Beaujolais | Vidlákovy kydy

Autor

Štítky

V uplynulém týdnu se v diskusi objevilo několik příspěvků na téma mladých svatomartinských vín spolu s dotazy, jak se letos urodilo. Soudím tedy, že máme mezi čtenáři znalce a chtěl bych dnes rozvířit diskusi na toto téma. Z vlastní zkušenosti vím, že deset vinařů má patnáct názorů a proti gustu žádný dišputát. Doufám tedy trochu, že dnešní diskuse nebude jedno velké souznění, ale naopak bouřlivou výměnou názorů. Víno za to stojí.

Já dnes budu obhajovat svůj postoj i svoje chuťové buňky.

Letošní úroda vína byla hojná a bohatá. Ale... bylo málo slunce. Ranné odrůdy neměly vůbec šanci přes samou vodu vyrobit nějaký ten cukr. Kolegové vinaři se shodli, ža takové roky zažívali někdy počátkem osmdesátých let. Prostě byla zima, hodně pršelo, víno se muselo doslazovat a protože cukr byl drahý, výsledný produkt se nechal dokvasit až úplně do sucha a vína byla trpká jako čert.

Je ještě hodně místních vinařů, kteří polosladká nebo sladká vína vůbec neuznávají. To je babské pití pro zbabělce a Pražáky. Správný moravský vinař chce mít víno suché jak saharský písek.

Já jsem v této tradici nevyrostl. Přišel jsem k tomu jako třicetiletý bez jakýchkoliv zkušeností i předsudků. Nevěděl jsem nic o pěstování ani o výrobě, ale jako každá arogantní náplava jsem naprosto jasně věděl, že vínům rozumím. Teď po deseti letech vlastního vinhoradničení i vinaření bych řekl, že jsem na konci začátku.

Mám jednu výhodu. Jsem vinaři obklopen. A protože disponuju domácím uzeným špekem v abnormálním množství, rádi mě zvou na své ochutnávky.

Moje zkušenost říká, že čím starší české víno, tím horší. Nejhorší patok vždycky vytáhl vinař ze svého archivu. Patnáctileté víno, které nestálo vůbec za nic. Chuť dávno vstřebaná, vůně jakbysmet. Voda s dvanácti procenty alkoholu ve kterém se horko těžko hledaly nějaké zbytky slunce. Máme tu prostě málo slunce. Víno nám udělá akorát tolik cukru, aby se dalo vykvasit. A bez skutečného nefalšovaného hroznového cukru, který vyrobila réva svojí fotosyntézou, není možné dělat archivní víno. To cukr se po dlouhá léta odbourává na jiné látky. To cukr se snoubí s aromatem, to cukr vytváří ty krásné tóny kopřiv, ovoce či zemitosti. Ale musí to být cukr originální. Ten bílý cukr z curkovaru sice dokáže zajistit prokvašení na dostatek alkoholu, ale nic víc.

Česká i moravská vína se musejí vypít mladá. Poprvé ochutnat o Svatém Martinu a vybrat si. Nechat to dál pracovat, pamatovat si tu chuť a pak si během roku užívat, jak to víno krásně zvolna zraje, jak se daří nezkazit práci přírody, zjišťovat, jak se víno plní, jak zraje a být svědky vrcholu a následného poklesu. Podle odrůdy se víno dostane do nejlepší chvíle někdy mezi květnem a srpnem. V té chvíli je zapotřebí sklep vypít a nachystat ho na další sezónu.

Je celkem jedno, máte-li rádi vína skladká, polosladká, polosuchá nebo suchá. Naše réva roste pro ni v extrémních podmínkách a nikdy nebude moci soutěžit s révou italskou nebo francouzskou.

Ale... narozdíl od jihu, kde je dostatek slunce, naše réva má svojí osobitost. Každý rok vyjde jinak. Každý rok příroda připraví jinou várku, jinou kombinaci vláhy, slunce i tropických nocí. Vína jsou pokaždé jiná.

