Mašina zázraků

Včera se děly zázraky. Jeden za druhým. Jsem z toho doteď poněkud mimo, bo jsem nic podobného nečekal a tak se z toho musím vypsat. Ale začnu úplně od začátku. 

Příběh začíná loni v listopadu u nás ve vidlákovské škole na třídních schůzkách.  Máme už tři děti školou povinné a tak manželka chodí k tomu nejmladšímu, já chodím k průšviháři a naší nejstarší cérenku necháváme napospas, protože ta je bezproblémová. Sedím tak  v synátorově lavici a připravuju se na klasický proslov učitelky - píše jako prase, je docela chytrej, ale má všechno na háku, okouní po třídě místo aby se soutředil, soustavně zapomíná pomůcky, jestli to takhle půjde dál, dostane důtku... 

Tentokrát to ale bylo jinak. Pane Vidláku, váš syn měl překrásný referát na téma, co jste dělali o prázdninách. Ta vaše okružní cesta po Egyptě, všechny ty památky... a absolvovali jste to i s malým miminkem. Váš syn o tom poutavě vyprávěl, jak jste byli v Karnaku a na pyramidách a jak jste se koupali v Rudém moři. Z češtiny bude mít tentokrát jedničku. 

Já se tvářím poněkud jako idiot, protože jsme samozřejmě v létě byli jen pod stanem a jinak jsem doma hákoval na baráku. Ale jedničku z češtiny beru, takže se pokouším o úsměv a jsem tak vykolejený, že se raději už na nic neptám. 

Doma pak uhodím na kluka, cože to povídal ve škole. Vylezlo z něj, že byl vždycky zklamaný, jak všichni jezdí k móři do ciziny a my místo luxusních rezortů doma dláždíme dvůr  a kydáme prasatům. A tak si nastudoval reálie, pročetl si celou wikipédii o Egyptě (jakékoliv čtení zatvrzele odmítal a stále odmítá), pak se podíval na nabídku cestovek, vybral si termín poznávacího/koupacího zájezdu a nastudoval si všechno, co bylo v nabídce. A nakonec o tom vyprávěl tak poutavě a realisticky, že bych mu to uvěřil i já. Karel May hadr. Vlastně jsem se na něj ani nemohl zlobit... 

Rozumějte, já jsem na děti poměrně přísný a myslím si, že jim trocha skromnosti a pokory neuškodí. Je nás hodně a tak na jednotlivce moc nezbývá. Musejí se naučit žít  s tím, že nebudou mít mobil podle módy, stejně tak ani oblečení a prostě se v naší rodině nejezdí k móři každý rok. Musejí s tím umět žít a vypořádat se i  s posměchem spolužáků. Ale klukova snaha mi prostě nějak utkvěla a přispěla k mému velkohubému rozhodnutí, že v září 2020 k tomu móři teda pojedem. 

Ostatní už víte ze včerejšího článku. Jak jsem o tom všude básnil, jak jsem ladil dětem formu a morálku, jak jsem jim z banální návštěvy v Jugošce udělal dobrodružsví na celý život a kam jsem to se svojí dobře míněnou snahou dopracoval... Jet či nejet? 

A pak se to stalo. 

Jen jsem dopsal včerejší článek, abyste mi poradili, přitočila se ke mně moje žena: Táto děti ti chtějí něco říct. A skutečně. Můj syn, který nedokázal překounoust, že ostatní jezdí do ciziny a my ne, mi povídá, ať tu rezervaci zruším. Táto, my jsme rádi, že jsi nás chtěl vzít k moři, ale když vidíme, jak tě to trápí, klidně to zruš, pojedeme někdy jindy. Ptám se jich, jestli si uvědomují, že další rok děláme střechu a další rok budeme muset koupit nějaké auto. A pak půjde cérenka na střední školu a pak v pravidelných intervalech i ti ostatní, takže je dost pravděpodobné, že se peníze na dovolenou rozkutálí....

Nevadí táto, jsme rádi, že se o nás staráš, ale když si tu dovolenou neužiješ ty, tak my taky ne. Zůstaneme klidně doma.

Zázrak číslo jedna... 

Hřálo mě dneska u srdce, když jsem si četl vaše rady a doporučení, protože jsem věděl, že je to v pohodě a i když jsem hodně kecal a hodně toho nasliboval, všichni doma chápou situaci. Prostě jsem mohl už být nad věcí. Klidně to mohu zrušit a nic se nestane. 

 Ale škála zázraků ani zdaleka nebyla vyčerpaná. 

