Jsem prvorozený syn. Svému bratrovi jsem vždycky prošlapával cestičku, především u rodičů. Já nesměl... být dlouho venku, vodit si domů holky, koukat dlouho na televizi, bydlet s budoucí manželkou už před svatbou a podobně. Stejně jsem to nakonec udělal a ukázalo se, že to nebyla taková katastrofa. A tak se to u bráchy pak už nebralo tak přísně.
Ve svých telecích letech, co si tak pamatuju, byl můj život jeden dlouhý a nekonečný koflikt s tátou i mámou. Dostkrát jsem šel svojí cestou jen proto, že mě od ní rodiče zrazovali. S maminkou jsem se dopracoval do stavu, že ať ten druhý řekl cokoliv, bylo to apriori špatně, bez ohledu na to, co řekl. Prostě dráždili jsme se každým slovem. Musím říci, že dozvuky této doby doznívají ještě dodnes, kdy už jsem sedm let od svých rodičů čtyři stovky kilometrů daleko. Zkrátka tu a tam to vybuchne, mozek si vybaví dávnou domělou křivdu a oheň je na střeše.
Na druhou stranu, moji rodiče mi umožnili šťastné dětství. Maminka byla dlouhou dobu v domácnosti, měla čas na praní i vaření, až do svatby jsem měl doma plný servis, za který jsem už jako dospělý pracující platil směšnou částku. Táta by mě udržel na vysoké škole, kdybych chtěl zůstat, ale já nechtěl. Do kapsy pro peníze sice sahal nerad, ale to bylo jen na oko. Nikdy nám peníze nechyběly.
Ale hlavně, rodiče se měli rádi. Ne to není to správné slovo. Milovali se a milují se dodnes. Ke špatnému ovzduší jsem doma přispíval hlavně já. Rodiče si vždycky rozuměli, a pokud se hádali, nikdy jsme s bráchou nediskutovali pod duchnou, jestli se nám třeba nerozvedou. Strach, že by se naše rodina mohla rozpadnout, ten jsem nikdy necítil. Ani na minutu. Nepamatuju se, že by si rodiče řekli mezi sebou něco, co by se nedalo vzít zpátky.
Rodina a Boží milost, to u nás vždycky patřilo dohromady, ale nikdy to nebylo žádné "tajemství Božího těla," nebo nějaká mystická zkušenost přijetí Ducha Svatého. Bůh u nás doma byl spíš součástí dobrých otcovských a maminčiných rad. Zkrátka že rodina za to stojí i přes různé překážky. Krásné mladé tělo nevyhnutelně zmizí, vášeň se vytratí, ale zůstanou děti a jednou snad i vnuci. Až zmizí zamilovanost a okouzlení, pak musí zůstat jen ta láska živená ohleduplností. Jednou u ty synu budeš starý a kariéra a bohatství ti budou k ničemu. Pomine krása, pomine mládí, pomine síla... zůstane jen rodina, pokud ji včas založíš a nezničíš si jí. Rodina se nedá zničit zvenku, jen zevnitř.
Říkává se, že vězni, na které venku nečeká rodina, ti se za chvíli vrátí zase zpátky. Přes všechny probační a mediační služby, přes neziskovky, programy a miliony peněz, pokud na ně čeká rodina, zvládne raz dva, co nezvládla obrovská mašinérie plná nadšenců i úředníků. Vojáci vracející se z války se také začlenili zpět snadněji, pokud na ně doma někdo čekal a měli se kam vrátit. I ti dnešní veteráni z Afghanistánu jsou na tom líp, když se jim přítelkyně doma nezatoulá a manželka se nerozvede.
Můj tchán a tchýně mají čtyři dcery a prozatím jedenáct vnoučat. Pokud vím, nikdy nebyli u moře, nikdy si nekoupili nové neojeté auto a nikdy neměli hotovou práci. Ale když u nich zůstanete na večeři, tak vám budou vyprávět celou noc o tom, jak jsou bohatí v rodině. Tak moc to z nich vyzařuje, že dovolená v Thajsku nebo hřebenová tůra přes Kordiléry je proti tomu bída s nouzí.
Já už jsem to tu několikrát psal. Moje žena je moje první a jediná. Ženil jsem se ve čtyřiadvaceti, neužil jsem si žádná velkolepá milostná dobrodružství, nebyl jsem ani lev salónů ani kanec okresního formátu. Ale také nemá nikde kostlivce ve skříni, nemusel jsem nikdy platit alimenty ani se dohadovat právníky či soudy o výchově. Za nikoho jsem nemusel platit dluhy a nikdo je neplatil za mě. Nikdy jsem neměl srovnání a tak si vůbec neuvědumuju, o co jsem přišel, kdybych se poohlédl jinde.
V návalu štěstí jsem tenkrát úplně zapomněl, že bych si měl nejdřív zajistit bydlení a udělat kariéru. Místo toho jsem si pořídil dítě. A světe div se, jak se najednou ta ratolest drala na svět, zvládlo se i to bydlení i ta kariéra. První, druhé ani třetí dítě nic nezabrzdily. A ty další dvě, ty už mi vysloveně klestilil kariérní cestičku. Nemyslete si, většina manažerů a majitelů firem je úplně normálních a pracovník s pěti dětmi je u nich hoden zvláštního zacházení.
