Preperská bída

Preperství a příprava na nějakou katastrofu v podobě blackoutu nebo jiného výpadu je v poslední době docela v kurzu. Vlastně se tomu ani nedivím. Každým rokem jsme znovu a znovu překvapováni co nefunguje, zjišťujeme s jakým dalším problémem nám stát nepomůže, sledujeme v přímém přenosu, kde má dnešní společnost své limity a stále častěji vidíme, že co si nezařídíme sami, to nemáme. Zejména za první vlny koronaviru v březnu minulého roku byl preperem tak trochu každý. Lidé kupovali trvanlivé potraviny a připravovali se na reálnou možnost, že nějaký ten týden nevyjdou z domu.

Zájem o preperství se kolem Kydů objevuje už od začátku. Každý rok dostanu několik desítek mailů od lidí, kteří se různým způsobem připravují. Dostávám tipy na knihy s touto tématikou, občas mi někdo přímo knížku půjčí nebo pošle.  V posledních letech jsem shlédl mraky videí s návody nebo přímo s existujícími prepery, kteří už nějaké kroky podnikli.  Dnes bych chtěl toto téma více prokydat.

Víte, čeho by si všiml nezaujatý pozorovatel jako prvního? Shlédl řadu videí, dokumentárních filmů i jiných pořadů, přečetl si Cílkovu knihu Ruka noci podaná, nabifloval se z různých stránek a možná potkal i nějakého prepera osobně…  První, co praští do očí, je chudoba. Vážně. Shlédněte pár pořadů na Prima Zoom a zjistíte, že většina amerických i evropských preperů má oprýskané staré ratejny se sto let starou střechou, opadající omítkou či ošuntělou barvou. Doma jsou zavalení množstvím materiálu a zboží, mají plné regály, i nějaký trezor na zbraně se najde, venku je studna, nějaké kůlny… ale jinak nepořádek, protože dělat prepera je práce na celý úvazek. Když si přečtete Cílkovu knihu, zjistíte, že dělat prepera je dražší a  časově náročnější než vlastnit koně.

Ne, tím neříkám, že prepeři jsou bordeláři a magoři. To ani náhodou. Ale troufal bych si tvrdit, že chudší člověk je blíž té pochmurné realitě než třeba vážený doktor mající stotisícový plat. Chudý člověk byl vícekrát napálen, je s ním hůř zacházeno, nemá konexe ani možnosti obrany… a tak si chystá zákop.

Zároveň si takový člověk snáze uvědomuje ty skutečně základní potřeby, protože jídlo si musí uvařit sám, musí obezřetně nakupovat, protože má nějaký finanční limit, dražší vodné a stočné je významnou položkou jeho rozpočtu a faktura za plyn ho může zruinovat.

Vážený doktor jde na jídlo do restaurace, kapotu u motoru svého auta neměl nikdy zvednutou, nikdy neopravoval doma trubky, kotel mu na podzim nahodil revizní technik, bez problémů to všechno zaplatil a stejně mu ještě hodně zbylo. Proč by si měl uvědomovat případnou katastrofu? Že na tom bude v případě delšího výpadku proudu ve své krásné vile úplně stejně blbě jako majitel bytu v paneláku, to mu nedochází, protože ani neví, kde má doma hlavní jistič.

Svým způsobem je preperské počínání hrozně tragikomické. Ti, co nemají peníze nazbyt se snaží ze svých nepatrných možností nějak připravit, ale nejsou v situaci si postavit takovou tu opevněnou farmu jak popisoval třeba Karel May ve svých románech. Stačí to jen tak tak na nějaký ten kvér, pár balíků toaleťáku ve spížce, konzervy a možná nějaká živá konzerva ve chlívku. A nad tím vším rozpadající se střecha do které investovat je už mimo finanční možnosti. Stejně tak prakticky nikdo z nich nemá auto s motorem, který by zvládnul i mizernou naftu.

