To jsou paradoxy pane Vaněk

za jak dlouho od startu létadla se mu udělalo blbě
že se nevrátili ?

https://www.idnes.cz/ekonomika/podniky/petrof-senator-vystrcil-cesta-na…

Hřib dělá momentálně zahraniční politiku coby Vystrčilův podržtaška a jeho podřízení nedostali ohledně Německa noty. Mají jen ty protiruské a protičínské a ty jaksi v tomto případě nelze použít, to chápete že? Takže raději neberou telefony a dělají mrtvého brouka aby náhodou něco nezvorali a doufají, že to do soboty počká. To už bude šéf snad doma.

Jiří z Poděbrad, český král (1458 – 1471), který nepocházel z panovnické dynastie, ale jeho původ je dán významným a starobylým rodem domácí šlechty. Jiří z Poděbrad se snažil o obnovení zašlé slávy Království českého a zemí Koruny. V zemi narušené, rozvrácené a zdevastované husitskými válkami to nebyl jednoduchý úkol, ba právě naopak. Byl to gigantický projekt, jehož se král Jiří z Poděbrad zhostil se ctí, i když se mu ho pochopitelně nepodařilo dokončit. Bylo to totiž zadání pro několik dynastických generací. Husitský král Jiří z Poděbrad po celý život zůstal věrný umírněnému sipka utrakvismu a stal se zárukou sipka kompaktát z pozice své královské moci. Byl nazýván „husitským králem“ přesto, že vládl dvojímu lidu, tj. jak utrakvistické majoritě konfesně rozdělené společnosti, tak i katolíkům.

Narodil se roku 1420 v Poděbradech (?) jako nemanželský syn sipka Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech, který v té době působil v Žižkově vojsku. Protože v tehdejším kalendáři vycházel svátek svatého Jiří na 23.04. (údajný den narození) dostal chlapec jméno Jiří. Nebo obráceně, podle jeho jména byl neznámý den narození určen na den svátku svatého Jiřího. Jeho matkou mohla být Anna z Vartenberka, neteř (?) sipka Čeňka z Vartenberka, o níž se z pramenů dozvídáme až v roce 1486. Malému Jiříkovi nebylo ještě ani sedm let, když mu jeho otec 01.01.1427 zemřel. V té době byl již také mrtev Jiřího strýc sipka Hynek z Kunštátu a Poděbrad († 16.10.1426). Aby toho nebylo málo, tak za tři roky zemřel i Jiřího poručník a strýc, bezdětný pan Boček z Kunštátu a Jiří byl dán na vychování na Moravu k dalšímu vzdálenému příbuznému Heraltu z Kunštátu z líšnické rodové větve, s nímž se jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně vítězné sipka panské jednoty. Budoucí český král nezískal vzdělání na školách, ale spíše prostřednictvím domácího učitele, pochopitelně v kališnickém duchu, neboť už Jiřího děd Boček z Kunštátu byl velkým sipka Husovým přívržencem. V 17 letech Jiří kromě Poděbrad vlastnil i Kunštát a Boskovice a další statky, jakými byly např. Pečky, Osek, Libice a další. Správou tohoto nemalého majetku nabýval jinoch jistě cenných zkušeností, které pak mohl uplatnit i při správě země. A to se ještě jeho majetek měl v budoucnu nadále zvětšovat. Jako osmnáctiletý, kdy už zasedal na zemském sněmu, vstoupil po boku svého vynikající učitele vysoké politiky utrakvisty Hynce Ptáčka z Pirkštejna i do této oblasti, potažmo do víru následujících událostí. Pan Ptáček z Pirkštejna spolu s Jiřím z Poděbrad stál u vzniku a rozvoje významného dějinného fenoménu, totiž „obrozeného“ východočeského utrakvizmu, který byl obnoven na základech orebského bratrstva, resp. sirotčího svazu. Po smrti pána z Pirkštejna v r. 1444 se této vůdčí role ve významném regionálním uskupení ujal Jiří z Poděbrad s takovou vehemencí a nasazením, že jeho politickým rivalům to bralo dech. Jiří z Poděbrad je zvolen novým hejtmanem východočeského landfrýdu společně s Janem Čabelickým ze Soutic, poručníkem Ptáčkových nezletilých dětí. Role Čabelického však brzy ve vedení mocenského východočeského uskupení ustupuje zcela do pozadí. Členem východočeské landfrýdu byl mj. Aleš ze Šternberka, jehož neteř Kunhutu ze Šternberka Jiří z Poděbrad pojal v roce 1441 za manželku. Z toho je patrné, jak i sňatkovou politikou byly utužovány svazky v rámci tohoto uskupení. Přestože byly uznány nároky Ladislava Pohrobka, Jiří si byl vědom toho, že v době Ladislavovy nezletilosti bude nadále pokračovat nestabilita interregna. Již v této době se začal ambiciózní Jiří zabývat myšlenkou na zaujetí pozice prvního muže v království, který bude s to zajistit oprávněný nárok Ladislava Pohrobka na český královský stolec. Nejdůležitějším předpokladem pro tyto záměry bylo ovládnutí převážně katolické Prahy, pokud možno nekrvavou cestou. V roce 1447 saský vévoda verboval v Čechách žoldnéře pro válku ve Vestfálsku. Protože toto dobrodružství skončilo nezdarem, čeští vojáci nedostali neoprávněně žold. Jiřího zastíracím manévrem pro dobytí Prahy byla trestná výprava v čele vojska proti vévodovi dlužníkovi. Oklamat se nechal i sipka Oldřich z Rožmberka, který odjel do Vídně za papežským legátem Karvajalem. Co si mohl Jiří z Poděbrad více přát? V noci z 2. na 3. září Praha padla do rukou Jiřího z Poděbrad, který se tak stal nejvýznamnějším velmožem království. Dne 5. září se v Praze objevil i Poděbradův chráněnec sipka Jan Rokycana, zvolený arcibiskup.