Přijdu domů z práce a na vidláckém mailu na mě čeká zpráva od jistého slovenského dobrodince. Milý Vidláku, nebudu přispívat k debatě, nakolik je moudré cestovat do Chorvatska, ale chci k ní přispět jinak... Pošli mi číslo účtu, zaplatím ti případné testy na Covid pro celou rodinu... 

Dneska je taková doba, že vás takové dobrodiní vlastně spíš vyleká a pokud jste trochu ošlehaní životem, nemůžete tomu ani uvěřit. Tož panu Dobrodinci píšu, že testy na Covid stojí kolem třech tisíc korun a nás je v rodině sedm. To je ochoten sáhnout tak hluboko do šrajtofle? A je ochoten mi věřit, že kdybych nakonec neodjel, tak mu ty peníze vrátím? 

Vidláku s vrácením si nedělej starosti, pokud nepojedeš, použij peníze na Kydy... Za tvůj blog ti něco dlužím, chci ti to vrátit. 

A ejhle, najednou je všechno jinak... Včera jsem byl už vlastně rozhodnutý vše odpískat a najednou mám vyřešený vmůj největší problém. Nebojím se nákazy, ale spíš všech těch administrativních a byrokratických překážek. Že skončim někdě na hranicích a bude shánět peníze na koronatest. Tož ta největší překážka je vlastně vyřešená. Panu Dobrodinci posílám neohrabaný dík, protože vlastně ani nevím, jak se děkuje za takovou velkorysost. 

A pic ho... další mail, tentokrát z Ústí nad Labem. 

Vidláku, na dovolenou jeď, ale nejezdí do Chorvatska. Pošli číslo účtu připějem ti trochu na jiné místo. Leť na Krétu. Tu prej Babiš zavírat nebude, protože tam koroňák neřádí. Nebudeš přejíždět každou chvíli hranice a letadlo tě tam doveze coby dup. a když tě dovezou tam, poletí to i zpátky. 

Opět můj ještě zmatenější dotaz zpět, že si nejsem jistý, zda i s jejich příspěvkem dosáhnu na letecký zájezd pro sedm osob na Krétu.  A není jisté, jestli to nezavřou i tam. Píšu o předchozím Dobrodinci a mluvím o zázracích, ale nejsem si jistý, jestli mě nepovažují za bohatšího než jsem.   

Vidláku nelam si s tím hlavu, pošleme ti nějakou korunku. Když ti to vyjde, poletíš, když ne, pojedeš do Chorvatska a když nic, nech si to - děláš Kydy zadarmo, máš s tím občas trápení, tak alespoň malá jednorázová odměna. 

Opět děkuji, ještě zmateněji než předtím a vůbec nechápu, co se děje. Manželka mi to skoro ani nevěří a děti mě stále ujišťují, že se bez moře obejdou a do toho neznámá štědrá jména. 

A sotva odepíšu, je tu další mail... 

Vidláku, nejezdi do Chorvatska sám nablind, jeď s cestovkou. Last minute zájezdů je plný internet a pokud pojedeš s cestovkou, je tam průvodce a je jeho problém, aby tě pak dostal domů. Navíc jsou na to pojištění... A vlastně už zcela obligátně... pošli číslo účtu, přispějem ti trochu. 

Opět moje takřka stejná odpověď, že to i tak nemusí vyjít  a i jejich odpověď je stejná... Děláš Kydy zadarmo, narozdíl od Stwory na Zvědavci za to nic nechceš, tak se alespoň trochu budeme revanšovat. 

Prostě zázračný den. 

Rezervaci jsem zrušil, protože skutečně mohu snadno odcestovat last minute. Paní majitelka aparmánu mi rovnou řekla, že stejně už těžko někoho sežene, takže pokud se ozvu pár dni dopředu, mohu za stejnu cenu klidně přijet.

Ale pokud se všechny ty zázraky zhmotní, možná to nebude cesta autem, ale hranice prostě přeletíme.  

A mně nezbývá než konstatovat spolu s Targusem, že jsem se zase mýlil. Že všechno není ztracené. Že dobrodiní eixistuje, jen prostě zpravidla mlčí a nehoní se za mediální slávou. Že přichází nečekaně ve chvíli, kdy se s ním nepočítá a nežádá protislužbu.  Zase jsem dostal lekci.  Lekci ze života, který není v médiích a tak někdy i já podlehnu tomu, že vlastně ani neexistuje. 

Milí Dobrodinci, děkuji. Já i celá naše rodina. 

Váš Vidlák