Palach, Kohout a normalizace

Už delší dobu používám pro psaní Nerudovu metodu. Když mě něco napadne, vytvořím si příslušné heslo a zapíšu si to. Když mě za čas napadne něco dalšího, připíšu to k tomu. Oproti Nerudovi mám výhodu, že to nemusím psát do kartotéky na lístečky, ale mám to pěkně přehledně v počítači. Kdykoliv nalezitelné podle libovolného klíče. A oproti Nerudovi mám i nevýhodu - neumím psát jako on, takže jsou mi moje postřehy zpravidla k ničemu. 

Nicméně... včera bylo padesáté výročí sebeupálení Jana Palacha a toto heslo jsem měl založené. První zápis před pěti roky, v poznámce, že to jednou bude na Kosu pro Vlka. Nestalo se. Kupodivu jsem k tématu měl poznámek docela hodně a dlouho jsem váhal, jestli z nich udělat jeden článek a nebo to rozdělit. Nakonec jsem se rozhodl dát všechno dohromady. Dnešní článek je proto o něco delší:

Abych mohl napsat nějaký vidlácký pohled na Palacha, budu muset začít o pár let dřív a pokusit se nejprve o vidlácký pohled na naše moderní dějiny. Podle mě to totiž nelze odlišit. Nelze dělat z Palacha mučedníka nebo pomatence, aniž bychom si ho zasadili do kontextu. Ale ten kontext je rozhodně o dost delší než jen rok 68, ruské tanky a plíživá normalizace. Zkusím tedy začít o něco dříve s vědomím, že ani to není začátek.  

Začneme tedy koncem Druhé světové války v květnu 1945. S Rudou armádou se do Československa vrátili i představitelé komunistické strany s Gottwaldem v čele. Edvard Beneš měl od Stalina uznanou republiku v předválečných hranicích (jel za ním už v roce 1943, protože nebylo jisté, jaký přístup budou mít Britové) a protože komunisti tady vedli nejrozsáhlejší odboj, sověti osvobodili největší kus území a ztratili u toho sto tisíc vojáků, navíc lidi si pamatovali nejen němce a jejich péči o náš národ, ale také si pamatovali Mnichov. Z Ruska také připochodoval Svoboda s naší zahraniční armádou, k tomu se na Jaltě dohodly sféry vlivu a proto není divu, že tady komunisti hráli první housle. Nejenže obsadili skoro celou státní správu, ale už se rovnou i připravovali na svoji budoucnost. Můj ópa říkával s oblibou, že komunisti vyhráli zákonitě,protože i v koncentrácích měli největší disciplínu a nejvíce si pomáhali navzájem. 

Gottwald a jeho kamarádi, to byla tvrdá stalinistická parta. Ti už něco zažili. Pohřbili hromadu svých kamarádů nejen na Dukle a jak Gottwald sám řekl, učili se v Moskvě, jak imperialistům zakroutit krk. (Lidí je jak sraček, Kefalín...) A naučili se to. Ale naučili se ještě víc. Uměli dělat velmi kvalitní propagandu. Dneska jejich pohrobci mají ušmudlané nástěnky s posledním výtiskem Haló novin, ale tenkrát to bylo jiné kafe. A jako obvykle, měli i spoustu dobových mladých moderních a dynamických jinochů, kteří jim to žrali. Hezkým příkladem budiž třeba Pavel Kohout, se kterým se dnes ještě několikrát potkáme.

Tito komunističtí drsňáci celkem hladce ovládli prostor, pak vládu a pak i úřad prezidenta. Ne naopak... nejprve měli širokou lidovou podporu, pak širokou podporu ve vojsku i policii a teprve potom zabrali i vládu. Pak se jim to trochu vymklo z rukou, protože zjistili, že to nedělali pro sebe, ale pro Stalina a nevládnou tu oni, ale NKVD. Gottwald se z toho uchlastal. Popravit řadu kamarádů z války a být jen prezident loutka, k tomu Damoklův meč nad hlavou, nikdy nevědět, zda nejsem příští na řadě... chlast byl jasná volba.