Tohle je naše devíza. My nikdy nebudeme mít typické regionální víno jako má Francie. I když půjde o stejný vinohrad, stejný sklep i stejného vinaře, víno nikdy nebude mít stejnou chuť. Je mi líto, že velká vinařství se shlédla ve francouzském modelu a pomocí různých technických udělátek na řízené kvašení se snaží dohánět nedostatky zdejšího podnebí a zapomínají na to, co je pro nás osobité.

Pokud bych měl poradit, jak na víno, zajeďte si před vánoci nebo na silvestra někam do sklípku. Ochutnejte co má vinař na skladě, vyberte si, co vám chutná nejvíc a pak si nechte každý měsíc poslat bedýnku vína domů. Dneska to není problém, vinaři umějí posílat své lahve poštou nebo PPLkou. Každý měsíc budete překvapeni, jak se chuť vyvíjí, že to víno zraje jako mladé děvče - pro ten proces neexistuje lepší metafora.

A červené víno u nás může být dobré jen ve výjimečných rocích....

Já osobně vyrábím portské. Ne originál Portské, ale prostě fortifikované víno. Dělám ho ze své soukromé odrůdy, kterou nemá nikdo na světě kromě mě, u které dosahuji vysoké cukernatosti za cenu poměrně malé úrody.

Zjednodušeně se vyrábí tak, že ve chvíli vrcholného burčáku se musí trefit ta pravá chvíle, kdy burčák překračuje zenit a v té chvíli se kvašení zastavuje přilitím přesně vypočítaného množství vinné pálenky. Pak se počká, až sedne kal a postupuje se jako s běžným vínem.

Víno je poměrně hodně sladké. Ale nemusí se doslazovat. Alkohol se dodá externě a zůstane dost révového cukru, který mnohem intezívněji, rychleji a kvalitněji zraje. Někteří z vás už ode mě víno dostali, třeba v diskusi svoji zkušenost popíší. Já budu stále trochu sexistický a řeknu, že mé víno je jako šestnáctiletá holka. Rozpustilé, trochu trhlé, nezkušené. Krása už se dává tušit , ale je ještě nezkažené, sladké, jeho nedostatky jsou roztomilé a snadno odpustitelné, obzvlášť pro staršího chlapa. Něco takového se nehodí přepadnout a vyplenit, jen se kochat letmým polibkem darovaným za úsměv.

Pije se z malých úzkých sklenic a nalévá se maximálně jedno deci. Je opravdu víc jako polibek dceři nebo vnoučeti, než polibek milence, musí se vychutnávat po maličkých, ale častých intervalech. Je plné slunce a mládí. V létě se pije studené a svěží, v zimě při pokojové teplotě, aby zahřálo. A hřeje víc v duši než v žaludku. Půllitrová lahev musí dvěma přátelům vystačit na celý večer rozhovoru.

Ale... ani mé portské s dostatkem cukru nezajistí dostatečné zrání na archivaci. I moje víno se dělá na rok. Jen se nedá pít mladé. V tuto dobu je ještě naprosto nepoužitelné. Víno se ještě nespojilo s pálenkou. Jsou v jednom demižonu, ale jako by nebyly. Zajímavé začne být někdy na konci března a nejlépe se pije, když právě češu úrodu napřesrok. Pak už se začíná zlehýnka zhoršovat, ale vydrží velmi dobré až do dalšího dubna, kdy už je zřetelně horší než nová dávka. Poslední lahve zpravidla rozdám na vánoce.

Sakra... přehnal jsem to... mám z loňské úrody poslední dvě lahve. Jednu si teď půjdu otevřít.

Hodnocení

Komentáře

No, jenže ta osobní vazba v…

No, jenže ta osobní vazba v našem případě trvá cca 40 let. Ale když ten vavřinec stojí za to, si pro něj zajet, včetně šampaňskýho,...
Nevadí mi vypít i jiné víno, ale na tom si pochutnám.

Mě nikdy

žádný vinař nějakým patokem neojebe, na to vemte jed!
Já totiž víno nepiji.
Taky dneska držím hubu, ale teď jsem musel. Ale už zase lezu do koutu.

osobně zas nepiji pivo :-)…

osobně zas nepiji pivo :-) Tedy ne že bych vínům rozuměla, ale občas rozeznám, které pouze převrací rozum a které rozehřívá,....

asi

TA LIŠKA BUDE PŘEKUPNICE.

