Vlastně jsem se už musel dávno udřít

Podmínkou je zdraví.

https://rozbor-dila.cz/dobry-clovek-jeste-zije-rozbor-dila-k-maturite/

... proč někoho vůbec nezajímají? Zase budou jedničky a pětky - za nezkreslenou statistiku. Za fakta.
https://www.nasrestart.cz/debata-k-veci/2207-rakve-a-mrtva-tela-ucpaly-…

Začínám dělat, když se rozední, takže v létě vstávám ve 4, teď to mám krapet posunuté.
Jsem v lese, dělám tam práci, kterou umím dělat, baví mě to, tak tam prostě 7 hodin 6 dní v týdnu hákuji. Když přijedu domů, tak se svléknu, zametu piliny, otevřu si plzýňku (já vím Alefe, vy byste si dal portské), spočítám si kubíky a pak se jdu na hodku natáhnout.
Po probuzení jsem velice nepříjemný, to ví všichni z mé rodiny. Když náhodou se po tomto někdo vyskytne, tak mě zná, takže dělá, že tam nejsem a já dělám, že tam není on. Tato fáze trvá cca půl hodky a pak už jsem schopen komunikovat.
Pak, odpoledne jdu třeba naštípat dřevo, nebo udělat něco menšího na baráku. Menšího proto, že jsem zjistil, že větší akce se nevyplatí. Jo, pokoušel jsem se dříve o větší, ale zjistil jsem, že to není efektivní. Například jsem štukoval obývák. Ty velké stěny, to je brnkačka, to jsem dal, ale ty pičičmundy kolem oken, nad tím jsem se dost navztekal a stejně to perfektní nebylo.
Tak jsem si řekl, dělej to, co umíš, vydělej si tím peníze a ty pak použij na to, aby sis mohl najmout někoho, kdo zase umí svojí práci, kterou já potřebuji. Taky letos hodlám dělat novou střechu, ale nebudu ji dělat já, ale někdo, kdo to umí a já ho musím zaplatit.Takže odpoledne se mohu věnovat svým koníčkům a své ženě.
A v neděli nedělám nic důležitého. Někdy dáme výlet, ale někdy zase dáme tzv. flákačku. Žena po obědě pustí v televizi nějaký sportovní kanál a je úplně jedno, jestli tam je hokej, nebo tam jezděj na bobech, či se snaží strefovat míčem do té branky, co maj připevněnou ve vejšce, basket tomu říkaj, my u toho stejně usneme. Žena na gauči, páč jsem džentlmen, obložená svými psy a já stočený v křesle, na rameni s kočkou.
Tak tahle my tu žijeme.

Tohle musí mít člověk někde v DNA pevně uložené po předcích.

Já totiž prošel takovým divným přerodem od dětského nadšení přes mládežnický odpor a ochotnou pomoc rodičům a pár kamarádům po ne nechuť, ale nějaký blok k hospodaření. Přitom máma i táta pocházeli z Moravy, z rodin, kde převažovali vidláci (ovšem ani jeden sedlák, takže poměry skromné až velmi skromné).
Jako dítě jsem odmalinka rád pracoval na zahrádkách u našeho strašnického pididomečku i na chalupě u dědy a babičky. U prarodičů to bylo fakt vidlačení, i když skoro všechno ruční práce. Jen řádky na brambory nám oral soused s traktorem. Ale okopávání i sklizeň už jsme zase dělali růčo. A sena, ovocný sádek, velikánská skalka, zeleninová zahrádka - všchno mě to hrozně bavilo do asi 16ti. Pak jako když utne. Šlus. Dvacet let ani ťuk.
Až když si rodiče koupili na Jičínsku ruinu s kousíčkem pole (vč. dvora a zahrady asi 0,5 ha), to zase naskočilo. Ruinu jsme postupně zlikvidovali, ze suti postavili záhony, symbolický kamenný plot, chodníčky, zmladili ovocné stromy, jezdili pomáhat s obděláváním řádků zeleniny. Pak rodiče zemřeli a přišel další šlus. I podílu jsem se vzdal.