Tento Poděbradův mocenský vzestup po ovládnutí Prahy byl solí v očích mnohých představitelů katolické šlechty, kteří se na počátku r. 1449 spolčili v Jednotu strakonickou. Přes dílčí neúspěchy Jiřího, byla nakonec jednota donucena uzavřít mír. V listopadu téhož roku (1449) umřela Jiřímu z Poděbrad manželka Kunhuta, která bohužel nepřežila porod dvojčat Kateřiny a Zdeňky. Druhý sňatek, který Jiří uzavřel s katoličkou Johanou z Rožmitálu o rok později, byl šťastným okamžikem v životě prvního muže v zemi, neboť Johana byla nejen velice nábožensky tolerantně založená dáma, ale měla velké pochopení i pro politické ambice svého manžela. Je třeba si také uvědomit, že si vzala vdovce se sedmi dětmi a i to je dlužno přičíst k dobru Johaně z Rožmitálu, která vždy stála neochvějně za svým manželem i v dobách jeho největšího ohrožení. Pražský zemský sněm v dubnu 1452 zvolil na dva roky Jiřího zemským správcem, který měl mj. zastupovat zájmy a dynastické nároky nezletilého Ladislava Pohrobka, jenž se nacházel v poručenském opatrovnictví císaře Fridricha III. V témže roce se husitský Tábor bez boje vzdal zemskému správci, který se pod jeho hradbami objevil v čele vojska. Kapitulační podmínky byly mírné, město však do rukou zemského správce muselo vydat sipka Václava Korandu spolu s sipka Mikulášem z Pelhřimova, kteří svoji životní pouť zakončili v žalářích na Poděbradových hradech. Nedlouho po kapitulaci Tábora byla zpacifikována i většina členů Jednoty strakonické. V roce 1453 jednal Jiří z Poděbrad ve Vídni s Ladislavem Pohrobkem, který se slibem zavázal respektovat zemské svobody, prosazovat Jana Rokycanu arcibiskupem a uznat sipka kompaktáta, načež Jiří přísahal věrnost Ladislavovi Pohrobkovi. Pretendent českého královského trůnu dále prodloužil Poděbradovi mandát zemského správce o dalších šest roků. Byla to tedy velice úspěšná jednání. V Praze se začíná formovat zrádná opozice proti zemskému správci. Např. Jan Smiřický jako jeden z čelných představitelů tohoto zločinného spolčení byl popraven stětím (podrobnosti viz sipka zde). Dne 19. října se Jiří setkal s Ladislavem Pohrobkem na české půdě a 28. října byl konečně Ladislav v katedrále sv. Víta korunován. Král s Jiřím se údajně oslovovali „synu“ a „otče“, postele měli v jednom pokoji, pravomoci zemského správce se nijak nezměnily a Jiří z Poděbrad byl navíc jmenován nejvyšším hofmistrem. Dále pak usedl v čele komise, která byla jmenována zemským sněmem a která měla přezkoumávat nabytí pozemků z dob (divoké) sipka sekularizace. S králem se zúčastnil holdů ve vedlejších zemích Koruny, usiloval o zachování zemského míru mj. také tím, že nad Koldou ze Žampachu dobyl Náchod, který se stal součástí jeho držav, a snažil se o urovnání kontroverzí mezi králem a Fridrichem III. Po r. 1455 král pobýval mimo země Koruny, čímž se vztahy se zemským správcem poněkud zhoršily a navíc po návratu do Čech v listopadu 1457 král náhle zemřel. Moderní historiografie spolu s paleoantropologií v minulém století definitivně vyloučily ničím nepodložené spekulace o tom, že král byl Jiřím z Poděbrad otráven.

