskovém sektoru, protože rodina byla zajištěná a tak provozovala úspěšný projekt pomáhající vozíčkářům. Fajn rodinka. 

Dcera ovšem měla velký mindrák. Její manžel vůbec nedržel krok s její aktivitou. Když se brali, bylo to docela roztomilé, byla vlastně ráda, že brzdí její nezřízené gejzíry nápadů, ale jak plynul čas, už ho nebavilo být v jednom kuse někde na výletech, šplhat po horách a vůbec se jinak snažit. Jak sama říkala, byl přímo ztělěsněním té písničky.... "Ráno si přispíš o chvíli dýl, prý máš svý jistý, dobytej cíl..." Byli spolu ani ne deset let a manžel chodil do práce jako ajťák, rovněž dobře vydělával, ale když přišel domů, sedl si k počítači, cosi programoval, chvílemi něco hrál a pomalu se stahoval z veřejného dění. Takový budižkničemu a mouchysněztesimě. 

Ona to ovšem nemohla vydýchat a tak se rozhodla, že v takovém vztahu nedokáže žít a tak že bude rozvod. Byla velmi činorodá, vše zařídila, manžel vše bez problémů podepsal, rozdělila společné jmění, manžel neprotestoval, že dostal malý byteček a jí zůstal barák a neprotestoval ani proti svěření dětí do její péče s tím, že je bude vídat, kdy bude chtít. A výživné... to ona nebude potřebovat, je aktivní a zajištěná. Bývalý manžel neprotestoval.  

Tož rýchtyk. Jak vymyslela, tak se stalo. Ale očekávané štěstí se nedostavilo. Budižkničemu už sice doma neseděl, ale ukázalo se, že nebyl tak úplně k ničemu. Minimálně s ním mohla nechat děti a jít si nakoupit. Mohla ho nechat převzít poštu, mohla ho poslat pro zapomenuté věci, připravit auto, sbalit věci a podobně. Najednou na to všechno byla sama. A nejhorší na tom bylo to, že on se zdál být ve svém bytečku spokojený. Když za ním přišly děti, vzal je ven, něco jim koupil a děti se vracely nadšené k vynervované matce, která najednou nestíhala a rušila jednu aktivitu za druhou. 

Takhle to přece nemůže nechat že? A tak byl další soud, tentokrát o výživné. Přece toho mamlase nějak musí potrestat. Ale zase to nedopadlo podle plánu. Mamlas měl najednou platit na děti a když šlo o prachy, tak ho to nějak vybičovalo k výkonu a ten stejný soud zároveň řešil styk s dětmi. Tentokrát už ne jen tak vágně, ale v pevných termínech, pravidelně, svátky, víkendy. S tím ona nesouhlasila a rozpoutala se dlouhá právní bitva na jejímž konci musela kapitulovat a umožnit otci styk s dětmi podle pravidel. 

Opět... přece to takto nemůže nechat. Nejenže je na tom zase hůř než předtím, ale k tomu přichází o děti, které se těší k tátovi a ji začínají přehlížet. Další bitva u soudů... zkusila otce nařknout z obtěžování. Kupodivu tentokrát to dostal  osvícený státní zástupce, ten vzal děti hned po oznámení k psychologovi, ten se s nimi zavřel do vyšetřovací místnosti, vzal panenky, aby děti ukázaly co bylo a za pár hodin bylo jasné, že si to vymyslela. Vyvázla jen s napomenutím, ale začala k ní docházet pracovnice OSPODu. 

Jak to pokračuje dál, to nevím. 

Proč to vyprávím? Inu tato paní se stala typickým příkladem dnešní mladší generace a typickou obětí názoru, že nemůže být hůř. Na začátku měla manžela, sice ne úplně v pohodě, ale použitelného. Měla děti, měla svoje aktivity, měla čas, měla dost peněz. Přesto si nějak vsugerovala, že rozvod je lepší, protože je na tom tak špatně, že horší to už přece nemůže být. A pak už to jelo. Bylo hůř a ona si zase řekla, že horší to být nemůže a pustila se do další bitvy a zase na tom byla hůř. Když jsem ji viděl naposled, stále ještě měla před sebou dostatek možností klesnout hlouběji a stále měla pocit, že horší už to nebude. 

