Já to zažil

Krátký úvodník:

Dnešní text pouštím tak, jak jsem ho dostal. Nezměnil jsem v něm ani písmenko. Autor se mi ozval už před čtrnácti dny a v krátkém mailu mi vylíčil to, co bude obsahem dnešního článku. Nabídl jsem mu, pokud bude chtít, prostor pro článek.  Teď po dvou týdnech toho využil. Nabídl jsem mu, že k dnešnímu článku diskusi vypnu, ale odmítl to. 

 

"Mami, dáme kafe?" 

"To víš Vlastíku, že dáme. Pavle, udělej kafe! Ty to umíš s pěknou pěnou."

Odkládám tablet, kde projíždím poslední reakce u Vidláka, a zapínám kávovar, ať se nahřeje. 

Náš syn pracuje jako ajťák a má již delší dobu kovidový homeoffice. Teď v říjnu zase vykazuje slabé příznaky psychických problémů, které ho trápí již několik let. Snad to neskončí hospitalizací jako vloni po Novém roce. Proto ho každou sobotu a někdy i neděli zveme na oběd, ať se trochu zabaví. Poslední dva měsíce je sám, jeho poslední láska ho nechala, a pěkně ho to štve. Samozřejmě nic nepřizná, ale za ty roky ho již známe. 

"Vlastíku, chodíš k té psycholožce?" ptá se žena.

"Jasně mami, předminulý týden jsem u ní byl. Je to OK. Teď budu mít chvíli pauzu, odjíždí mimo republiku, tak zase asi za čtrnáct dní. Jo, ve čtvrtek jsem byl v posilce, pěkně jsem si dal do těla. Ještě cítím celý tělo."

Pokládám před ženu a syna sobotní kafe a zakousnu se do skvělé bábovky mé ženy.

--------------------------------------------------------

"Asi už půjdu, mami. Máme rozjetou hru, doma na počítači mi to půjde líp. Doprovodíš mne na autobus?"

"Jo, vezmu Ťapku, ať se trochu proběhne a vyrazíme." 

"Tak čau tati, zítra se uvidíme, máma slíbila, že udělá moje oblíbené kuře na paprice. To nemůžu odmítnout."

"Jasně přijď, pokecáme ještě o šancích Trumpa proti Bidenovi."

Když se žena vrátila, jako správná matka hartusí, že Vlastovi zase lezla holá záda. Venku fouká sotva čtyři stupně a všude ten koroňák. Jak asi reagoval třicetiletý syn? Přece není malé děcko.

-------------------------------------------------------------

Druhý den přišel na oběd nejen Vlastík, ale i dcera s rodinou. Stačilo Terce napsat na WhatsApp, co bude k obědu a pozvání neodmítla. Žena je skvělá kuchařka, a co si budeme povídat, když Terka nemusí v neděli vařit pro čtyřčlennou rodinu, je taky ráda. 

Oběd se vyvedl, vnoučata si užila prarodičů a naopak. Strýc Vlastík jim tolik vzácný není. Je v baráku, s tím si hrají skoro každý den. Dovolí jim na noťasu sledovat filmy, které v TV nejdou.

Našli jsme s Vlastou a zeťákem Tomem čas i prodebatovat Prymulu, Trumpa i Babiše. Sport moc nejede, tak to zůstalo u politiky.

Když jsme se loučili, žena zase Vlastovi domlouvala s oblečením: "Posmrkáváš, co jsem ti včera říkala?" 

" Jasně mami, nechceš mi nasadit čepičku a rukavičky? Už mi není pět." 

--------------------------------------------------------------

Ve čtvrtek popíjíme po celodenním budování kapitalismu se ženou kávu. Chatuje jako obvykle s Vlastou.

"No jako bych to neříkala. Pobolívá ho hlava a poklašává. A ještě měl v neděli blbý hemzy. Snad to není koronáč."