Pak Stalin umřel a přišel Chruščov. To byl také drsňák, ale zřejmě neměl Stalinovu paranoiu a měl svoje vlastní představy, jak se bude dělat Sovětský svaz. My jsme tu dělali Stalinovi pomník a v Moskvě se už mluvilo nahlas o tom, že Stalin sice zachránil matku vlast, ale jinak to byl magor. Než to u nás pochopili naši stalinisté, bylo to už trapné. Samozřejmě v KSČ byli i jiní borci. Fungovaly tam i další kliky. A jedna z těch dalších klik povzbuzena Chruščovem a s jeho souhlasem vystřídala ty předchozí tvrďáky. Začaly amnestie, propouštění politických vězňů a ti předchozí vládci a úderníci dostali přes prsty. Jen tak, symbolicky. Jen je odstavili od jejich teplých místeček a už nesměli do ničeho mluvit. A tak se nám milé děti objevila generace komunistických osmapadesátníků - tedy těch, co tak uspěli s tím EXPO 1958 v Bruselu. Poměry se uvolnily, začalo se volněji dýchat, český průmysl ještě za něco stál, ale bylo jasné, že celé to uvolnění je málo. 

A toho se hned chopili bývalí stalinisté, provedli sebereflexi přesně v národním duchu a z původních udavačů konfidentů, dozorců v lágrech a úderníků se stali reformisté. Už nechtěli Stalina, byť předtím byli ochotní dělat svoji svatbu v den jeho narozenin - že Kohoute? Ale chtěli opět teplá místečka, chtěli opět trochu moci a nelíbilo se jim, že je lidi okolo Novotného odstavili. Koncem šedesátých let se dočkali. Je poněkud paradoxní, že mezi nepochybnými osobnostmi doby bylo hodně lidí, kterým kdybyste před dvaceti lety řekli, že Stalin byl hovado, tak vás okamžitě nechali zavřít nebo hůř. 

A tak se nám milé děti objevila generace osmašedesátníků. Ale je třeba říci, že měli širokou podporu a bylo to asi naposled, co v národě rezonovala myšlenka na nějaký ten socialismus se kterým to těm kapitalistům a imperialistům ještě předvedeme. Ale jak by řekl Kodet v Pelíškách... co chtějí reformovat, vždyť jsou tam pořád ti stejní.

A pak přijely Brežněvovy tanky. Bývalí stalinisté a nyní reformisté už podruhé nepochopili, co se stalo. Zase nevychytali změnu v Moskvě. Ovšem byli tu i ti bývalí osmapadesátníci, kteří byli odstaveni od moci a ti to pochopili hned. Napsali příslušné zvací dopisy, domluvili se s příslušnými kamarády v SSSR a pak, když přijely tanky, tak celkem hladce všechno převzali a stali se z nich normalizátoři. Obešlo se to bez monstrprocesů a bez velkých obětí na životech.

Naši stalinisté a později reformisté částečně opustili republiku, ale poučili se, že v Moskvě jim pšenka nepokvete a tak to zkusili na Západě. Výsledek všichni známe.

Tohle všechno, to je Palachova doba.

Chci tím po vidlácku říci, že rok 68 nebyl jen masová podpora lidu své straně a vládě v reformním úsilí. Sovětské tanky byly šok a předěl, ale to neznamená, že by bez nich u nás nastaly jen samé světlé zítřky. Možná dokonce bychom měli tu dnešní dobu s dvacetiletým předstihem. Včetně prodaného a vyplundrovaného hospodářství a Dubčekové by jen lezli do jiných řití.

Tehdy bylo hodně obyčejných lidí, kteří si nedělali o reformním úsilí soudruhů moc velké iluze. Všechny ty "revoluční události" zase až tak moc revolučně nevnímali. Jistě, neměli radost z tanků a přepadení země, nechtěli je tady, ale na druhou stranu, že by jim uvolnění cenzury od bývalých Pavlů Kohoutů, dávalo nějakou abnormální naději, to tedy ne.  Spíš měli naději, že za chvíli půjdou aparátčíci na smetiště dějin a po nich přijde něco nového, což se nesplnilo. Ale stoprocentně bylo jasné, že je všechno v hajzlu a žádný Dubček či Kriegl na tom nic nezmění. Ani Palach na tom nic nezměnil. 