Opět jen osobní útok,

jako vždy, hajzlíku.

Útok?

Já to pochopil jako vtip.

Tématem je víno,

ne osoby.

Problém jsou lidi,

ve vinném sklepě ( i prací ve vinohradu-rodinném po generace) jsem trávila dříve hodně času, pomáháním u otce, sklepmistra.

Když s něčím máte tolik práce a na druhé straně jsou pijáci, co neocení celkem nic, či dokonce kvalitu někteří rádoby znalci pohaní.., jeden se pak tolik nediví. (Nejde vždy jen o ty peníze) Nedůvěra je pak oboustranná...

A Ládíku (jsem ráda, že tu jste) ani osobní známost nemusí bohužel stačit.

Kdo je k vínu nepokorný a hodí tam košt jako frťana, od pravověrného vinaře už velmi dobré (o nejlepším nemluvě) ochutnat nedostane.... Skutečný vinař ale patoky neprodává, to už je pokažený aj vinař, co teprve víno!

Burčák je kapitola sama pro sebe, na ten mne táta od dětství budil i v noci, aby byl v té správné, pravé chvilce.
Nikoho dalšího v naší rodině (mimo mne) to nezajímalo..

Staří vinaři říkají, že abyste přišli vínu na chuť a poznali o něm víc a víc, "musíte sa tém propit, teorija je k hovnu"....
A stejně pro mne bílé víno vůbec není a že jsem trénovala a poznám, ale nenadchnu se ....☺

Občanově ódě i na bílé ale rozumím, je to náramný pocit, když si nálada, víno a člověk sednou.....

No vidíte, lidi....

je třeba se jim vyhýbat.

Jsem tu vyjímečně,

kvůli vínu. Za chvíli je tu stalker s předností v jízdě.

Ládiku,

když Vy tak rád děláte stalkerovi radost tím, že se necháte vytočit a nasrat - což je důvod, proč to dělá... prostě mu děláte pomyšlení....

Já jsem taky slovanská holubičí povaha, rád se tu a tam stalkerům recipročně odměńuji za jejich pozornost nastřádanou porcí guána, ale že by mě jejich kloakové chlístance dokázaly vytočit tak jako Vás, to se mi zatím ještě nestalo, (snad jen pokud si všimnu, že se dávka odrazila ode mne a nějaká spřízněná duše dostala zásah do oka)

Vy jste prostě taková jemná citlivá básnická povaha...

(Je ovšem pravda, že pro mne coby jedince s letitým zájmem o psychopatologii jsou stalkeří chlísty tímtéž co opilcova moč pro kopřivu lačnící po dusičnanech)

No vidíte,

vytočený nejsem. Uvedl jsem jen osobní zkušenost a názor na vinařský průmysl. Decentralizovaný. Piju jen darované víno, věřím, že je vybírané. Podle chuti a etiket asi jo. Dole v hospodě mají v petce rybízák a ten si rád svařím v mikrovlnce.

Vyserete se na stalkery.

Od Ostravy mají ve vztahu k…

Od Ostravy mají ve vztahu k vínu mnohem lepší pověst, než pražáci :-) :-)

