Vidlácky o cti a povinnosti

Ve včerejší debatě mi Carlos položil tuto otázku:

tvl Vidláku, chceš tu Ameriku ?

tedy totálně rozesranou, rozhádanou a rozplocenou společnost ?

nebo doufáš v totální vítězství ?

Nejdříve jsem mu chtěl odpovědet komentářem, ale nakonec z toho bude celý článek: 

Carlosi abych řekl pravdu, já už mám jen základní pud sebezáchovy. Chci přežít. Už jsem se dávno vzdal všech velkolepých idejí o sjednocené společnosti táhnoucí za jeden provaz, dávno jsem se vzdal toho, že by nějaké moje myšlenky mohly zvítězit díky jejich mravní síle a nesnažím se ani o totální vítězství silou. 

Covid mě připravil o poslední iluzi - že člověk rozpozná nebezpečí, co má přímo před očima, protože jsem naivně doufal, že vnější nepřítel společnost stmeluje. Ale ne, není to tak. nestmeluje. Naopak, rozhádal ji ještě víc. Po zvládnuté jarní vlně jsem doufal, že ukážeme světu jako maják, že semknutá společnost se nemusí bát ani přírodního viru ani breberky vypuštěné ilumináty, protože prostě udělá co je správné. 

Teď už  si to nemyslím. Prožil jsem svůj vlastní Mnichov a cítím se přesně jako Karel Čapek. Také jsem bojoval za chiméru, která neexistuje. 

Ale zase jsem pochopil, jak mohli někteří Němci ještě v roce 45 věřit ve Vůdcovo vítězství. 

Jestli to měly globální elity naplánované, tak jim to vyšlo úplně parádně. Zjistily, že proti nim stojí zcela rozhádaná společnost, kde už nikdo nevěří nikomu a ničemu, stojí proti nim splečnost, která je totálně ve sračkách, jejíž morální cítění je v troskách. Zjistili, že největší bojovníci proti globálním elitám jsou hlupáci, kteří při prvním problému svedou vše na ostatní a nebudou ochotní uznat svůj omyl ani když už "ruské tanky ostřelují Berlín." Chápal jsem nedůvěru ke státním strukturám a vládním číslům o epidemii. Ale že se ještě pořád najdou tací, kteří nevidí zlo a neslyší zlo, to jsem opravdu nemyslel.  Ke starým už se necítí vděčnost, jen naléhavost, aby konečně přestali překážet. Globální elity zjistily, že ostatní budou mlčet, když si smrt přijde jen pro jednu skupinu. Nebude jim to vadit. Brzy si něco jiného přijde pro další skupinu. 

Vlastně mám strašnou chuť se ke globálním elitám přidat, protože tento nepřítel se zdá být k neporažení. Už vím, proč chtěl Peroutka výt s vlky - andělé se kterými chtěl zpívat, neexistovali. 

Chtěl jsem bojovat i  když elity vlastní víc než my všichni dohromady. Mají peníze, mají moc, mají média, už ovládli i sčítání volebních lístků. Mají zbraně, mají tajné služby, mají všechno... Přesto jsem byl připraven psát, zveřejňovat, virtuálně i skutečně hostit, budovat mosty a spojovat.  Myslel jsem si totiž, že nám ještě jedna vlastnost zbyla - sounáležitost. Sounáležitost bratrů, co jsou na tom stejně špatně. Morální převaha lidství, které se stará o své děti i o své staré. Morální síla, která bude jeden za všechny a všichni za jednoho. Doufal jsem v dávnou rytířskou přísahu společného boje do statků a hrdel. Ale ne, ani do těch statků to nebude. 

Proti globálním silám jsme chudí jak kostelní  myši. Nemáme nic, jen dlužní otroctví v montovnách a jiných robotárnách. A ejhle...na této naší chudobě se nesmiřitelně lpí. A ještě se o ní vede přesné a nesmlouvavé účetnictví. Ne, my nemůžeme hostinským pomoci jinak než otevřenou hospodou. My nemůžeme kadeřnici pomoci jinak, než otevřeným kadeřnictvím. Nemůžeme se s nimi rozdělit o to málo co máme. Hlavně ať nám otevřou robotárnu, protože covid nás připravuje o práci. Že nás globalisté už v roce 2008 hladce připravili o víc práce a peněz, to nám jaksi nevadí. A tehdy se také našlo hodně lidí, kteří krizi sváděli na ty nejchudší "kteří žili nad poměry". Teď se to povedlo stejně dobře. Za krizi mohou důchodci kvůli kterým se všichni musíme uskromnit. 

