Neviditelná složitost

Je to tak. A ti, životem od mala otužilejší, mají do jisté míry imunitu. Taky je to tak.

Ale, stejně si myslím, na rozdíl od Vidláka, že ona výchova s méně materiálnem, děti tolik neovlivní a škola má vliv zásadní.

1. Tam nejde jenom o to, co říkají a učí, učitelé. I když, za socíku lidi četli mezi řádky a byli proti propagandě do značné míry, imunní. Dnes to mladí nedokáží, nedokáží pochybovat. Proč? Protože "ten druhý" byl, za socíku, jasně daný. Byla to vláda jedné vůdčí strany (a loutek v NF). Cokoliv bylo ve státě špatně, za to mohli Komanči. Třeba, že se čekalo třeba 7 let na byt. Dnes nám to zní neuvěřitelně. Cokoliv se lidem nelíbilo na jejich životě, vždy za to mohli Komanči. Kde bych byl, kde bychom byli, kdyby... Dalo se shazovat vinu na druhého, jasně definovaného, protože JEDINÉHO. Alibismus je pohodlný.
Dnes je těch subjektů hodně. A hodně sdělovadel. I když základní linii má mainstream stejnou, je to od různých autorů, jinými metodami, jinými slovy. Je obtížné se v tom vyznat, je obtížné definovat přesně právě to rozhodnutí, které za 3 roky zhoršilo nějakou situaci nebo něco, co situaci zlepšilo. Novináři ideově šijí do jim nepohodlných lidí, protože zadáno od jejich šéfů, kteří zase mají zadání od donátorů. Za socíku byl jeden vůdčí deník, pár okrajových a šlus. Dva TV kanály. Dnes je sdělovadel, jako deníky, internetovým periodikám nebo díky kabelovkám a satelitům, hafo. Prostor s informacemi je zaplněn a není v silách (pracujícího) člověka, to sledovat. Bijí se mezi sebou, lže se, hájí zájmy toho, kdo víc zaplatí, existují lidskoprávní neziskovky, placené zvenčí, na ovlivňování veřejného mínění. Kolik teenagerů se, ve svém věku, má šanci v tom vyznat, nějak to uchopit? Ty, odevšad se valící, často rozporné, informace? Kolik jich na to má čas? A kolik z nich by se tomu věnovalo, i kdyby čas měli, tedy ho upřednostnili před kamarády, zábavou, ve svém volném čase? A kolik dospěloušů je na tom podobně? Je téměř nemožné se v tom vyznat. Přitom každý nějaké zakotvení mít musí. Co je nejjednodušší? Převzít to, co se odevšad valí, co sdělují ti mladí, krásní úspěšní... Nezapomeňme, že logické myšlení, se dnes ve školách již moc neučí. Ano, převezmou většinový názor. Který se válí odevšad, i ze školy.
Navíc - zdá se, že jen málokdo ví, že dnešní výuka a výuka v 80 nebo 90 tkách je už o něčem jiném. Tehdy to bylo o drilu a naši žáci vyhrávali mezinárodní soutěže. Dnešní výukové programy, v jejich rámci různé scénky a hry (dobře vím, o čem mluvím), včetně těch, které do škol vnáší politické neziskovky, působí na nevědomí. Člověk se se svou rolí, kterou hrál s nasazením, třeba, aby nevypadal jako blbec přes spolužáky, ztotožní, aniž si to uvědomuje a bude nadále zastávat určité postoje. Žádný tlak, ale škola hrou. Od dialogů v čítance, přes nástěnky, školní divadlo, diskuze, prostě všechno. Co na tom, že u přírodních věd jsou naše děti každý rok horší a horší.

2. Každá lidská skupina, která má víc jak, řekněme, řádově desítky jedinců, vytváří podskupiny. Na různém základě. Jeden z nich je věkový. Pokud někdo bude zastávat otevřeně odlišné postoje, je ze skupiny, dříve nebo později, vyobcován. V kolektivu pak převládne něco jako skupinová konformita nebo přímo stupidita. Žádný z mladých nechce být, ze své věkové třídy, vyobcován. Zvláště, když vidí, že ti, co zastávají většinový názor, tedy ti zaopatření jsou ti "úspěšní". Oni chtějí být takoví.
Totiž, ona ta výchova k samostatnosti, má své výhody. Třeba, že člověk umí bojovat, umí si poradit. Ale světonázor se piluje v kolektivu vzájemně rovných. Jak to je s poslancem, který v kandidátce chtěl hájit své obyčejné spoluobčany? Když se dostal do sněmovny, začal se chovat kavárensky? Nebo obdobné případy? Třeba to myslel upřímně, ale vstupem do sněmovny (nebo někam jinam), začal patřit do jiné skupiny a hájit její zájmy, i proti těm, za které kandidoval...
Ona chudá dívka od koní, když bude mít na výběr mezi green alarmistou, kterému rodiče všechno zařídili, ale který díky tomu vystudoval a je zaopatřený a mezi někým, kdo se musel odmala snažit, má střízlivé názory, je pracovitý, a přece nikdy nebude zaopatřený, jako ten druhý - schválně, koho si vybere?

