Musím se pochlubit

Krátký koronavirový úvodník.

Včera nám zavolala ředitelka školky, kam chodí můj kluk - řekla nám to, co tušíme už týden. Jeho učitelka je covid pozitivní. Příznaky začala mít před minulým víkendem. Na test šla včera. Ostatní učitelky do karantény nešly, protože nebyl test a v karanténě jsou ode dneška. některé ale odpadly už dřív, protože měly také příznaky. Paní ředitelka jaksi nemohla nechat učitelky doma bez neschopenky... Nebo možná mohla, ale nevěděla, jak si to pak zodpoví. A nebo prostě nechtěla.  A nebo na ní někdo tlačil. A nebo jí to bylo prostě šumák. A nebo tomu nerozumí. Nehodící se škrtněte.  

 Tož můj kluk je v karanténě... ale my rodiče  nejsme. Jen on sám. Půjde na test a hádejte kdy. Ano, příští pátek. Pokud bude pozitivní, dostanu se do karantény i já. Mezitím samozřejmě mohu nakazit fůru lidí. Takhle vypadá v praxi ta největší skupina případů nakažení. Dítě to přinese ze školy a než se zjistí, jak to s virem je, mají to všichni. A než se dostanou do karantény, zvládnou v souladu se všemi směrnicemi nakazit fůru lidí a při dnešních čekačkách na test se vlastně už mohu i uzdravit.  

Nezávisle na tomto dění jsem měl na příští týden naplánovanou dovolenou - potřebuju doma udělat podzimní práce, takže si udělám takovou karanténu sám. Být v jiné práci a v jiné situaci, chodil bych pěkně do rachoty, protože manažer vás doma bez neschopenky nenechá.  Tolik k chytré karanténě a k týden zpožděnému testování. Vsadím se, že teď už jsou tyto čekací doby spíš pravidlo než výjimka.

Budu dál referovat osobní zkušenosti, tak jak budou přicházet.

A teď k dnešnímu tématu: 

V posledních týdnech jsem působil, jako by koronavirus bylo moje vlastní dítě. Muselo to vypadat, že s koronavirem chodím spát, že s ním vstávám, že se kvůli němu budím ze sna, vzývám ho a možná s ním i obcuju. Dával jsem mu dost prostoru zde na Kydech, obhajoval jsem nezbytnost tvrdých opatření, dokazoval svoje přesvědčení řadou grafů i řadou předpovědí, které se zpravidla vyplnily ještě hůř než jsem si myslel.  Zároveň jsem porušoval (a stále porušuji) svá vlastní pravidla o minimalistickém vměšování se do diskusí. 

Nicméně... koronavirus ani zdaleka nevyplňoval můj čas. Znamenal pro mě zhruba hodinku denně, když jsem četl aktuality a smolil další článek. Posledních pět měsíců jsem takřka veškerý volný čas vyplňoval něčím jiným. Tímto: 

Na fotečce vidíte výřez mého dvora vyfocený předevčírem. Posledních pět měsíců jsem po odpolednách zatloukal dlažební kostky a dělal na dvoře nový povrch. Dalo mi to tak zabrat, že se musím pochlubit fotkou, což normálně dělám jen jako přání k Novému roku.  

Ručně jsem si odkopal původní dláždění i vrstvy pod tím, ručně jsem to všechno vyvozil, ručně jsem navozil štěrk a mýma rukama prošlo deset tisíc žulových kostek ze kterých jsem udělal to, co vidíte. Padlo na to čtyřicet tun kostek. 

Sehnal jsem je za hubičku od jednoho vysoce postaveného hlupáka, který tento poklad chtěl vyvézt na skládku spolu se sutí, protože mu to překáželo. Stálo mě to dva kartony vína pro řidiče, aby otočil volantem  a jel s Tatrou čtyřikrát  o tři kilometry jinam. 

Proč to všechno píšu... 

Některé z těch kostek pamatují Marii Terezii. Mají ohlazené už tři strany ze šesti, jak se vícekrát překládaly a pak sloužily svému účelu dalších sto let. Některé měly vylámané od železných obručí kol ony kočičí hlavy podle kterých se jmenují. Jsou věčné. Za tisíc let budou moci pořád ještě sloužit svému účelu. 

Některé z těchto kostek zřejmě pamatují poslední hladomor na našem území. Pamatují epidemii cholery, která zabila Mozarta. Pamatují Napoleona, pamatují Františka Josefa, pamatují první i druhou světovou válku. Byly tady za Lenina i Stalina. Pamatují všechny naše prezidenty. Přežily všechno, přežily pokrok, přežily průmyslovou revoluci, zažily kočáry i lamborghini. A pokud jsem dobře počítal... zažily patnáct měnových reforem i několik hospodářských kolapsů. 

A pořád jsou k něčemu. Pořád nikdo nevymyslel nic jiného podobně krásného a zároveň jednoduchého. 

Koronavirus je v porovnání s nimi jen kraťoučkou epizodou. Jen mžik k nezaznamenání. Mžik o kterém teď mluvíme, protože už dlouho tu nebyl tak velký průser, ale pořád jen mžik. 

Můj život není o popisování koronavirové katastrofy. Můj život je o věcech, co vydrží podstatně déle. Které fungují za každého režimu, počasí i doby. Proto dělám do zemědělství, proto dělám do prasátek a proto jsem zajásal, když jsem měl možnost udělat si dvůr takhle pořádně. Stálo mě to asi 500 pracovních hodin. Koronavirus mě stál možná desetinu tohoto času,jestli vůbec.  

Víte, původně jsem chtěl dnes komentovat našeho velekněze svědků Covidových a jeho vyfocenou eskapádu na Vyšehradě. Chtěl jsem komentovat Babiše, Zemana... A také to udělám. Ale trochu s odstupem.  Dneska vás chci vybídnout, abyste právě v této blbé době dělali něco, co vás přesáhne. Co přežije nejen koronavirus, ale i celou tuhle vládu, tohle zřízení a třeba i  tuhle republiku. 

Ale Prymulu klidně  properme v diskusi.  A nezapomeňme na mefista Faltýnka...