Na druhé straně pak jsou lidé, kteří by mávnutím ruky měli na to, aby jejich domy byly soběstačné, ale ti to nedělají, protože se zase nebojí žádných problémů. Nepřipouštějí si je, protože přece mají peníze a za peníze se dá koupit všechno. A tak mají byty plné elektroniky, kotle které nepojedou bez proudu, žádnou náhradní elektrocentrálu, všechno doma je smart, chytré a in, ale v konečném důsledku ani plynový sporák nezapálí jen tak sirkou a otočením ventilu. Někdo má na střeše solární články, ale jen jako drahou hračku, která funguje jen spolu s elektrikou od ČEZu, skutečný ostrovní systém má málokdo.

A jediné, co mají obě skupiny společné, je nějaká ta puška či pistole.

Častokrát slyším argument, že v případě katastrofy vytáhnou z měst na venkov hladové ozbrojené hordy. Upřímně… nevím jestli by si taková horda pomohla. Na vesnicích sice je možná trochu víc jídla než ve městech, ale rozdíl je v řádu dnů, ne týdnů. I v té poslední vesnici se chodí každý den pro čerstvé pečivo a málokdo má doma sto kilo mouky. Spíš asi nikdo. Hladová horda by udělala nejlíp. Kdyby včas obsadila nějaký ten hytlermarket, zabránila v jeho vyrabování a postupně ho vyjídala. Až ve městě dojde jídlo, dojde o chvíli později i na vesnici. Těch pár vidláků jako jsem já, co mají funkční hospodářství, to nevytrhne, protože v třítisícovém vidlákově jsme takoví tři. Než k nám přijede rabovat první horda z Brna, budu už dávno na suchu, protože se budu muset rozdělit s hladovými sousedy nebo budu rozdělen od hladových sousedů. Být preperem tak v podstatě znamená jediné – podlehnout o něco později, ale podlehnout také.

Podle mě dává smysl především hodně malých hospodářství. Před necelými sto lety byli všichni na vesnici tak trochu prepeři. Neměli elektriku, v zimě se k nim zásobování nedostalo, bo dálnice nikam nevedly. Každý musel mít plnou spížku, sousedé se podělili o strojky na zavírání konzerv, v zimě se navzájem obdarovávali výslužkami z prasat, protože mrazáky také nebyly. Žid na návsi měl v krámě především věci jako petrolej, líh, kolomaz, košíky, vědra, řemeny a tak podobně, což nepodléhalo zkáze a všechno bylo skladem. Většinu nářadí dokázal opravit místní kovář a každý vydržel na poli s ohnutý hřbetem celý den.

Ale hlavně – bylo jich hodně, takřka všichni. Místní učitel, policajt a doktor ti neprepeřili, ale pro ty jídlo vždycky vyzbylo.

Dnes je celé potravinářství mimo naší kontrolu a ve většině dokonce i mimo kontrolu našeho státu. Šlus. Vyřízeno. Nedovedu si představit, že by u nás existovala preperská skupina, která by měla plán na obsazení potravinářských továren a udržení výroby. Když je dneska běžné, že vajíčko jede sto kilometrů do líhně, jednodenní kuře jede sto kilometrů do výkrmu, hotový brojler jede sto kilometrů na jatka, drůbeží separát jede sto kilometrů do masokombinátu a zabalené kousky masa jedou sto kilometrů na pult obchodu. Ani nemluvím o podobně komplikovaném oběhu vedlejších surovin jako polystyrenových vaniček, igelitů, sáčků a podobně. A pokud nepojedou tyto složité výrobní celky, do pěti dnů bude zbytečné dělat nájezdy, protože nikde už nic nebude a rozumní mafiáni nebudou vybírat mýto na mostech, ale budou draze prodávat sortiment z obsazeného a ubráněného obchoďáku.

V této chvíli nemá běžný preper vlastně ani co bránit. Za týden o to přijde a nejspíš mu to nebude ukradeno, ale podělí se se sousedy, protože se nevydrží dívat na jejich uslzená děcka. I v těch nejhorších koncetrácích existovala až neuvěřitelná solidarita. Dokonce i v dnešních utečeneckých táborech někde na Lesbu či Lampeduse existuje solidarita i mezi těmi araby.