Nikoliv "Je suis čeští Thajwanci", ale "Nous sommes čeští Tchajwanci".
Je to podobně nesprávné, jako říkat tři madame. Nikoliv je vždy jen jedna madame, ale jsou tři mesdames.

my jsme = nous sommes (čti nu som) čeští tchajwanci
pozn.: jak kdo ovšem, a rozhodně ne všichni

Potřebuješ se dostat na dno a tam kafrat o " přírodě, která ví lépe"...
Ale na úplné dno, rozumíš , tam si pak zafilosofuj o přírodě, křesťane Andreji Jefymiči.......

Nemyslím si, že by nadprůměrně majetní spoluobčané byli méně zodpovědní než "střed".
Udržet si bohatství a sociální status může být stejná fuška jako jej získat. Rozlišujme bohaté a zbohatlíky.

nechtějí, protože si na všecko musely vydělat a všech statků hmotných si velice váží - na rozdíl od těch sdílejících.

je ve skutečnosti nová forma komunismu. Nikomu nic nepatří, všichni mají všechno dohromady. Nikdo k ničemu nemá vztah. Nikdo si nic nemusel vydřít, všechno se zacáluje z eráru, z dotací. Válející se koloběžky po celém ve městě je toho nejlepším příkladem.

Mám bohužel tyto novodobé, tzv. "digitální děti" kolem sebe také a troufám si říct, že znám jejich názory.
Elektrokolobku? Jasně, ale nějakou unifikovanou očesanou srajdu? Co může být zpola vybitá a oni s tím nikam nedojedou, protože sdílené kolobky sami uživatelé nabíjet nesmějí? To ani omylem! Takže elektrokolobky, kola i všelijaká jiná vozítka, mají všeci zásadně vlastní, podle svých představ vytuněné - samozřejmě, jak jinak, zaplacené tatínky. Ale sdílet je s jinými? Co když mi to rozbije? Ani omylem!
Stejné je to úplně se vším, co tahle digitální generace používá, laptopy a tablety počínaje, až po skútry a předražená autíčka, řiditelná tuším už od 14 a bez řidičáku.
Pro ně je zatím úplně nemyslitelné, sdílet ji s někým jiným a ani si to nedovedou představit - mluvili jsme s mlaďochy i na toto téma, protože mě to velmi zajímalo, jak se staví k tomu, co v některých velkých městech už zkoušeli (a moc to nedopadlo).
To sdílení TEORETICKY může nějak fungovat ve velkých městech, ale myslím si, že omezeně a firma dojede na náročnost údržby, protože tady je skoro tradicí, že cizímu majetku se chováte vždycky mnohem hůř, než ke vlastnímu.
Obrovské náklady na údržbu - výměny poškozených dílů, nabíjení a výměny akumulátorů, motorů, elektroniky, pak také svoz různě odložených až odhozených vozítek po ulicích, kam lidi napadne - to budou příčiny toho, co těmto firmám, byť štědře dotovaným městy, poláme vazy. Protože i přes dotace to přestane vydělávat, nebo jen minimálně. A nikdo z mladých nechce pracovat v jakkoli cool firmě, která ale platí třeba jen 10-12t a přitom se u toho naběháte a najezdíte jako čokl třeba 10h denně, často i po večerech.
Bylo mi mladými řečeno, že skoro nikdo nechce jezdit na něčem, nebo v něčem, co je v bůhvíjakém stavu, naprosto anonymní, opatlané, zablácené, ochrchlané a oflusané, nebo je elektroautíčko vevnitř zaprasené někým jiným a hlavně kdovíčím. Oni ti mladí, kterým vzbouřený hormony a semeno valí i ušima, tak si prej dokáží zašukat i na sklopených předních sedákách toho Aixamu, nebo Malaguti, což je dvoumístné vozítko, podobné tomu čínskému kompresoru na kolečkách Aixam. Jestli jste to někdy viděli, tak sama ta akce musí být teda artistický výkon :D Ostatně ani na zadním sedáku Š120LS to nebylo bůhvíco - a to je tahle stodváca relativně normálně velké auto :D Ale hormony, blikající červená kontrolka přeplněného pytlíku a prostý chtíč na zásun, dokáží zázraky :D

