Přípodotek k Vidlákovu článku Polibek smrti

S velkým zájmem jsem si přečetl Vidlákův názor na jednu z příčin zhroucení společenského systému v ČSSR.

Z mého pohledu se ovšem jedná pouze o jednu poněkud marginální položku v seznamu „nemocí“ tohoto systému.

Tím prvním a zásadním důvodem byla skutečnost, kterou naprosto výstižně popisuje přísloví „sytý hladovému nevěří“. Stejně jako dvounožec, který spořádal k obědu celé grilované kuře a vrchovatý talíř hranolků, nevěří zasmrádlému špinavci, že darovaný peníz ihned nepromění na chlast, ale že má opravdu hlad, je stejně pošetilé vykládat dvounožci šikanovanému povinností chodit do práce a čumět na nástěnku k výročí narození či úmrtí tu Lenina, tu Gottwalda, jindy zase VŘSR, či SNP, že za pomyslnou čárou zvýrazněnou drátěným zátarasem existují lidé bez střechy nad hlavou, lidé bez možnosti navštívit lékaře, nemluvě o nějaké léčbě, lidé, kteří se beznadějně zadlužují, chtějí-li bydlet ve vlastním domě, který se dosti nápadně podobá psí boudě. 

Lidská zkušenost je prostě – bohužel – nepřenosná. Naši dědové se znova a znova psychicky hroutili při pouhých vzpomínkách na první světovou válku, naše děti nejsou schopny si zapamatovat letopočet, kdy proběhla, nemluvě o alespoň přibližném povědomí, kde se poblíž jejich bydliště nachází památník padlých v této válce (a že těch památníků zbylo docela dost).

Namísto dalších zdlouhavých keců přistoupím k důvodu, proč jsem se vlastně pustil do psaní tohoto článečku. Je jím knížka Arneho Dahla, Zlá krev. Děj, ani postavy nejsou důležité. Jedná se o vcelku plytkou detektivku, v níž zkušený čtenář poměrně lehce najde pár slabých míst v konstrukci děje a zápletek, a vůbec netuším, proč je autor řazen k nejpopulárnějším autorům tzv. severské školy. Jediné, co mne na této knize opravdu zaujalo, je jedna stránka textu, který má charakterizovat všeobecnou situaci země, v níž žije hlavní hrdina, a jež má charakterizovat, či alespoň přiblížit pohnutky pachatele brutálních sériových vražd. 

Rovněž pak stojí za zaznamenání, že text byl poprvé vydán v r. 1998.

***

Arne Dahl, Zlá krev, str. 127.

Co se to se Švédskem stalo? Venkovská země u polárního kruhu, jejíž lidové hnutí kdysi přispělo k vytvoření trvalé demokracie pro všechny vrstvy obyvatel, která se vyhnula hrůzám druhé světové války, co všechny kostlivce schovala do skříní, měla neuvěřitelně pohádkové konkurenční podmínky ve vztahu k ostatním evropským zemím, a proto i právo hrát si na chytrého, dokud ji nepřibrzdily jiné země. Potom byl nejen konec nejvyššímu životnímu standardu, ale i svědomí světa.

Podivné, naivní přesvědčení, že se všechno zase nějak uspořádá ku prospěchu všech, připustilo vstup mezinárodnímu kapitálu v osmdesátých letech a dovolilo mu řádit svobodněji, než kdekoli jinde. Nevyhnutelné zhroucení znamenalo vlastně jen pokračování totálního a cílevědomého kolapsu tradičního politického řízení země, vítězil kapitál. Všichni za chyby museli zaplatit – kromě podniků. Současně s tím, jak se země blížila k pádu, velké firmy v zemi násobily zisky. Břemeno nesli občané: domácnosti, zdravotní péče, vzdělání, kultura. I sebemenší náznak, že by se snad i společnosti měly aspoň trochu podílet na finančním zatížení, se potkal s jednohlasými vyhrůžkami, že opustí zemi. Občané museli myslet na peníze. Švédská duše byla ze všech stran živena finančními úvahami, dokud byla schopna je vnímat – a nešlo o nic podstatného, pouze loterie, sázení, soutěže. Valily se na ně zábavní pořady v televizi, kdy lásku nahradily mýdlové opery na jedné straně, a kabelová pornografie na straně druhé. Touha po oduševnělosti se živila narychlo spíchnutým „new age“ řešením, hudba pro veřejnost byla šita na míru konzumu, media ztratila jazykový cit a povýšila to na normu, reklama kradla city a zaměřovala se na cílové skupiny, rozšiřovaly se drogy.

Devadesátá léta se stala desetiletím, kdy si kapitál vyzkoušel, jak je třeba v budoucnosti držet v šachu nezaměstnané, aby nerevoltovali. Umrtvující zábava, lehké drogy, které nevyžadují zvláštní péči, etnické konflikty, aby se zloba ventilovala jiným směrem, genová manipulace, která minimalizuje budoucí potřebu zdravotní péče, a trvalý tlak na vybalancování soukromých financí. Bylo třeba ještě něco, aby se lidská duše, pěstovaná po tisíciletí, rozpadla? Existují ještě místa, kde se udrželo svobodné, kritické a kreativní myšlení?

Konec citace.

***

Také máte pocit, že po přečtení o situaci ve Švédsku devadesátých let se díváte do pomyslného zrcadla? Neboli že prožíváte ono známé déjá vu? 

Není těch náhod nějak moc? 

Nevracejí nás dnes loutkovodiči obloukem do doby blížícího se konce nadvlády Říma, kdy císař halil pravou podstatu svých úmyslů do hesla panem et circenses?

A jsou to jen první příznaky projevů nemocné společnosti, nebo se už nacházíme v terminální fázi, kdy pacient přežívá jen zásluhou kabeláže a nespočtu hadiček a všichni čekají na zázrak, který se ne a ne dostavit?