Být funkčním preperem je možné jen tehdy, když na vesnici bude takových preperů hodně. Když budou mít funkční hospodářstvíčka. Jeden krávu, druhý kozy, třetí prasata, čtvrtý traktor. Všichni pak nějaké pozemky. Ale musí jim to i něco vydělávat, protože jinak budou mít jen ty ratejny na spadnutí. Musejí toho žrádla vyrábět celkem hodně, aby pak v případě potřeby pro sebe měli dost. Musejí mít snahu svoje domácnosti rekonstruovat tak, aby se obešli s minimem elektriky pro běžný provoz. Aby měli samotížné vytápění nebo alespoň dobře umístěné krby. A na hnojišti aby měli kadibudku… Pak teprve bude co bránit.

Když bude takových lidí plná vesnice, mohou si koupit pušky, udělat myslivecké sdružení, aby necvičili jen prostřelování terče, ale také v terénu. Dobře střílející myslivecká parta, ta už něco zmůže. Rozhodně víc než osamělý jednotlivec bránící dům, kdy útočníkovi stačí prostě jen čekat, až obránce jednou usne. Vietkong touto metodou denního prověřování bdělosti amerických stráží dobyl takřka bez boje lecjaký bunkr. Každý den zkusili, jestli stráž spí. Jednou chudák američánek usnul a už to bylo.

Když bude vesnice plná malých hospodářství, uživí se tam i malé železářství, které ve skladu bude mít i konzervy, náhradní díly na zavírací strojek, lopaty krumpáče, motyky, radlici… Tři vidláci to nezachrání, ale stovka už ano. Všichni nemusejí mít traktor, ale všichni musejí obdělávat a dělat zemědělství alespoň jako nadšení zahrádkáři. Musejí to fakt umět, aby mohli svoje produkty směle prodávat a vydělat si tím na dovolenou nebo na opravu střechy či koupi litinového kotle Viadrus, než je definitivně přestanou dělat.  Všechno ostatní  je jen hra na katastrofu ve které může být hodně romantiky, ale málo smyslu. Zemědělství se dá dělat všude. Není to drahé, něco to i vydělá, nebo alespoň to samo pokryje náklady. Ale člověka to upoutá na jedno místo. Od dobytka se nedá odejít a nějaké spontánní překvapení v podobě romantického výletu do zamilovaného hotelu, tím na selku dojem neuděláte. Někdo musí posbírat ráno vajíčka a nasypat do žlabu. Člověk musí pracovat podle přírody. Naplánovaný odpolední výlet je v háji, když předpověď na druhý den hlásí déšť a seno leží na louce.

Vidlácky tvrdím, že individualismus žádné přípravě na katastrofu nesvědčí. Buďto se zachráníme víceméně všichni, nebo víceméně nikdo. Budťo pochopíme vážnost situace tak nějak hromadně a spolu vytvoříme funkční systém, nebo to přežije náhodně vybraný jedinec, který prostě jen bude ve správnou dobu na správném místě a bude úplně jedno, jak moc se připravoval. A vzhledem k tomu, že dvě třetiny populace zatím žádné přípravy na katastrofu nedělají, mohou to ostatní dělat jen jako koníček. Ale je zbytečné do toho dávat všechno. To už je lepší opravit si střechu.

Pokud by ale někdo měl potřebu dělat něco teď hned, pak kupujte, sbírejte a shánějte staré středoškolské učebnice. Já například mám doma všechno o technologii skladování obilí. Napsala to nějaká docentka Kozminová v SSSR. Pokud si člověk odmyslí, že všechno vymyslel soudruh Stalin, je to suprová knížka podle které se dá skutečně skladovat. Učebnice lesnictví, obrábění, truhlářství, tesařství a podobně, to může být jednou skutečný poklad, který vám žádný mafián nevezme. Kniha je úžasná věc. Snese velké poškození a i když přijdete při požáru nebo povodni o jednu půlku listů, ta druhá půlka je pořád čitelná a použitelná. Tímto děkuji Janovi z Helvajzu za tento postřeh a hlásím, že si doma chystám ve svém suchém sklepě dlouhý regál, kam by se mohlo vejít dost knížek o skutečných znalostech.