Po smrti Ladislava Pohrobka se Poděbrad opět – už poněkolikáté – chápe iniciativy. Zasnoubil Matyáše Korvína se svojí dcerou Kateřinou a dopomohl svému nastávajícímu zeťovi k získání uherské koruny, za což inkasoval 60 tisíc zlatých. Protože již na konec února 1458 byl do Prahy svolán volební sněm, který měl zvolit nového krále, Jiří zintenzivnil svoji zákulisní i kabinetní politiku, aby tak nic neponechal náhodě. A skutečně – 2. března byl aklamací zvolen za českého krále, čímž kariéra Jiřího z Poděbrad nabývá svého vrcholu. Následovala tajná přísaha dvěma uherským biskupům Vincenci z Vácova a Augustinovi z Rábu, která se týkala závazku o jednotě církve a poslušnosti římské kurii. Tuto přísahu si Jiří vysvětlil po svém s tím, že netřeba snad dodávat, že tato přísaha jistě nebyla formulována vágně. Jmenovanými uherskými biskupy byl Jiří z Poděbrad ve Svatovítské katedrále 7. května korunován při slavnostní mši, již oba biskupové také celebrovali. Tuto volbu bylo třeba také uznat i ve vedlejších a sousedních zemích Koruny. To Jiří realizoval s pomocí svého diplomatického talentu a sňatkovou politikou, tradičním instrumentem vysoké politiky. V červenci 1459 se uskutečnilo setkání mezi Jiřím z Poděbrad a císařem Fridrichem III., který českému králi přislíbil, že se zasadí o jeho podporu ve Slezsku i na mezinárodní scéně. Na oplátku zase musel Jiří císaři slíbit, že mu bude nápomocen v jeho zápase s Matyášem Korvínem. Z toho je zřejmé, že Jiří za dané mezinárodněpolitické situace dal přednost císaři před zetěm. V r. 1460 začal Jiří plnit aspoň některé závazky ze své tajné přísahy tím, že spustil represe proti sipka kacířům v zemi a první na řadě byla sipka Jednota bratrská. Bylo započato pronásledování členů Jednoty a tvrdé výslechy zajatých bratří byly mnohdy spojené i s mučením. Brzy zjara 1462 vyslal Jiří z Poděbrad poselstvo k římské kurii v čele se Zdeňkem Kostkou z Postupic, které mělo papeži Piovi II. (Aenea Silvius Piccolomini) předložit slib poslušnosti českého krále, požádat o potvrzení arcibiskupství Jana z Rokycan a potvrzení i kompaktát. Tato Kostkova mise skončila naprostým fiaskem, když papež dokonce kompaktáta posledního března 1462 okázale zrušil, a vyslance z Vratislavi, která uznala Jiřího z Poděbrad v podstatě pod tlakem, tudíž naoko, nabádal k odporu proti svému svrchovanému panovníkovi. Navíc jim slíbil podporu v tomto odboji. Tyto jeho nesmiřitelné kroky navždy poznamenaly vztahy obou mužů, tj. českého krále a papeže. Poděbrad nemohl jít proti svému svědomí, takže se kalicha pochopitelně nevzdal, zrušení kompaktát ostentativně ignoroval a navíc stál u zrodu iniciativy spočívající ve vytvoření jakési spojenecké organizace křesťanských zemí tehdejšího světa. Projekt, který se nepodařilo zrealizovat a jehož duchovním otcem byl zřejmě Jiřího poradce Antonio Marini, byl nadčasový a předběhl svoji dobu takřka o pět století. Marini byl také vůdčí osobností poselstva k francouzskému králi, v jehož čele stál také Albrecht Kostka z Postupic (bratr Zdeňkův) a které mělo francouzskému králi Ludvíkovi XI. mj. předložit i výše uvedený návrh na spojeneckou unii. Pro krále Jiřího použitelné výstupy z této mise byly však více než hubené. Nový papež Pavel II. předvolal Jiřího z Poděbrad v srpnu 1465 ve lhůtě 180 dnů k římské kurii před církevní soud a také vyzval českou katolickou nobilitu, aby se svému králi postavila. Tato výzva byla vyslyšena hned v listopadu, kdy byla ustanovena tzv. sipka Jednota zelenohorská v čele se Zdeňkem ze Šternberka. Diplomat a stratég Jiří s vojenským zásahem proti Jednotě nespěchal mj. i proto, že za ním stála většina měst i šlechty. Pod tlakem vnitropolitické situace byl ochoten vyjít papeži vstříc některými ústupky, ale kompaktáta byla onou nepřekročitelnou hranicí, za níž český král nemohl jít. Rozvážný a diplomaticky aktivní politik Poděbrad vyslal 26. listopadu 1465 do západní Evropy poselstvo v čele se svým švagrem, katolíkem Lvem z Rožmitálu. Smysl tohoto diplomatického počinu byla propagace království jako křesťanské země, v níž nejsou ani katolíci utiskováni, a kde žijí kulturně i vojensky velice zdatní obyvatelé. Cesta z Čech až na „konec“ světa byla s relativním úspěchem ukončena v Praze v únoru 1467. O cestě se nám dochovaly podrobné deníky, které pečlivě sepisovali Gabriel Tetzel a Václav Šašek z Bířkova. Den před Štědrým dnem v r. 1466 papež českého krále sipka exkomunikoval, vyhlásil ho za nenapravitelného sipka heretika a vyzval jeho poddané, aby proti němu vystoupili se zbraní v ruce. Jiří se odvolal k budoucímu koncilu, v dubnu 1467 vyhlásil papeži válku a započal tažení proti Jednotě zelenohorské. Rovněž vypukla válka z Matyášem Korvínem, proti němuž Jiří postavil málo zkušené vojenské velitele v osobách svých synů Jindřicha a Viktorina, kteří ztratili takřka celou Moravu. Podrobnosti o Jiřího vnitřní i zahraniční opozici najdete sipka zde. V jižních Čechách operoval syn Zdeňka ze Šternberka Jan a ze severu přestala být hrozba ze strany Slezska pouze latentní. V zimě r. 1469 se Matyáš Korvín jako zavilý nepřítel Jiřího objevil v Čechách, ale byl Poděbradovou armádou obklíčen u Vilémova. Přestože měl Jiří vítězství na dosah, umožnil Matyášovi volný odchod výměnou za sliby, který věrolomný Korvín nikdy nesplnil. V dubnu se oba králové sešli v Olomouci a ještě během jednání se Matyáš nechal odbojnými katolickými stavy zvolit českým králem. Ironií osudu se stalo, že pravděpodobným navrhovatelem tohoto vzdorokrále byl sám Zdeněk ze Šternberka. Pokud to byl vskutku on, tak o jeho zištných důvodech nelze ani na chvíli pochybovat. Po Matyášově volbě nezbylo Jiřímu nic jiného, než uherskému králi vyhlásit válku. A tak tato poziční válka nadále pokračovala převážně na teritoriu Moravského markrabství se střídavými úspěchy a vrcholí tím, že byla svolána zemská hotovost, která se vydala směrem k Brnu. K rozhodující bitvě opět nedošlo a Korvínova armáda vtrhla záškodnicky do Čech, kde rabovala, vypalovala a vraždila. Energická královna Johana proto svolala další zemskou hotovost, Korvín se stáhl na Moravu a karta se začala obracet. Navíc se objevili Turci na hlavním směru k uherským hranicím. Události dostávají rychlý spád. Matyáš nemohl vést válku na dvou frontách, Polsko přijalo kandidaturu na český královský stolec, když se Poděbrad již dříve vzdal svých dynastických nároků pro své syny, a do Říma odjíždí vyslanci ze Saska, kteří chtějí Římu nabídnout kompromisní návrhy se záměrem usmířit kurii s českým králem.