Jednoduše proto, že doba nebyla černobílá a lidská pochodeň nemohla národ postrčit k té jediné správné možnosti. Žádná jediná správná možnost prostě nebyla. Nejspíš neexistovala žádná správná možnost. Volilo se jen mezi různými zly.  Včera jsem celý den poslouchal jednoho vzdělance za druhým, jak o Palachovi řeční. Jak si berou do huby tu jeho mravnost, oběť, hrdinský čin a podobně. Ale když se jich moderátor náhodou zeptal, co měl tedy ten náš národ vlastně v té chvíli udělat, aby to bylo dostatečně mravní a svobodné, začali koktat. To nejlepší co z nich vylezlo bylo, že národ se měl podávat normalizaci pomaleji. Nevím, jestli se dá Palachův čin shodit ještě víc. Podle většiny včerejších chytrolínů se Palach vlastně upálil proto, že národ už v lednu byl znormalizovaný. Ale kdyby se nechal znormalizovat až v červenci... tak by se asi neupálil. 

Nehodlám zpochybňovat integritu člověka, který byl ochoten zahynout dost nechutnou smrtí, aby pohnul veřejností. Ale rovnou říkám všem, co by třeba mohli mít podobný nápad, že takto to nefunguje. Hus se nenechal upálit, aby pohnul veřejností. Ten se nechal upálit, protože věřil své pravdě. Nedělal to pro revoluci, ani pro hnutí odporu, udělal to, protože by nedokázal žít sám se sebou ve lži. A pak taková pochodeň zapalovala. Protože Hus nechtěl umřít, on chtěl žít, ale ne za každou cenu.  Ostatně Kristus také neumřel, aby pohnul veřejností a také nechtěl umřít, ale chtěl žít.  

Ale kam se měl národ vydat, kdyby se Palachem nechal vyburcovat? To nám jaksi zůstalo utajeno. Měli lidé znovu zapalovat stohy a střílet na hasiče jako Mašínové? Měli dělat dlouhou a nekonečnou generální stávku? Lehat si před tanky? Podřezávat okupanty v tmavých uličkách? Vést partyzánskou válku? Nebo prostě měli plivat na zem kdykoliv prošel nějaký chudáček rusáček v uniformě, který byl ještě větší otrok než lidi okolo něj? Měli lidi zapomenout na to, že v KSČ se prostě střídaly kliky a vybrat si bývalého úderníka a kádrováka Kohouta jako svého nositele dobra? Nebo měli napsat zvací dopis Bundeswehru?  Co se v té chvíli, kdy se Palach poléval benzínem, dalo doopravdy bez vlhkých snů dnešních mravokárců dělat? Je to asi podobné, jako onen Čihošťský zázrak. Na oltáři se hýbal kříž... A co tím jako chtěl Bůh nebo panna Maria říci?  Cokoliv a zároveň nic. 

Za Vidláka říkám, že se nic moc jiného dělat nedalo. A kdyby si Palach počkal, zjistil by, že za mlčením veřejnosti nebyl souhlas. Dvacet let si veřejnost přes cenzuru i propagandu udržela stále se prohlubující postoj, že vládní garnitura lže a že poklonkuje Moskvě proti vlastnímu národu. Učitelky učily a rodiče to doma pak korigovali. Kádrováci psali, ale lidi si mysleli něco jiného. Politruci byli pro smích... i Jakeš byl pro smích. 

Nebo měl prostě po Palachově činu zhynout svět, jen aby spravedlnosti bylo učiněno zadost? Měl náš národ jednat jako jednají dnes tam v Sýrii a zničit všechno v občanské válce, aby uprostřed sutin a trosek vyšla pravda najevo? A vyšla by (při dnešních zkušenostech ze světa) skutečně pravda najevo? Nebo by to zase byl jen konglomerát cizích zájmů?

V očích dnešních mravokárců má náš národ vinu za to, že se tehdy po příjezdu tanků rozhodl neprorážet zeď hlavou. Rozhodl se, že na ni bude jen dostatečně dlouho močit.