Do sklípků jsme jezdili vždy, když jsme se vraceli autobusem z vody z Rumunska. Byli jsme 14 dnů v terénu, tak jsme se vždycky stavěli v Bratislavě v lázních, a od tamtud hezky čistí odblešení šupky dupky do smluveného moravského sklípku.
Tam to mělo vždy stabilní průběh. Majitel sklípku naléval a mluvil o víně, my zdatně upíjeli. Jaké to víno bylo, zda bylo dobré nebo špatné, nemůžu posoudit, náš vztah k vínu byl „pražácký“, posuzovali jsme cena/výkon. Kolik jsem platil, si nepamatuji, výkon byl velmi dobrý.
Když jsme dostatečně prozvraceli skalku před sklepem, když se 2-3 skutáleli do spodního sklepa, majitel sklípku usoudil, že jsme ochutnali dostatečně a ochutnávku ukončil.
Vyšli jsme ze sklepa a drali jsme se do autobusu. Některé změna tlaku po vystoupání ze sklepa tlačila k zemi. Ne tak Staňka. Ten vylezl na strom a nechtěl dolu. Přemlouvali jsme ho, lákali (setřást nešel, strom byl vzrostlý) a nic.
Nakonec, když už jsme byli zoufalí, někdo přišel se spásným nápadem. Položili jsme pod strom flašku vína a skryli se ve tmě. Staněk na návnadu zabral, slezl ze stromu a upadl. Vrhli jsme se na něj, přemohli ho a odvlekli do autobusu.

Tož, to je má zkušenost s moravskými sklípky z mého „pražáckého“ vinného období.

Tak, tak...není nad známosti.

O pivu pak hezké počtení zde : "Pivovarnictví v režii vrchnostenských velkostatků jihovýchodně od Prahy (1489 – 1789)". I o tom, co je to vlastně ten " patok". Je to pivo vykořisťovaných a chudých. Za protektorátu prý vařili tak slabý patok, že se dostal jednu dobu až ke Guinessovi, k tomu co tomu pivovaru řediteloval a nejmenoval se Guiness (samozřejmě , vymyslel tu knihu rekordů u chlastačky, jak jinak).
Ovšem držela se cena, díky Háchovi a spol. . To byl asi jediný světlý okamžik v dějinách temného to jinak protektorátu.
Neskaj se pivovarům prej více vyplatí pivo vylít, než by ho zlevnili. Aj speciální zákon na to bude.
Asi je málo prasat...a bude hůř (až se zahltí okenka pro výdej střeliva).

Natan Jahu s Alim a s Ahmedem baví se o tom, kdo bude z nich větším americkým užitečným idiotem. Sázím na Aliho a Ahmeda.

Hlavně musí být husté

Nechci dělat chytrého, ale za starých časů platila zásada:
Ve sklípku pít to, co pije majitel.
Při ochutnávce před koupi vína, prvním vzorkem si vás majitel otestuje, druhý vzorek může být nejlepší, třetím vzorkem si vás majitel otestuje, může být horší, než druhý vzorek.
Odborník je schopen rozlišit šest vzorků, laik nepozná víno od tekutého asfaltu.
Jednoduchý test, jak na tom jste.
Zavřete oči, a ochutnávejte vzorky bílé, červené.
Budete se divit

Vlastimile

alespoň vidíte jací jsou vidláci tupci. Taková katastrofická situace -Trump nebude prezident- a oni místo aby odhalovali spiknutí, tak mudrují o víně.

Vina vína

Nemám nic proti vínu, ba naopak. V návaznosti na veverku si dovoluji doporučit například vinařství pana Masaryka ze Skalice. Za zmínku stojí v českých zemích neobvyklý alibernet.
Nemám nic ani proti vidlákům, ba naopak. Světa znalí pražáci mě samotného vidlákem zovou.

https://www.youtube.com/watch?v=QaTuKfckWi4
Pravdu dál víno tají,
a kdo málo víno zná,
zapomíná, že nepoví,
když je zpráva zlá.

víno

Víno je na vině,protože ve víně je pravda,každému rozvazuje jazyk.
Když už je tady dost vínopijčů,jak je to s opicí z vína,strejda vždy tvrdí,víno táhne tělo dozadu,kořalka dopředu.

