Nesmyslná očekávání

Svým dnešním článkem navážu na včerejší Čmoudův příspěvek o Benešovi a naší První republice. Diskuse byla velmi zajímavá a tak přidám vidlácký pohled na věc. 

Dovolím si tvrdit, že ani Masaryk, ani Beneš ani nikdo jiný nečekali, jak se to s naší samostatností vyvrbí. Když se podíváme na poslední léta habsburské monarchie, tak máme ohromné množství dokladů o tom, že i když byl Franta Pepa Jednička osobně jistě kultivovaný člověk mající úroveň a i když bylo Rakousko bezpochyby poměrně solidní parlamentní demokracií, stejně se jim tam ve Vídni podařilo své milé poddané pořádně naštvat i rozeštvat a to tak moc, že češi, slováci, maďaři, němci, rusíni, chorvati, srbové a všichni ostatní viděli vlastně jen jediné řešení -zvítězit a nebo se oddělit. Žít spolu se zdálo být vlastně nemožné. 

Masaryk si osamostatnění nijak nevymyslel, on v podstatě jen reálně přikročil k národní tužbě, která tu byla už po desetiletí. 

Vždycky se směju, když si dneska čtu o tom, jak němci a češi za první republiky žili v poklidu vedle sebe (než ti zlí češi ty hodné suděťáky vyhnali). Houby žili v poklidu. Národnostní vášně zmítaly celou naší zemičkou už celá desetiletí před první světovou válkou. Zachovaly se nám doklady toho, že to u nás fungovalo jako v Severním Irsku, nestřílelo se sice, ale lidi se vyhazovali z práce i z bytů, jen aby v místě nemohla vzniknout menšinová česká škola. Německý Liberec/Reichenberg soupeřil s českou Prahou, kdykoliv se nějaký premiér pokusil o ústupek čechům, okamžitě německé noviny psaly o tom, že sobectví, chceme-li, je jejich politikou a podobně. 

Tohle všechno se přeneslo do První republiky, protože tam byli ti stejní lidé. Jen První světová byl takový nářez, že pár let trvalo než lidem otrnulo. 

Masaryk s Benešem sice dokázali vyjednat samostatnost, ale bylo to za značnou cenu a nejen za legionářskou krev. Bylo by možná zajímavé porovnat, jaká byla závislost zemí koruny české na Rakousku a porovnat to se závislostí Českolovenska na Francii. Leckteří méně citovaní novináři, politici i veřejní činitelé První republiky v tom zase tak velký rozdíl neviděli. Jeden protektor vystřídal jiného, rozdíl byl jenom v tom, že Rakousko se ve vlasteneckých kruzích nenávidět smělo, ale Francie ne, protože to přece byla velká milost, že nám velmoci daly samostatnost. A tak o tom mluvili jenom komunisti a různé pidistraničky se kterými slušný politik nemluvil. 

Možná to tak dneska nevypadá, ale Masaryk i Beneš a většina našich vrcholových politiků seděla na stejně vratkém křesle jako dneska. Také pěkně jezdili do Francie, jako se dneska jezdí do Německa a Ameriky a osvědčovali tam loajalitu a věrnost formou různých podpisů i nákupů. Také si tam pěkně jezdili pro notičky a dostávali drobné ústupky od velmoci, aby mohli doma před národem ukazovat, jak jsou dobří a jakou máme samostatnost. 

I když se to možná někomu nebude líbit, já vidlácky tvrdím, že za První republiky jsme nebyli o nic samostatnější než dnes a v očích Západu jsme znamenali přesně to samé co v jejich očích znamenáme dneska. Jsme pro ně dobrý, ale poněkud sprostý materiál. 

Chybou Masaryka i Beneše (ale i Čapka, Peroutky a mnoha dalších) bylo to, že se s tím stavem spokojili. Reálně těžko mohli udělat něco víc, národ jim to v podstatě odkýval, až roku 38 byly hlasy všech kverulantů marginální a nikdo je celkem neposlouchal. Pak přišel Mnichov a ukázalo se, že pravdu měli ti, kdo poukazovali na poněkud nepevné základy a nezdravou závislost. Gottwald byl tím nejhlasitějším.

Celá naše katastrofa Druhé světové války, rozdělení sfér vlivu v Jaltě, Teheránská konference, to všechno mělo svůj základ už ve starém bodrém Rakousku v v nezměněné podobě pokračuje dodnes. Jen se střídají protektoři. Neumíme zde v Evropě vrtěti psem, neumíme se sami ubránit, ba neumíme ani kousnout tak silně, aby to naše větší sousedy odradilo. 

A ejhle... národ to zdá se chápe. I přes staleté střídání protektorů, i přes pokusy o poněmčení, vyhlazení, marginalizování, pořád jsme tady. Pořád zakusujeme do Německa pěkně hluboký zub. Zkrátka a dobře, zatím to bez protektorů nejde a zřejmě je tu budeme mít ještě dlouho. A možná by stačilo, abychom to mohli říkat na plnou hubu. Nechodit kolem horké kaše a tvrdit, jak nás tam někde ve Washingtonu mají rádi, nebo jak pro nás chce Merkelová jen dobro. A v klidu posílat na smetiště dějin politiky, kteří svou kariéru založili na lísání se k velmocem.  Ať se říká na plnou hubu, že tu máme dalšího z dlouhé řady protektorů.