Hejtmane, čtete dnešní text? Vy jste přece obdivovatelem rytířství a i jako dospělý si na rytíře "hrajete". Já to mám stejné. Zapomněl jste, že rytíři alespoň podle ideálu bojovali za ženy děti a starce? Že to dělali z altruismu, nestarali se o odměnu, nehleděli na osobní škodu, šli a dělali co bylo správné. Alespoň takhle jsem pochopil rytířství, protože hrát si na středověkého banditu, to mě nepřitahuje a myslím že Vás také ne.  

Já doufal, že my dole máme alespoň tohle. Vědomí, že nikoho nesmíme přenechat nepříteli a že se nesmíme leknout žádné námahy a žádné oběti, jen abychom pomohli svým bratrům. Myslel jsem, že když má někdo dva krajíce, tak se rozdělí, protože až nebude mít žádný, zase se někdo rozdělí s ním. Nikdy nebudeme mít pojištění v penězích, majetku nebo zlatě. Myslel jsem si, že máme pojištění jeden v druhém. To vystřízlivění mě bolelo.  

Jak chcete bojovat, když víte, že vás prostě jen obětují?  Proč se snažit o lepší svět pro mladé, když vás pak na stará kolena odvezou do důchodkárny a pro jistotu ještě nakazí covidem, protože přece nemohou být bez hospody? Je mi čtyřicet, ale kdyby se jednou měly moje děti chovat takto, tak rovnou říkám, k čemu je svět, když v něm nebudu mít své místo? 

Chtěl bych jednou umírat a naopak zadržovat své děti  a lékaře, že jsem od nich už dostal dost. Že mě mohou nechat umřít, protože jsem poznal jejich lásku i když jsem byl už starý a bezmocný. Jediný, kdo má totiž dneska morálně právo otevřít naše hospody a uvolnit naše opatření, jsou právě ti důchodci o které jde. My to právo nemáme. My máme naopak povinnost udělat všechno pro to, by neumřeli. My máme jednoznačnou morální povinnost přísahat, ať zhyne svět, jen když zachráníme svého otce a svojí matku, protože nám dali život. Jen díky tomu můžeme být lidé.   Jen naši rodiče mají právo říci, že jsme už udělali dost a že odcházejí z tohoto světa smířeni, protože ve svých dětech zažili sílu, morálku a moudrost. Tohle je moje vidlácká představa o cti, která je povinností vůči našim předkům i potomkům. Nelze se z ní vyvázat. 

Já myslel, že my dole, po kterých dupou ti lepšolidé, že tohle chápeme. Že máme jen a jedině sebe navzájem. Že nemáme žádné jiné pojištění než ve svých sousedech, rodičích a dětech. Že jsme tak trochu v koncentráku ze kterého není kam utéct.  Místo toho se třeseme o budoucnost chudáků a robotníků globálních elit. Jako by to bylo něco lákavého. Třást se za budoucnost ve které chudí budou chudší a bohatí bohatší a jako bonus budeme rozhádaní a obětujeme své rodiče. Proč? Protože i hostinský musí roztáčet globální zisk těch nahoře. Skvělá budoucnost pane hostinský - čtrnáct hodin denně v práci a nevydělat si ani na finanční rezervu. I takovou otročinu lze mít rád?  

A samozřejmě na nějakou změnu, ve které by nám neutíkaly zisky do ciziny, na tu můžeme rovnou zapomenout. Přitom by stačilo nepustit z republiky dividendy a všichni ti hostinští by mohli karanténu trávit u moře a ještě by zbylo. Ale to by nebylo ekonomické - rozuměj nebylo by to prospěšné těm nahoře. 