Vždycky jsem byl zarytý…

Vždycky jsem byl zarytý pivař. Ono jít po sportu s chlapama do hospody a tam po půnebí válet ryzlink dost dobře nejde. Takže vínu jsem na chuť přišel až v pokročilém věku, když jsem začal dostávat rozum (tento proces tedy ještě není u konce). Dotáhl jsem to k pokročilému znalectví, tedy podle mého nejlepší víno je to, co ho je ve flašce ještě aspoň půlka, protože co s vínem, po kterým už je jen prázdná flaška, že. Ale nehrotím to, náš oblíbený vinař, co už to nedělá a byl to skoro Vidlákův soused, mi vždycky říkal - každý má svoji držtičku, tak na to kašli, jestli ti chutná něco jiného, než co by ti správně chutnat mělo.
Ale přesto se ze mě stal vinař, mám vinohrad. No, je pravda, že vzhledem k zeměpisné šířce a nadmořské výšce dozraje jen jednou za pár let (třeba loni) a mám ho jen 2 hlavy u verandy, ale ať mi někdo řekne, že nejsem vinař, když mám vinohrad!!!!

Jen tak. https://www.youtube…

Jen tak.

https://www.youtube.com/watch?v=Ge4hZkjph6I

Regionální pití s optimem cena/výkon

Musím se přiznat, že coby patriot trpím.
Zdejší komunita znalců naprosto opominula někdejší víno s naprosto bezkonkurenčním poměrem cena/výkon.
jednalo se o tzv. jihočeské činzáno, výrobce Fruta Jindřichův Hradec, název Enzián, obsah alkoholu kolem šestnácti procent.

Když se tento špičkový produkt vychladil na osm stupňů, přidala se malá dávka citronové šťávy a přelil se do originální italské lahve, ošálil i zkušeného bohatého vexláka-znalce.
Přitom nezatížil studentskou kapsu, stál tuším čtrnáct korun za litr!
měl ovšem i svá špecifiká, věren svému kdovíproč slovenskému názvu.
Limitní množství pro zdravého mladého zkušeného jedince s mužským pohlavím bylo dvě dvoudecky, u nezkušené jedinky s pohlavím (tehdy ještě jedině) odlišným polovic.

Před téměř půlstoletím jsme slavili na koleji mé narozeniny, sešel se větší počet žíznivců než bylo plánováno...takže jsem sáhl do skříně a vytáhl rezervní láhev flašky enciána.

Již načatí fajnšmekři symbolicky ucucli a rozloučili se, já jsem neprozřetelně odešel zredukovat tekutiny na WC a má tehdejš,í do nedávné doby panenská a bezmála abstinující šetrná dívka dopila zbytek lahve - aby s to nezkazilo.

Urychleně jsem ji doprovodil na dívčí kolej právě když dosáhla stádia, kterému se u kukuřice říká "mléčná zralost".
Rychle jsem se rozloučil a s určitými obavami šel spát.

Dívka ráno propásla zaplacenou snídani v menze.
Propásla přednášky.
Propásla oběd.

V půl třetí odpoledne jsem potkal její spolubydlící a poptal se na její zdraví. Podívala se na mne zvláštně a doporučila mi návštěvu.

Vstoupil jsem do pokoje se zataženými roletami.

Dívka mých snů ležela na zádech s široce vypoulenýma očima
Ahoj, pravila svým sexy hlasem.
Nezlob se, že se na tebe nepodívám. Od rána pozoruji támhletu prasklinu na stropě.
Kdykoliv pohnu očima o deset cenťáků doleva či doprava, bleju.

Nejlepčí byl jabčák. Neboli čůčo.

Proč nejlepčí ?
Bo nejvíc chutná zakázané.
My naštěstí měli v partě propadlíka, keremu už bylo víc jak nám, a vypadal na dvacet.
Osm korun litr (?), rybízák tuším že deset.

Dycky mě zajímalo jak to baby dělají, že aji v opici si přidou na své. To musí být koncentrace jak sviňa !
Nemyslím si, že by předstíraly , to by pak byl duševní výkon hodný špičkového politika, přinejmenším premiera...
(přeháním, jen občas jsem se nad nad tým zamyslel....baba totiž není peníze)

Bo nejvíc chutná zakázané.

No nepamatuji se, že bych měl v 60-70 letech, tehdy co by mladistvý, při koupi vína či jiného alkoholu v "konzumu", nějaké problémy při celkovém nákupu s chlebem a máslem; totéž když jsme chodili se džbánkem, tátovi pro pivo do hospody.
No a potom ochutnávka samozřejmě následovala ... To až pozdější vývoj společnosti, to dotáhl ad absurdum ...