"Tak ať se spojí se svým obvoďákem"

"S tím už prý mluvil. Když se dozvěděl, že je na homeoffice, tak mu řekl, ať nikam nechodí a pro jistotu si dá karanténu. Podle příznaků to na test zatím není. Jo, a v sobotu tím pádem nedorazí. "

"Napiš mu, ať se hlavně izoluje od našich. Sice se nepotkávají, ale v jejich věku a s jejich zdravotními problémy..."

"To jsem mu už psala. Odepsal, že není blbej, je mu to jasný"

-------------------------------------------------------

V neděli po obědě říkám ženě: "Tak se mi asi vrací ta zářijová rýma. Málo jsem to vyležel. Brebera to nebude, všude píšou, že když tělo obsadí vir rýmy, covid nemá šanci."

"Kdoví jak to je, zatím ví všichni kulový."

Vlastík už je od pátku bez teplot, ale ztratil chuť. Brebera? Možná. Na test nemá "nárok" a sám to řešit nechce.

-----

Moje rýma zesiluje, žena se v úterý přidává i s teplotami. Nařizujeme si karanténu a zůstáváme doma. Ani jeden nemáme kašel - není nárok na test, a kdo by taky do těch několikahodinových front jako samoplátce chtěl.

-----

V úterý bylo na baráku vzrůšo, mému otci vypadlo z kamen polínko a zakouřil celé patro. Terka s Tomášem tam doběhli, uhasili to. Otec je zmatený, pokašlává, asi se nadýchal kouře. Druhý den tam posílám jeho doktora. Ten po vyšetření zařizuje odvoz do nemocnice, jestli nemá otravu kysličníkem. Rychlá ho veze na internu. Internista druhý den sděluje mému bráchovi Petrovi, že otec má počínající zápal plic a covid!!! Ještě prý budou dělat přesnější test. 

Ten covid potvrzuje a otce převáží na speciální covid oddělení. Nasadili antibiotika.

-----

Cítím se lépe, jsem bez teplot, jenom mi odešel čich, ženě s dvoudenním zpožděním navíc i chuť. Jinak vše ok.

-----

Ve čtvrtek Terka volá, že babička - moje máma - ztrácí chuť k jídlu, což je u ní nezvyklé. Teplotu nemá, nekašle. Nasazuji roušku a jedu za ní. Je bez nálady, nelíbí se mi to. Stěžuje si na nevolnost. Měřím cukr - v normě. Teplota není. Domlouvám s Terkou, ať ji pozoruje, měří teplotu, edělá cukr a dává zprávy. 

Ráno stále beze změn. Po konzultaci s doktorem volám rychlou, ta ji odváží s podezřením na slepák na internu. Stejné oddělení jako předtím táta, ten už je ale v jiné nemocnici.

Každý den zjišťuji telefonem stav obou rodičů - návštěvy zakázány.

Pátek 

Otec se prý chytil na antibiotika, a jeho doktor říká, že to zvládne. Ptá se, jestli ho můžou po doléčení ve středu odvézt domů. Začínám shánět nějakého ošetřovatele.

Máti se "pere" se sestrami, vytahuje si hadičky. Překládají ji na ARO. Test na covid - pozitivní - to jsme čekali.

Sobota - Otec se dopoledne ptá, proč je v nemocnici, že půjde domů. Máti na ARO, nic nového. Večer dostávám SMS od Petra - otec zemřel! Šok, to nikdo nečekal. V pondělí si máme vyzvednout papíry pro pohřebáky. Píšu SMS Vlastíkovi. Nechápe - přece se měl ve středu vrátit.

Neděle - máti beze změny, rodina zpracovává nečekanou ránu.