Ale již nic z toho poslední král ryze českého původu nepotřeboval, neboť 22. března roku 1471 v nedožitých jednapadesáti letech zemřel. Pohřeb byl vykonán už 25. března a tělesné ostatky husitského krále byly uloženy ve Svatovítské katedrále. Nastal čas ještě velice stručně se zmínit i o dětech Jiřího z Poděbrad. S Kunhutou ze Šternberka se mu narodili Boček, Viktorín, Barbora, Jindřich a dvojčata Kateřina a Zdeňka. Jak již bylo uvedeno, Kateřina byla provdána za Matyáše Korvína a Zdeňka za Albrechta Saského. Z dětí, které měl Jiří z Poděbrad s druhou manželkou Johanou z Rožmitálu, je nejznámější Hynek, který pravděpodobně jako první přeložil do češtiny Boccacciův Dekameron. Jiřího z Poděbrad lze bez nadsázky zařadit do plejády nejúspěšnějších českých panovníků, který po celý život zůstal věrný svým zásadám, tj. kompaktátům, potažmo kalichu. Jeho nadčasové aktivity se staly nedílnou součástí husitské epochy a lze konstatovat, že spolu s reformací českou patří k těm odkazům, jež nelze opomíjet.

https://husitstvi.cz/rejstriky/rejstrik-osob/jiri-z-podebrad/

A ešte pre predstavu, kto je Andrusko
https://www.eurorespekt.sk/kto-je-zoltan-andrusko-skrachovany-podnikate…

zapomínáte , že Aston bejval mistr přes science fictions..... je třeba ho brát s rezervou a véééélikou