A takhle nějak dneska vidím celý ten náš český aktivismus proti Babišovi (a také Zemanovi a Paroubkovi a Komunistům a Okamurovi a dalším). Na začátku je poněkud výstřední pán zvolen za prezidenta. Bude tam maximálně deset let. Reálně nemá na nic vliv. Každé jeho rozhodnutí může být přehlasováno v poslanecké sněmovně. Přesto někde v Praze vznikl názor, že nemůže být hůř... a tak začali bojovat. 

Bojovali a bojovali a na konci toho boje je naprosto roztříštěná politická scéna. K moci přišel Babiš, objevil se Okamura a  naopak odešlo velké množství lidí, kteří prostě jen neviděli Zemana jako vrchního škůdce. Prostě už nevydrželi to pískání, křičení a nadávání do ruských agentů. Zbyli ti odolní. Na začátku byl Zeman a vláda ČSSD s ANO. Na konci je Zeman a vláda ANO s přívěškem ČSSD. 

Teď spouštějí další bitvu. Babiš musí podat demisi, Babiš musí z politiky. Noviny už dávají návody, jak se má správně dělat občanská neposlušnost. No přece už nemůže být hůř. Pokud se jim to podaří, seberou vládu Babišovi, aby ji dali Zemanovi... 

Podobné je to v USA. Tak moc se bojuje proti Trumpovi, protože milí aktivisti si nedovedou představit, že by mohlo být ještě hůř. A ono bude. 

Přemýšlel jsem, jak mohou vzdělaní a většinou i sečtělí lidé takhle zlikvidovat všechno, co se dlouhá léta budovalo, jen pro svůj pocit, který navíc je naprosto lichý. A jednu teorii bych měl.... Oni totiž nikdy doopravdy nezažili nic hrozného a tak nemají s čím porovnávat. 

Naše paní z příkladu výše prostě vždycky žila v uspořádané rodině, nikdy neměla nouzi o peníze, nikdy se nemusela se životem rvát, vlastně o nic nikdy nepřišla a tak došla k názoru, který byl naprosto zcestný.  Bojovala za budoucnost, která se nedostavila ani náhodou, pak začala bojovat, aby se alespoň vrátil její bývalý život a tak dále a tak dále. 

Podobné to mají dnešní demonstranti. Tam mezi nimi nejsou ti, kteří mají hlad nebo ti, kteří přišli v exekuci o všechno. Nejsou tam matky samoživitelky v existenční nouzi. Demonstrují tam lidi, kteří mají všechno. Vysokoškolský titul, dobrou flákačskou práci spočívající v nějaké formě přenášení lejster mezi kancelářemi. A protože vždycky všechno měli, mají teď pocit, že nemůže být hůř. A teď se budou učit, jak moc hůř být může. 

Zatím nejde o nic. Nikdo neposunul volby. Nikdo nezakázal žádnou politickou stranu. Zeman už znovu nemůže být zvolen a nejpozději za tři roky půjde do důchodu. Ekonomika šlape, státní rozpočet je v podstatě vyrovnaný, sem tam přebytkový. Mzdy stoupají. Jen náš premiér má vadu na kráse, že ho vyšetřují. Ještě ho neobvinili a kdo ví, jestli obviní. Pokud je toto tak zoufale špatná situace, že je třeba bojovat, dělat občanskou neposlušnost, nadávat voličům do Koblih a podobně, tak zřejmě bojovníky proti Babišovi a Zemanovi čeká dost ošklivé překvapení. 

Výzkumy veřejného mínění ukazující posilující trend hnutí ANO jsou první vlaštovka toho, jak moc může být v Praze hůř. Babiš měl zhruba třicet procent.  Ještě může hodně stoupat. A hoši demokrati dělají vše pro to, aby se to povedlo. Proč? Protože nevědí, co všechno mohou vyvolat.  Co myslíte ten pirát primátor Hřib. Vymyslí něco, nebo za pár let odejde s příšernou ostudou aby Babišovi otevřel dveře na magistrát? 

V poslanecké sněmovně je teď devět stran a horší to prý být nemůže. To budou demonstranti opravdu spokojení, až tam bude ANO s nadpoloviční většinou?   Jinam ten jejich boj nepovede.