Starý i mladý Klaus mluví o svobodě, ale je to svoboda otroka. Otrok totiž nechce svobodu, ale chce mít zase svého otroka. Volají po svobodě otročení velkému kapitálu a svoboda spočívá v tom, že hostisnký může dřít a dřít a nikdy se opravdu nepovznést. Ale to nevadí, protože hostinský i jeho hosté mohou mít otroky v našich důchodcích. Nepodělíme se s nimi o tuto krizi, ale pěkně je necháme, aby si jí vyžrali sami. Tak moc milujeme své globální mocipány.  Koneckonců důchodci jsou staří a nemocní, protože kdyby celý život sportovali a starali se o sebe, tak se jim to nestane, že Vlastimile?

Nechci si lhát do kapsy, takže si to shrneme... Žiju ve společnosti, která mi teď krásně dala najevo, že až budu starý a nemocný, tak mě klidně nechá chcípnout, protože jsem celé mládí  dělal děti, dřel se  na jejich studia a staral se o rodiče, místo abych cvičil, zdravě jedla a staral se o sebe.

A největší paradox je, že globální oligarcha ve funkci premiéra, ve jménu starých a ohrožených ekonomiku zavřel. A ještě nechce nechat chcípnout hlady ani ty hostinské. Neposílá jim velké prachy, ale pořád je to o dost víc, než pro ty své udělali vzory demokracie v USA.   Je čím dál těžší nemít Babiše rád, byť má i řadu špatných vlastností. 

Každý den mi chodí maily vyzývající mě mě k boji za svobodu, ale pisatelé v tomto boji nejsou ochotní obětovat vůbec nic. Nejenže nenasadí hrdlo, ale ani ten statek ne.  To chtějí jen po druhých. A nechtějí to po mladých a silných, ale po starých a nemohoucích. Chtějí se měřit s nadnárodním kapitálem, chtějí vystoupit z EU a přitom si nejsou schopní připustit svoji chybu úsudku.  A to ani tehdy ne, když je za to nečeká žádný postih. Jak chtějí bojovat proti moci bruselských peněz? Jak chtějí inspirovat k boji ostatní? Svojí morální bídou? Co mají jiného, aby byla alespoň šance na vítězství? Bojuj a až už nebudeš moci, necháme tě ve škarpě. Toť ve stručnosti program bojovníků za svobodu na bruselských elitách. 

Jinými slovy, mám smůlu. Není s kým si podat ruku a přísahat na společnou věc. Kdo by se za mě postavil? Moje vyhlídky spočívají v tom, že budu vytěžen. Buď globálními elitami a nebo mými spolubratry, kterým jsem vlastně úplně ukradený. A až budu vytěžen, mohu chcípnout. 

Není lepší se naopak lísat k těm bruselským? Není lepší být živý pes než mrtvý lev? V Bruseli padají ze stolů alespoň drobty. Pokud člověk bude poslušný a oddaný, dočká se možná alespoň lokajské odměny. Čeho se dočkám, když půjdu s vámi Carlosi? Že mě necháte napospas jakmile vás to něco bude stát? Proč bych měl chtít takový svět? 

Nicméně... Jsem Vidlák, drnohryz a zaťatý sedlák, který bojuje i s přírodou. Něco vydržím. Takže přestanu s tou malomyslností. Kdo z vás čtenářů je ochoten se mnou přísahat na společný boj, který už vedeme? Kdo je ochoten přísahat na vzájemnou pomoc za všech okolností? Kdo je ochoten obětovat sebe ve jménu lepší budoucnosti? Kdo si v případě nutnosti vleze se mnou do zákopu a bude sdílet dobré i zlé? Kdo půjde do nebezpečí pro mě s tím vědomím, že když se to stane jemu, tak pro něj půjdu já? Nebo zůstaneme  každý na svém a budeme se dívat, jsk jsme to projeli na celé čáře? Tak jak to děláme celou dobu...  Zůstaneme otroky kteří se svobodou jen zaklínají a ve skutečnosti nechceme být svobodní, ale jen bohatí?   

Kdysi se říkalo, že chudoba cti netratí. A jak jednoduché bylo o tu čest přijít...