Přípodotek k Vidlákovu článku Polibek smrti

Slyšel jste někdy něco o patentech a stárnutí?
Buď zkoumám jako zaměstnanec pro stát a jeho výrobní sféru,
nebo zkoumám jako zaměstnanec pro soukromý sektor a jeho výrobní sféru.
Obojí zaměstnavatelé mi a) zajišťují mzdu a prostředky na zkoumání a b) patenty, licence a využití výsledků.
Pak je ještě třetí možnost - jsem tak bohat, že si mohu zkoumat jen tak z plezíru za své. A výsledky mohu, ale nemusím prodat. O tom zda a komu komu si rozhoduji sám.
Další možnost není.

Výzkum bez aplikace je citelně zbytečnější než aplikace bez výzkumu.
Pokud totiž mám výrobní základnu a prachy, licenci si koupím případně i s jejím nositelem; a žádný výzkum nepotřebuji. Eventuálně si ho koupím stejně jako tu licenci.
Takže jsme se obloukem dostali zpět k asijským a africkým vědeckým nádeníkům, pracujícím v úkole pro kdekoho. Nic víc než sice trochu lepší, ale furt jen montovna.

A Germanistán s Bruselistánem už se postarají o to, abychom nedostali sebemenší šanci obnovit to, co se jim v Kotlince podařilo - ve spolupráci s místními vlastizrádci - po plyšáku zlikvidovat.

Děkuji za obdiv, jsem jen postarší človíček, co už jen s ironickým šklebem komentuje pachtění různých budovatelů světlých zítřků. K těm nečekaným událostem jistě myslíte Talebovy černé labutě. Tedy neočekávané změny. Koronavirus označili za bílou labuť, protože se dal čekat. Nečekaným vlivem by byl přílet mimozemšťanů, zjevení Boha, výbuch supersopky nebo pád asteroidu. Nepatří mezi ně jaderná válka. To by v teorii her znamenalo ukončení současné hry a počátek nové. Dnes zde hodně cituji teorii her, tak si dovolím ještě jednou se na ni odvolat. My žijeme ve světě hry s nekonečným počtem účastníků a obrovským počtem opakování. John Nash nám dokázal, že každá konečná hra má alespoň jedno řešení ve formě Nashovy rovnováhy (kdy žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou zvolené strategie už vylepšit svoji situaci ve hře). Čili existuje jedno optimální řešení. Dá se k němu dospět matematicky nebo metodou pokus - omyl. Zajímavé je že i metoda pokus - omyl při dostatečném počtu opakování nakonec dospěje k optimálnímu řešení (Nashově rovnováze). Nu a většina lidí se chová zcela sobecky, dokud je tlak ostatních nedonutí dodržovat pravidla. Ale volí své optimální řešení, a to se nemění ani vstupem nového neznámého faktoru - Talebova černá labuť. Protože ten ovlivňuje všechny účastníky hry.
Liší se to jen tím, jak moc faktorů ovlivňujících náš svět vezmeme v úvahu a jak moc správně jim přiřadíme váhu faktoru ve hře. Když jich vezmeme moc, nestačí nám kapacita počítačů na zpracování všech variant. Proto ta nejistota, což znamená jen faktory a varianty, které jsme nevzali v úvahu.
Pro zjednodušení nám stačí pozorovat svět zvířat. V jednodušším případě pár zvířat s mláďaty, ve složitějším např. šimpanzí tlupu. Tam vidíme ta optimální řešení, a dělají je intuitivně. Když některé mládě zkouší něco nedovoleného, rodiče jej varují. Když neposlechne, obvykle zemře. Bylo varováno. V šimpanzí tlupě, když některý jedinec tlupu příliš využívá a nic jí nepřináší, ostatní jej vyženou.
Proto teorie her dokáže redukovat faktory ovlivňující život na ty hlavní a předpovědět, co se s vysokou pravděpodobností stane, protože se zabývá jen hlavními zájmy racionálních účastníků (ekonomové). Jakmile do toho vstupují iracionální zájmy, např. potrestat hajzla i za cenu vlastní mírné ztráty, i to dokáže teorie her vzít v úvahu. A když se vezme dostatečně velký počet účastníků a dostatečný počet opakování, nakonec všichni skončí u Nashovy rovnováhy.
Příklad. Pravidelně budete chodit na Parkán a vracet se mírně nachmelen domů večer liduprázdnými ulicemi. Půjdete domů z Parkánu a okrade Vás nějaká banda, která si řekne, že narazila na solventního důchodce a bude fajn na něj číhat pravidelně. Příště změníte trasu. Na to budou reagovat, když Vás nenajdou, a změní ulici, kde číhají. Takže budete všichni měnit trasu v nepravidelném režimu. Ve většině případů se jim budete schopen vyhnout, jednou za čas Vás chytí a okradou. Bude to ale výrazně méně než při pravidelné trase. Občas se vyskytne nečekaný vliv náhodného kolemjdoucího nebo policejní hlídky, atd., který bandě zabrání provést úmysl okradení. Přesto to nebude mít vliv na změnu strategie čekání na Godota. Ve většině případů pan Godot ještě nepřišel. Vyjděme z toho, že se Godot nechce vzdát své oblíbené hospůdky. Jeho optimální strategií tedy bude plánovat výlety náhodně, při tom náhodně měnit trasy cesty domů a občas nejít vůbec a nechat bandu čekat na Godota. občas pít méně a vzít si sebou zbraň. Až bandě dojde, že čekání na Godota není nejlepší nápad. Vaše optimální strategie je měnit trasu, měnit pořadí návštěv, občas si vzít sebou něco na obranu. Optimální strategie bandy je po tolika marných vyčkáváních buď hlídat rovnou před domem nebo před hospodou. V ten okamžik opět změníte strategii a půjdete třeba jiným vchodem, nebo odjedete na dovolenou, půjdete do jiné hospody, atd. Prostě změníte pokaždé volbu podle doporučení Marilyn vos Savant a tím snížíte šance bandy Vás okrást.
Jiný příklad je klasická hra Vězňovo dilema https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bz%C5%88ovo_dilema Teorie her říká, že v 90% případů po dostatečném počtu opakování nakonec práskají oba dva (využívá Policie při oddělených výsleších pachatelů a informacích, že je ten druhý už práskl).
Takže i většinu nejistých, ale pravděpodobných jevů lze vzít v úvahu. Zvláště u racionálních hráčů, což je stav vždy v politice, mezinárodních vztazích a ekonomii u subjektů, které se neznají. A tím dospět k velmi pravděpodobné předpovědi varianty, která nastane. :-)
Samozřejmě, když se změní podmínky, mění se i předpověď, ale vždy existuje jedna nebo několik optimálních variant (Nashových rovnováh). Teorie her nefunguje v případech zamilovaných a všude tam, kde místo mozku rozhodují city. Aneb pravý hák nám dala naše amygdala.

Za těch 30 milionů si mohl pořídit mladou modelku a ona by z něj už milionáře udělala a nějaké starosti o liberální demokracii by mu připadaly malicherné.

To už se bavíme o zcela iracionální skupině bláznů, kteří při své sebevraždě hodlají vzít sebou co nejvíce lidí. Tam ale musí USA, Rusko, Čína, atd. spolupracovat, aby se ke zbraním nedostali. Můj příklad se týká situace, kdy si USA, Rusko, Čína hrozí zničením navzájem.

kdo v Pakoši NENÍ džihádista (jedno zda muslimský, nebo hinduistický)?

Tak ten se vyřádil v r, 1958.

Samozřejmě s Göringem.