Pár postřehů z chovu

Letos mám v chlívku čtyři prasátka. Dovezl jsem je jako pětadvacetikilová selata ze čtyř různých chovů. Chtěl jsem letos zkusit německé Landrace a protože se moc často nevyskytují,musel jsem je zamluvit na více místech. Nakonec to vypadalo, že nebudu mít ani jedno a tak jsem si ještě zamluvil jako náhradu křížence českého přeštického prasete. Letošní březosti sviní ale překonaly očekávání a tak mám tři ušlechtilé němce ze třech chovů a jednoho českého křížence. Všechny jsem svezl v jeden den, pustil do vydezinfikovaného a vyvoněného chlívku (aby se potlačil pach původních chovů). Dopadlo to dobře, selata si na sebe zvykla. 

Ti němci jsou fakt perfektní prasata. Dobře rostou, jsou čistotní, dobře žerou, nerozhazují žrádlo kolem, nadělají do jednoho kouta a všude jinde mají pěkně sucho, zkrátka je to radost mít takový dobytek. Český přeštík byl z velkochovu a tak neměl tak dobré návyky. Ale ti tři ho poměrně brzy vyškolili a myslím, že jsem za svojí chovatelskou kariéru ještě neměl tak jednoduchou práci. Najednou jsem měl dost času si víc všímat, jak se k sobě ta zvířata mají. 

Brzy jsem zjistil, že i zvířata mohou být rasisti. Ti tři němci se záhy dali dohromady a čecháčka odsunuli na vedlejší kolej. I když byli z různých chovů a vůbec se neznali, nějak pochopili, že ten s černými skvrnami mezi ně nepatří. Ne, žádný koncentrák u mě nevznikl, nikdo se nepokusil tu černou hubu zlikvidovat, jen místo na spaní má vedle kouta s hnojem. Jeho místo u koryta je až na kraji a pořádně se dostane k žrádlu, až jsou ti tři už sytí. 

Pokud jim hodím nějakou trávu nebo lupeny, čecháček žere samozřejmě až ty šlahouny co zbudou. To měkké a šťavnaté, to si rozeberou němci. Ne nekoušou ho, nezahánějí, jen se rozestaví tak šikovně, že se mezi ně nedostane. Když přijdete ke mně do chlíva, nemusíte být žádní odborníci, abyste poznali kdo s kým kamarádí. 

Nicméně přes všechny ústrky, čech je z nich největší a nejtlustší. Dlouho jsem to nemohl pochopit, vždycky se dostal na řadu jako poslední, dožíral jen zbytky, jak to sakra dělá? Pak jsem postupně vypozoroval tu kreativitu. Ano, on je u koryta na kraji, ale umí si nabrat plnou hubu brambor i když jsou ještě horké a němci to ještě nežerou. A když se pak nahrnou ke korytu, on jim za zády žere šrot z krmítka a to dost ve velkém. Lupení také nežere na místě, ale chňapne celou rostlinku, vytáhne si ji k hnoji a až tam ji začne chroupat. Stejně tak je schopen jablko rozdupnout a pak ho slízne ze země, protože o to nemají ostatní zájem.  A nakonec, když ostatní rajtují a pobíhají, on leží a tráví. Ne, nemá lehký život, ale umí v tom chodit, využije i to co jiní nechtějí a poradí si. Proto prospívá mnohem víc, než by teoreticky měl. 

Ukázalo se také, že přeštík si přes mříže rozumí s mým psem. Kdykoliv kolem sebe proběhnou, nezapomenou se olíznout a očichat. Mají se rádi. Přeštík je osamělý a tak si našel jiného kamaráda. Němci si vystačí mezi sebou a tu malou černou štěkající potvoru okázale ignorují. Opravdu okázale. I pes chápe, kde není vítán a tak zatímco na přeštíka vrtí ocasem, na ty ostatní temně vrčí. 

Samozřejmě jsem svým článkem vůbec nechtěl tvrdit, že by se snad chování mých prasat podobalo chování lidí a národů v reálu. Vůbec si nemyslím, že se vlastně úplně stejně máme vedle našich bratrů Němců, že bychom snad od nich byli odsunuti na kraj společného stolu a jsme jim dobří jen jako příjemci jejich odpadků a sběratelé toho, co oni vyhodí. Vůbec jsem nechtěl demonstrovat rozdíly mezi plemeny, totiž národy a vůbec mě nenapadlo si myslet, by budoucnost mohla tohle tohle jen prohloubit a zvýraznit. Možná tak moc, že jednoho dne bude zapotřebí obě skupiny od sebe oddělit plotem nebo zdí a bude muset zasáhnout někdo další, aby to nedopadlo blbě.