Krev není voda. Ať si svět dělá co chce, ať se dohadují o migraci nebo o globálním oteplování, ať si ekonomové lomí rukama v očekávání krize, ať je na Hradě Petr nebo Pavel, své bohatství už mám. Vzmohl jsem se na něj už v prvním čtvrtstoletí svého života a už kolem třicítky jsem si mohl říci, že mám vše, co jsem kdy chtěl a to jsem ještě nevěděl, kolik toho ještě dostanu nádavkem. Jsem bohatý. Tak bohatý, že ze vzpomínek budu schopen žít až do smrti.
Přeji vám všem v tento předvánoční čas, abyste měli čas na rodinu.
Těm mladším, aby ji co nejdřív založili a pořídili si kupu dětí, protože mladí jsou jen jednou a když mohou celou noc tancovat, mohou také celou noc chovat dítě.
Těm starším, aby to se svými ratolestmi vydrželi a pořídili si ještě nějakou další.
A těm nejstarším, aby měli sílu na vnoučata a užili si jich co nejvíc.
Nevím, co bude za dvacet let. Nevím, jestli ještě bude nějaká Česká republika. Nevím, kde v té době budou Češi. Ale vím, že bez dětí a bez rodin nebude nic. Ani Ćesko, ani republika, ani národ, ani vlast.
- Log in to post comments
Komentáře
Děkuji, Vidláku.
Děkuji, Vidláku.
... když mohou celou noc…
... když mohou celou noc tancovat, mohou také celou noc chovat dítě.
Silná věta!
Souhlas, ale...ne tak úplně
Váš postoj k významu rodiny v životě i společnosti sdílím, v tom se shodneme.
Vaše pojetí jakési askeze v mládí, která s tím podle vás souvisí, ovšem nikoliv. Mládím nemyslím pubertu, samozřejmě. Z pohledu šedesátníka (plus) je i třicátník mladý.
Nevidím žádný rozpor v tom, v mládí si trochu/či víc užít života, protože rodina přijde až potom. Možná o to víc si jí člověk pak váží, víc ji ocení, kdo ví.
Píšete:
"Ale také nemá nikde kostlivce ve skříni, nemusel jsem nikdy platit alimenty ani se dohadovat právníky či soudy o výchově. Za nikoho jsem nemusel platit dluhy a nikdo je neplatil za mě. Nikdy jsem neměl srovnání a tak si vůbec neuvědumuju, o co jsem přišel, kdybych se poohlédl jinde".
Já také nemám kostlivce ve skříni, za také nikoho neplatím dluhy a nikdo za mě, ale přesto jsem žil nějakou dobu dost jinak než vy, a to bez pánaboha.
A každoroční poměrně dlouhá dovolená na Krétě celou širokou rodinu spíše stmelovala, než rozdělovala.
Co tím chci říct? Že váš příběh je hezký, ale vámi popisované podmínky pro existenci fungující rodiny nejsou jediné možné a ani váš model rodiny jistě není jediný možný a jediný správný. Jiní to prostě mohou mít nastavené jinak a přesto funkčně. Můj příběh o cestě za fungující rodinou by asi byl poněkud kolorovanější než ten váš a v mnoha ohledech jaksi srdceryvnější, leč výsledek je, zdá se mi, podstatou téměř identický, ač formálními projevy nejspíš dost rozdílný.
Myslím, že krev s tím má jen částečně něco společného, neb už v Knize je psáno, že matka, ta jo, ta je jistá, ale otec je vždycky nejistý... :-) .
U nás to je úplně jinak.
U Vidláků žijou s milostí Boží. Mají se asi možná rádi - teda určitě aspoň někteří, chodí spolu kostelit (tento výraz vymyslela moje dcera), a tak všelijak podobně.
U nás žijem z milosti Staré Jahody.
Stalin byl proti ní trapný béčkař. Pokusy prosadit právo poradního hlasu se netolerují. Nikomu. Vysídlení do nevytápěných prostor v případě odboje je normou. Kdo držkuje, nežere, leda občas udržovací dávku ovesných vloček, aby mohl makat a sousedi nevolali rychlou, když si dovolí zkolabovat. Případně může dotyčný svést souboj s vlčákem o jeho příděl granulí. Vody je naštěstí dost. Tedy pokud nevyschne potok.
Btw. už se těším, až nám o štědrém večeru dovolí zajít se napást čtyřlístků pod břízou před barákem... Mňam, čerstvá zeleninka...
Vánoční úvaha
Pane Vidlák.
Výborně napsané a dobré připomenutí o rodinném životě,aspoň si o tom pohovořit o vánočních svátcích.
Děti jsou naplněním a radostí života.