Pondělí - jedu pro tátovy "papíry", pak rovnou zařizuji pohřeb. Odpoledne tělo pohřebáci vyzvednou v nemocnici, pohřeb bude až za týden. "Máme toho teď hodně, pane, nestíháme." Jsem trochu mimo. Počítám, jak se vejdeme do povolených deseti lidí. Volám Vlastíkovi, kdy bude pohřeb. Nebere mobil. Volám Terce, ať se koukne, jestli je doma. Když hraje hry, někdy mobil neslyší. 

Za chvíli se dcera ozývá se vzlykotem: "Tati, leží na posteli a nehýbe se. On je asi mrtvý!"

"Cože? Volejte záchranku!!!" 

"Tomáš už volal. Něco mu řekli, ať zkusí. Prý je konec. Sanitu odvolali a posílají kriminálku a koronera! Na stole leží dopis na rozloučenou. To je strašný, já se zblázním!"

Tohle nemůže být pravda! Nevěřím. Proč by to dělal? Sedám do auta a dojíždím k baráku, kde všichni bydlí. Míjím, jak mi zeť později řekne, policejní auto s koronerem. Druhé stojí na ulici. Policisté vystupují, projevují mi účast a ptají se na nějaké detaily o lécích, které Vlastík bere. Asi se otrávil. Čekají na pohřebáky, kteří tělo odvezou na soudní. Jdou se mnou do pokoje, kde Vlastík leží. Snad to zvládnu. Třeba to není pravda a ještě se pohne.

Ten pohled už asi z hlavy nikdy nevymažu. Říká se, že nejhorší je když rodiče pohřbívají své děti. Ne, nejhorší je to, když vidíte své dítě mrtvé. Jako zázrakem dojedu bez bouračky domů. Jak to řeknu ženě?

Zvládl jsem to, ale popisovat to i to co následovalo nechci. To nejde.

------

Když jsem zařizoval Vlastův pohřeb, poznali mě. I přes roušku vidím, že jsou také v šoku. A to už asi zažili leccos.

-----

Úterý - máti je zpět na normálním pokoji, vysoká teplota, kyslík, infúze. Nechávám číslo na mobil, kdyby se něco změnilo.

Čtvrtek - ošetřující lékař volá, že se zhoršila, možná nedožije rána, můžeme se přijít rozloučit. Jsem otupělý a tak si říkám, že alespoň jí nebudu muset vysvětlovat, že otec a hlavně její milovaný Vlastík  jsou po smrti.

Dostávám ochranné pomůcky, takže jsou vidět jen mé oči. Když se šourám po chodbě, ze všech plně obsazených pokojů slyším kašel a ventilátory. Říkám si ironicky v reakci na konspirátory, jak to má ten Gates ošéfovaný. I kompars zařídil, aby Svědci Covidovi uvěřili. 

Na chodbě bomby s kyslíkem, kolem se pohybuje samý "sněhulák". Máti má 39 a zdá se, že mne nevnímá. V duchu se s ní loučím a přeji ji co nejsnazší odchod "na druhou stranu". Na odchodu mi velmi empatický mladý doktor říká, že kdyby něco, hned volá.

Sobota - v pátek nic a tak v sobotu volám sám. Dostali prý nový přístroj, a protože máti je na tom nejhůř, dali ho jí. Trochu se zlepšila, teplota poklesla, markry vypadají nadějně. Prý se to občas stává. Že by?

Pondělí - po dopoledním pohřbu táty mi volá doktor a nabízí mi znovu návštěvu, je to prý zase špatné na internu.  Stejně jako minule, máma mne nevnímá.

Úterý - Odpoledne ve dvě volá doktor pohnutým hlasem, že máma odešla. Potkáváme se s Petrem, který narychlo dojel až z Olomouce.

-----

Ráno Petr volá, abych pohřeb mámy nedával na pondělí. Pohřbívají tchána,který zemřel na covid.

-----

Na pohřební službě nevěřícně kroutí hlavou.

-----

Takto jsem prožil listopad 2020. Nepotřebuji se s nikým hádat o tom, co je covid. Já to zažil.