Teď máme zahrádku, která mě baví, i to drobné pěstování na ní a občasné mičurinské pokusy. Ale radši bych dožil bez zhroucení civilizace a nutnosti zahrádku zorat a pěstovat na ní skutečnou obživu :o)

Možná to je tím, že je mi šedesát a musím ještě několik let chodit do práce, ačkoli už bych s tím rád šlehnul a věnoval se koníčkům, baráku, rodině a postupně ubývajícím přátelům a známým.
To musení mi bere vítr z plachet. Přitom mám práci, která mě hrozně baví, a bezva kolegyně a kolegy i skvělou ředitelku.
A jestli to není tím, tak potom už nevím. Protože malinkatého vidláka v sobě mám; ale možná je línej :o))

Já vám to, Vidláku, přeju. Hlavní je, aby byl člověk se svým životem přiměřeně spokojen, i když samozřejmě nikdy není dokonalý. Z vašich textů je naprosto zřejmé, že po jiném způsobu života netoužíte. Ovšem já bych s vámi neměnil. Tímto tvrzením jsem vás asi nepřekvapil.

Teď, když jsem starobním důchodcem, je to samozřejmě trochu jiné, ale posledních 15/20 let vypadal vzorek mého pracovního dne i volného času dost jinak než váš, protože jsem pracoval doma. Ráno kolem sedmé jsem přešel v županu z ložnice do pracovny, zkontroloval e-maily a co je nového na netu. K tomu jsem si udělal sklenici čerstvé šťávy z citronů a mandarinek. Pak jsem se oblékl a skočil asi 50 metrů do trafiky pro pět nejvýznamnějších deníků, které jsem doma prolistoval, abych měl přehled co se v nich děje a zda to má nějaký význam pro moje klienty. K tomu jsem si udělal mátový čaj a bílý jogurt.

Den pak pokračoval variabilně - pokud někdo z klientů něco potřeboval, věnoval jsem se mu. Pokud nikoliv, jel jsem do fitka či do bazénu, někdy na nákup. Někdy jsem nedělal nic a věnoval jsem se kuchyni. Práce přišla na řadu až odpoledne. Někdy. Ale dost často jsem s ní trávil večer, než abych čuměl na televizi.

Často jsem chodil na kávu, na oběd nebo na večeři s někým, zpravidla s novináři. Párkrát do roka jsem jim udělal mejdan u mě doma s vínem, kam jsem (do zcela neformálního prostředí) pozval i některého z klientů. Osvědčovalo se to.
Jednou za čas přišla na řadu nějaká krizová komunikace, to šlo všechno ostatní stranou.
Tak jednou týdně jsem zajížděl za podobnou prací do Prahy, postupně stále méně a řidčeji (lenost).

Neuměl bych žít bez kaváren, v létě bez posezení v sadech před vinotékou. Bez poklábosení s lidmi - u nás v centru je to jako na maloměstě, všichni zdejší se znají. Zelinářky, řezník, trafikanti, prodavačky, kavárnice, hospodští, městští policajti, rezidenti (těch nás je už jako do mariáše)…...
Spoustu času mi zejména v poledních cca 10 letech zabrala péče o rodiče, kterých mi osud nadělil poněkud nadstandardní počet - celkem šest kusů, a dožili se všichni požehnaného věku, dva dokonce 97 let, ovšem v tomu odpovídajícím stavu. To byla činnost vskutku vyčerpávající, teď už mi zbývá jen maminka.
S mladší částí rodiny jsme se potkávali dost často o víkendech (svátky vynechávám, to je taková samozřejmost), kdy jsem byl většinou za kuchaře, někdy i pro devět osob (včetně mě).
Léto, kdy byla okurková sezóna, jsem trávil na plovárně a občas jsem si zajel do lesů na šumavském Podlesí na houby. trávíval jsem tam kdysi prázdniny. V červnu jsem jezdil pravidelně na deset dní do Tater. Skoro měsíc na rozhraní srpna a září jsem býval na Krétě, z toho polovinu s už uvedenou mladší částí rodiny v plném počtu.