Komanči nás měli rádi…

Komanči nás měli rádi. Muheeeee
Čůčo za deset, Lípa za kačku pade, Marice za čtyry.
V robotě přišel starej pes a řekl, jedem na deset? Muheeeeee

Zapomněl jste

na Detvy. Ty byly za korunu 10 ks. Když jsme se na vandru po Slovenském rudohoriu skulili do vesnice do konzumu, kde měli jen ty Detvy, byly pro nás jak mana nebeská :o)))

Jo, a ještě kubánské Ligerosky; ale ty byly dražší, za celé 4.- Kčs.

To byly eště Partizánky a ty…

To byly eště Partizánky a ty Ligerosky kuřili blboni s plechovejma plícama. Ale aji to už znám spíš z doslechu. Si pamatuju eště trafiku, to sme kupovali karty na hraní, a ve výloze byla obří krabička SOLO zápalek, snad půl metra velká. To eště trafika voněla tabákem, drogerie voněla mejdlem , cukrárna cukrovím a marcipánem, chleby voněly chlebem a vůbec nic nesmrdělo jako dneska. Hotové.😎

Samozřejmě Enzián pamatuju,…

Samozřejmě Enzián pamatuju, stál, pokud se nepletu, 14,50 Kčs. Z kategorie Maltózové (16 Kčs), Ještědské (11 Kčs), Jaryna (jablka-rybíz) bylo jednoznačně premiantem, nakonec následky z jeho popíjení nesu dodnes v podobě mé zákonité. Tedy nedám na něj dopustit.

Encián!!! Vzpomínky se hned vracejí :-)

Rodiče jednou dělali s přáteli soutěž, kdo pozná, co je Encián a co Cinzano (podávalo se ve stejných sklenicích, vychlazené). Nepoznal to nikdo :-)
A my s holkama jsme si dělaly večírek, upíjely Encián a připadaly si ohromně dospěle, člověku to příjemně stouplo do hlavy, mňam!

Jihočeské cinzáno tehdy zvyšovalo budoucí národní IQ!

Genetiku neoščiješ! Enzián byl pozitivně eugenickým faktorem!
Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, kolik desítek tisíc dnes našich dnes již už dospělých dětí vděčí za zázrak svého Stvoření právě konzumaci uvedených druhů ušlechtilých nápojů.
Cenově dostupných nejen ekonomicky zpovykané dělnické třídě, ale dokonce i nám, příslušníkům a příslušnicím budoucí vysokoškolsky zdělané pracující inteligence.
( Dnes bohužel jsou ti chytřejší z nás v důchodu, hloupější ve špíčkové politice) !

Asfaltový holube, enzian,…

Asfaltový holube, enzian, vyhodnocování parametru cena/výkon, jsme se nepatrně odchýlili od Vidlákova nahozeného tématu "Beaujolais"

Vidlák promine...

Musím Vám dát za pravdu - enzián se dal zařadit svými účinky na osoby nezvyklé do kategorie "žaludeční fréza".

Proc

se tak bála toho blití? To je přirozená očista organismu,kdyby to vykonala,odpoledne jí mohlo být už líp.
Podobný lepič huby byl i Metropol, napodobenina Cinzana dvoudecka za 5,50 rozjaření nastupovalo velmi rychle ,ale ty konce. Toho si člověk musel být vědomí,takže celková utrata na plesech bývala jen těch 5,50 a zábava velkolepá. Jo,to bylt doby,kdy peníze nebyly to hlavní ,neb jich člověk zas tak moc nepotřeboval

Re: AH K tomuto zážitku pasuje

epos, který složil jeden můj spolužák po požití mně neznámého jedu od výše zmíněné firmy:

Pijte moky značky Fruta,
postihne vás sračka krutá.

Na VÚ 6110 Ketkovice

byla v armě jen bowle a okena. Okena se překapala přes chleba a višně byl aperitiv. To pili záklaďáci. Špagáti museli co 14 dnů do Brna na marxák, kam dojeli jen poprvé. Na víno se nechodilo, U kata bylo pivo a v Zelenině Jaryna. Výsledkem bylo dokopání elpíčka ze Špílasu na zug. 83.