Krásně,
jste šťastný člověk. Kéž by to tak bylo i u mně. Říkám pořád, že stát by se měl starat o rodinu všemi možnými i nemožnými prostředky. Jenže těch klacků je normální rodině házeno tolik, že dnes začíná být nenormální žít v normální rodině a politici na tom zhusta pracují. U mně vyhraje strana, která bude podporovat vícečetné rodiny (3 a více dětí). Zatím to vypadá na SPD, i když to samozřejmě není o politice, ale o vztazích v rodině, ale politici můžou přispět k renesanci rodiny.
???
To asi nebude řešení. Takových rodin už je spousta, zejména třeba v Ústí nad Labem, v našem městysi třeba na Petrohradě a kolem Husova náměstí. Mají jeden charakteristický rys, a péče o děti to zrovna není.
Je to model, který se dnes moc nenosí
Rozvodovost okolo 50 %, průměrná délka manželství okolo 13-ti let.
Ženy nechtějí rodit. Průměrný věk prvorodiček letos poprvé překročil třicet let.
Muži nechtějí platit na své děti. Asociace neúplných rodin odhaduje počet dlužníků už na 300 tisíc. Průměrný dluh neplatiče je 90.000 Kč.
Příčin tohoto neutěšeného stavu je hodně. Jedno je ale jisté, - pokud s tím nic neuděláme, nemá náš národ budoucnost.
Přijdou jiní, kteří vědí, že rodina je základ.
Zrovna jeden zástupce…
Zrovna jeden zástupce skupiny mocných, kteří se snaží rozbořit institut rodiny, byl oceněn britským The Financial Times osobností roku. Prý už do toho vložili od 80. let prostřednictvím nadací G. Sorose 32 miliard dolarů.
Ten neškodný filantropický stařík, nemající téměř žádý vliv G. S. je dle listu "klasickým obráncem liberální demokracie a otevřené společnosti. To jsou idey, které zvítězily ve studené válce." Konečně jsme se tedy dozvěděli, proč jsme tenkrát cinkali klíčema. "Jeho hlavním cílem je podpora otevřené společnosti založené na respektu k lidským právům, transparentní veřejné správě a vládě práva." To je náhodička, že zrovna to samé prosazují evropské vlády, hlavní média, ta "pravá" elita a ta "správná" část občanské společnosti.
https://zpravy.idnes.cz/george-soros-osobnost-roku-the-financial-times-…
Snad se jim to nepovede...
Štěstí
Hezký článek, 50 slepic, krůt, hus, kachen a čuníků...
Štěstí je stav mysli.
Tam, kde je jeden nešťastný, že musí živit pět dětí, že po práci nusí makat ještě doma na hospodářství atp je jiný člověk šťastný.
Doživotně zavřený člověk může být podobně šťastný z toho, že mu do celi zasvitne sluníčko, na okno přiletí ptáček.
Miliardář může být nešťasten z toho, že se mu nedaří jak by chtěl.
Tak buďme šťastni v každé situaci a na všech místech, kam nás osud zavál a zavane.
Hezký čas předvánoční.
Kordilery
Vidlaku - mal by si hodnotit co poznas... bo ja som v Andach bol, hrebenovku dal, bida s nouzi do fakt nebola. Bolo to suuuuper. A bol som este slobodny. A aj to bolo super :D :D :D A bolo to davno... a to uz zase tak super nie je :D
Ale posledny odstavec si trafil. Bez deti nebude nic. Ani vlast, ani... a ani moj vysoky krvny tlak z ich puberty :D :D.
Výkřiky do tmy jsou
Ne, že by nebyly :
https://www.youtube.com/embed/02nLxNzIA9g
Něco od dnešního vánočního Ládika!!!
Žloutek, cukr, kostka másla
poslední mi náděj zhasla
na postavu atleta,
z trouby trčí kotleta.
Datle, kakaový prach
v hrnci se už močí hrách
v záloze jsou fazole
věnec leží na stole.
Majonéza, brambor, mrkev
člověk je už z toho mrtev,
vysavač a kapr
je to celé na prd.
A do toho ještě stromek
balíčků je plný domek,
kýbl, hadra, utěrka
od středy do úterka.
Je to boží svátek
dětí, otců, matek
tak už toho bylo dost
babička má v krku kost.
****
A do toho summit NATO
v předsíni je samé bláto
komentátor Luboš Rosí
trestní oznámení nosí
na Soukupa Jardu
že má další miliardu.
Zeman na to hodil bobek
trestanci se nehnou z kobek
amnestie bude jindy
v televizi jedou pindy:
dva tisíce amíků
bere v Rakká za kliku
a po letech jedou domů
už mají mír, u sta hromů.
Kavárna se slušně chová
jenom Nora Fridrichová
pár vět ještě napíše
na Andyho Babiše.
Máme tady svátky míru
i ten Ahmed v Abú Síru
strčí doutnák do vody,
jsou to svátky pohody.
Začalo to karafiátem
Při čtení dnešního článku se mi vybavil přímo hvězdný monolog Lubomíra Lipského z filmu "Začalo to karafiátem". Najděte si to na youtube a pusťte si to od minuty 0:26. Jedině on může Vidlákovi konkurovat :D