Z uvedeného je asi zřejmé, že z vašeho způsobu života bych se nejspíš zbláznil. Můj vztah k hroudě je čistě platonický, snad jste zaregistroval, jak se vyhýbám diskusím o zemědělství, protože o něm prakticky nic nevím. Částečně platonický mám i vztah k majetku. Nemám třeba dům, čemuž se někteří diví. A k čemu by mi byl? Jen bych se o něj musel starat, a to by mě nebavilo. Péči o byt přenechávám odborníkům, včetně úklidu - chodí k nám jednou týdně děvče, které si tím vydělává. Časy, kdy jsem se třeba opájel velkým rychlým autem jsou dávno v nenávratnu. Zase by to byla jen starost. To raději v celku obyčejné auto měním každých pět let, starost žádná. Chatu převzal po prarodičích mladší (ale už také nemladý) synek, nebyl jsem tam asi pět let. Majetek má člověku sloužit podle jeho představ a nikoliv naopak. Peníze? Vydělal jsem jich spoustu a spoustu také stačil utratit. No..... něco zbylo na stará kolena.

Co mě kromě uvedeného baví je hlavně moje knihovna, na soukromé poměry dost rozsáhlá. Čím dál víc faktografie, ale teď se třeba snažím zdolat Marcela Prousta Hledání ztraceného času, jsem u prvního dílu z těch asi sedmi a dává mi to zabrat. A k tomu víno, samozřejmě, ale o tom jindy, to je koníček. Někdo staví lego, jiný chlastá bordeaux, každý podle gusta.
Teď v důchodu je všechno pomalejší a jaksi všeho méně, o covidu lépe nemluvit/nepsat.

Tož, jak jsem napsal v záhlaví - někdo má rád holky, jiný vdolky.

proto nechodím do zaměstnání už 30 let.
30 let neměl jsem výplatu,
30 let nejel jsem busem
parazit podoben Pilátu
a přece pořád tu jsem.

Tak vidíš Mládku, ty hovado,
no ty s tím parazitem,
řekl jsem “sbohem ohrado”,
vidláci budou hitem.

s lodyhou a očnicí, zařazen mezi špičákem a šesterákem. Proto může být vidlákem (nebo byl) kdokoliv, i třeba Godot.

i to je na životě to krásné. Podstatné je, aby nás to, co děláme, naplňovalo.

Já žiju na vesnici; všichni moji předkové až do kdovíkolikátého kolena s výjimkou rodičů žili na vesnici, u mé ženy není ani ta výjimka. Přesto mne "vidláctví" nijak neláká a nebaví.
Hlína na rukou... ne že bych se přímo štítil, to ne, ale není mi to příjemné. Nevadí mi beton, malta, stavební hmoty obecně. Nevadí mi dřina, nevadí mi prach, když padá za krk při dovrchním vrtání, nevadí mi vodní tříšť od jádrové vrtačky, když je +1 až +5 °C. Ale hlína - prostě ne.
Zvířata mám rád, nejraději pečená. Náklonnost k živým tvorům projevuju tak, že se snažím neplést se jim do života, a oceňuju, když se zvěř neplete do života mého. Psa považuju za jednoho z nejhloupějších tvorů na světě, je mi líto. Leckdo podle toho dojde k závěru, že nemám-li rád psy, nemohu být dobrý člověk.

Na zahradě samozřejmě něco občas udělám, není-li zbytí: to, co by manželka ryla týden, já mám poryto za odpoledne. Ale nebaví mě to. Baví mě pálit zahradní odpad - když se postavím k ohništi, shoří v něm i kbelík s vodou.

Z výše uvedeného je jasné, že vidlák ze mě nikdy nebude - leda že by nebylo zbytí a stala by se z toho životní nutnost. A doufám, že k tomu nikdy nepřijde, a nejen proto, že nerad strkám ruce do hlíny.

Štáty, ktoré nehrajú hru na celosvetovú pandémiu (2. časť)
17. 1.

Vo videu (TU) bieloruský prezident A. Lukašenko informoval o úplatku 94 miliónov dolárov, ktoré mu boli ponúknuté, ak v štáte zavedie korona opatrenia a bude postupovať tak, ako v Taliansku. Keď nesúhlasil, ponuku zvýšili na 940 miliónov dolárov. Nedal sa „zlomiť“ a peniaze odmietol. Bielorusko má približne rovnaký počet obyvateľov ako Česká republika. V krajine nemajú žiadne povinné opatrenia, nenosia rúška a nezastavili ekonomiku. Evidujú 1564 úmrtí s covidom, na rozdiel od Česka, kde s opatreniami a lockadownami majú 14 tisíc mŕtvych. Koľko dostali prisľúbené európski politici, aby zaviedli covid diktatúru?

Celý článek najdete na webu Zem & Vek