Já ještě pamatuji Cassis, to bylo z černého rybízu

pak jsme kupovali v zelenině litrovky třešňového. To jsme míchání s rumem. Ovsem ve skříni jsem měl vždycky schované v litrovce Šumavské. Měli jej taky v zelenině, byl to spíš vermuth, barvy hnědé.
Po konzumaci výše uvedených bylo vždycky tak dva dny příšerně.
Nicméně za týden se vždy pařba na koleji většinou opakovala

někdo se tu ptal, jak to děláme?

¨
Jo holt měly jsme "dobré" babičky" a občas je poslechly. Mně to poradila kdysi hóódně dávno jedna kolegyně, když jsem nechtěla jít na jedno podnikové mecheche.. kvůlivá osazenstvu a tak.
Jak která snese.. aspoň lžíci nesoleného sádla, před odchodem z domu. Jak to funguje nevím , ale funguje to. Ony ty babské recepty jsou k nezaplacení.

nikdo tady nezmínil ještě

skvělé šampáňo. Jmenovalo se Portáš, bylo to ovocné šumivé víno,
nevím zda za 9 či 13 Kč,
seděli jsme na střeše ubytovny na brigádě, bylo nám 16, popíjeli
a bylo nám fajn.

Příspěvky výše vypovídají o tom,

že dobré víno není pro všechny, ale jen pro vinaře. A tak je to dobře, tak to má být. Ostatní ať si své chuťové buňky polaskají jinak.

Co se týče čuča

měli jsme spolehlivý domácí zdroj.
Naše babička nikdy neopomněla zkapalnit úrodu jablek z naší zahrádky.
Jablka postrouhala, na nohy obráceného štokrlete přivázala coby filtr hadr ze staré cíchy, nechala prokapat, pak zarolovala zbylou drť do hadru a pomocí dvou vařeček jsme kroutili a lisovali.

Nikdy nepoužívala vinné kvasinky, spoléhala na směs těch divokých, přírodních.
Občas vznikl jablečný oocet, většinou však nízkostupňové víno, pitelné ve směsi s horkým čajem. V babičččině nepřítomnosti jsme mu říkali "babiččiny poblióny" - zcela neoprávněně, nikdo se z něj nepozvracel (organismus včas řekl DOST!). Naproti tomu kapalina spolehlivě působila proti zácpě i tehdy, když jste žádnou zácpu neměli.
V čisté podobě toto uhrčučo pila jen autorka, páč chutnalo po myšině.
Jenou jsem nutně potřeboval léčit těžkou depresi, pokusil jsem se okusit zvláště typickou needěnou várku B.P....ale nedalo se.
Dostal jsem spásný nápad, který doporučuj silnějším jedincům v nadcházející nouzi:
Vynalezl jsem Babiččino šedé!

Do lahve nepoživatelného jabkáče jsem rozdrobil několik tablet živočišného uhlí, důkladně protřepal a nechal usadit.
Vznikla mírně našedlá tekutina bez chuti a zápachu, obsahující snad pouze vodu a alkohol.
Když se přidal sirup a trocha citronové šťávy, dalo se s tím bez následků dosáhnout i jemné podroušenosti.

letos jsem si vyrobil (já dědek) skvělé

víno (2 demižonky, už mi zbyla jen jedna lahev, schovaná na Vánoce)
z aronie (černý jeřáb). Je to biovíno (zahrada na chalupě nehnojená a nestříkaná nikdy), krásné rubínové barvy,
vynikající chuť (důkaz - už vše až na 1 flašku vypito)
suché, a teď bych mohl básnit jaké jsou v něm tóny po ....
lehké (lihoměr mi ukázal 9-10% alkoholu).
Tak jsem hned objednal do Prahy na zahradu dalších 5 keřů (ale nevím zda se úrody dožiju, pár let to trvá než začne rodit, na chalupě to je asi 40ti letý velký keř.
Jeden demižon s drtí z bobulí jsem zkvasil jen přírodními kvasinkami co jsou na bobulích,
druhý (ten byl jen z čisté šťávy) jsem musel rozkvasit starými kvasinkami co jsem měl od loňska doma, když jsem vařil pivo.
Poučení: nejlíp chutná víno, pivo či slivovice vlastní výroby (až se to naučíte dělat...)

jo, akorát musíte hlídat to bublání.

Naši jeli podle Sandtnerky a párkrát se jim to povedlo. Akorát naposled to ne/bublání nějak neuhlídali. Nevěřili byste jak dlouho a kde všude se obsah , přes povolenou zátku i s zavoskováním panelákové v ložnici/ aby to bylo z prtěcího dosahu. našel a jak dlouho trvalo než ta libá vůně ze stěn vyprchala. :-)

Satori v Paříži

Proč chlastám?
Miluju tyhle duchovní extáze

Nevadí co chlastám

hlavně když se motám

Děkuji těm, co vyvolali ducha čúča :o)

Zasnil jsem se a s zvlhlým vnitřním zrakem popatřil na romantické mládí provázené Malagellem, Šumavským bylinným, Rybízovým či Třešňovým dezertním...

Začalo to v sedmé třídě, kdy jsme místo odpoledky skončili u jedné spolužačky, kde jsme v šesti vyžahli třílitrový demižon domácího šípkového vína a usnuli. Její rodiče se cítili poněkud dotčeni přesto, že jsme po sobě i skleničky umyli, než jsme usnuli. Kupodivu to nemělo, kromě dvou neomluvených hodin, žádnou dohru.
O rok později jsme se na Pastvinách v létě na zahradě babičky dalšího ze spolužáků strašlivě zmastili úplně nevinným jablečným moštem, který asi tak úplně bez alkoholu nebyl. Ale byl hrozně dobrý, sladký a vypili jsme ho opravdu HODNĚ. od té doby miluji jablečný mošt a babička si dala na sklípek bytelný zámek, jak jsme zjistili o rok později.

A pak už nastal krásný čas výše zmíněných vín, nakupovaných v zelenině a v drogerii. Trval dlouho, protože jsme je pili na vandrech i na vodě a už jsme měli děti. Pak ty dobroty po plyšáku zmizely a bylo po romantice.

Měl jsem to štěstí,

že patřím k nepatrné menšině lidí, kteří si nevypěstují návyk na nikotin, vždy jsem mohl kdykoliv přestat a kdykoliv znovu začít (i návyk na zelený čaj, banány či avokádo mám silnější). Přitom mi dobrá cigareta dodnes chutná.

Můj kolega byl poslední občan městyse, který kouřil partyzánky. Vždy po výplatě měl v trafice připraveny své čtyři kartony. Jako bohatý grand se podělil s chudým kolegou s nástupním platem devětset padesát korun hrubého (plných devadesát korun mi z toho spolklo nájemné za garsonku, skoro stovka měsíčně za obědy ve všední den, krvavých sedm korun jsem dal o víkendu v hospodě za opulentní oběd a pivo... prostě trpěli jsme jako zvířata, kolikrát mi málem nezbylo na víc než osm-deset knih měsíčně! Musel jsem šetřit na zimní otop, topil jsem akumulačkami, takže v mrazech jsem protopil kolikrát i třicet kilowatthodin denně - prod stál šestnáct haléřů za kWh, ale tak často nemrzlo, jinak bych denně propálil pětikačku! Naštěstí tam byla i kamna na uhlí, to vyšlo levněji.
(A to nepočítám náklady na prezervativy a jinou kulturně- společenskou činnost.)

Musel jsem si ale koupit vlastní dřevěnou špičku na cigarety. Vzhledem k tomu, že jsem zvyklý hluboce a rychle šlukovat až do palce u nohy, se ukázaly partizánky, jinak mimochodem z kvalitního tabáku, jako nebezpečné. Tabák obsahovaly sice chutný, ale v papírku ho bylo málo, pokud čovek prudčeji zatáhl, měl ho plnou hubu a zbylý poloprázdný papírek tu a tam vzplanul.