Bydlení dtto. Starší ze synovců je už přes rok na intru a na nějaká "sdílení" bydlení, nebo i věcí s ním spojených, má svůj zásadní, negativní názor. Jednoduše a prostě proto, že naprosto každý, se chová k čemukoliv půjčenému - sdílenému, jako prase. Protože to není jeho, nemusel si to komplet zacálovat, případně ty peníze na koupi si vydřít na různých brigádách, třeba v pěkně smradlavém MacDonaldu, KFC, umývárkách nádobí a přípravnách v restauracích. Je to dřina, sám jsem si jednu restauraci (a celkem na úrovni) vyzkoušel na jedné brigádě na střední.
Za měsíc to hodilo pět litrů, což jistě není málo, ale to se tak jeví pouze zvenčí, dokud na to sami nehrábnete.
V noci se Vám potom zdá o samých talířích, knedlíkách všude okolo a slyšíte řvaní kuchařů, jak nestíháte, že nemají nádobí a číšníci příbory..
Z takové desetihodinové směny v McD smrdíte, dokonce i po šesti sprchách a kompletním převlečení ještě tři dny - spáleným olejem a hranclama. Prostě to furt cítíte, načuchnou Vám tím kožní póry, sliznice, kůže pod vlasy a nejvíc vlasy samotné, přestože jste je mezitím, za ty 3 dny tak 4x trojitě umyl a ještě přidal nějaký voňavý "balzámek". Jeho okolí to možná necítí, ale on tu směnu v Mekáči cítí furt.
A je to stejně, jako jsem já sám, nejmíň dva-tři dny, cítil ruce a nohy.
To vždycky v neděli a ještě i pondělí, když jsme na základce, po sobotních dopolednech, s kamarády tahali 150-200kg těžké dvoukoláky s vysokýma sajtnama, špagátama a gumicukama, až do 2m výšky naložené kartony ze sámošek. Tehdy o tuhle konkrétní práci moc vrstevníků nestálo, protože se styděli - "sbírat a vozit sběr do sběru. Nám to nevadilo, byli jsme vychováváni k jakékoli práci doma a např. dovážka pěkně uleželého králičího hnoje na hnojení zahrádky k tomu patřilo taky. Byli jsme zvyklí a tak jsme se dohodli s vedoucími sámošek, kteří byli z toho množství furt na nervy, než jim to odvezl nějaký náklaďák od Pramene.
Docela bouřlivě vedoucí uvítali, když jsme se začátkem osmičky nabídli, že kartony, krabice a obaly, co jich bylo úplně nejvíc, budeme každou sobotu odvážet, vezmeme i odpadový, všelijak znečištěný papír (za ten bylo 50hal.), komplet jim to tam vyčistíme a uklidíme po sobě.
Byly to sedmdesátky. Nikomu se nic nechtělo, lidi byli docela líní, odpíchli si v práci svých 8,5. To jim na nějaké základní živobytí docela stačilo. Zbytek volného času věnovali koníčkům, chlastu, či chrápání u televizí - namísto sehnání dalšího přivýdělku, který byl i v těch 70.letech legálně možný, nezdaněný a často nemalý, měsíčně to mohlo hodit i další výplatu. Ne, ta doba byla podle mých rodičů tak mizerná, že nikdo už socialismus budovat nechtěl - a když, tak z donucení, jako byly brigády na svépomocných stavbách řadovek.
My jsme pak mohli, za sběrem vydělané peníze, sehnat od známých tiráků trochu bonů, jít si do Tuzexu koupit své první džíny, nebo něco jiného, co se nám líbilo a chtěli jsme to mít. Někdo, komu zbylo pár bonů, koupil nějakou hloupost, třeba malý intimsprej své oblíbené spolužačce. Už tehdy to bylo - kdo už na základce, nejpozděj v osmičce neměl fakt pravé džíny, ať už Superky, Hisky, Wranglerky či supertřídu Levisky, tak byl "sociálně" mírně o něco níž. Akorát se to neprojevovalo tolik co dneska, pošklebky, či až tak brutus, rozřezáním "rákosnického šuntu", jako to podle svědectví mladých, dělají dnešní děcka - samozřejmě ne všecky.
My už tehda věděli, že naši rodiče, z tzv. obyčejných rodin, vydělávají všichni ± stejně. Věděli jsme, že osm stovek za jedny Levisky, co navíc podle rodičů, přítomných při proceduře praní ještě nechutně pouštěly, byl obrovský výdaj, na který moc rodin nemělo. Výjimkou byli jen doktorští, ředitelští a řezničtí synci, co měli všechno dřív a lepší, než ostatní. Už tehdy.
Dnes už je to vylepšený až do absurdna, kdy tahle děcka, těch superbohatých rodičů, doslova šikanují děti ze sociálně slabších rodin, vydělávajících méně, než desetinu superboháčů, děti boháčů šikanují děti samoživitelek, nebo prostě děti ze sociálně slabších rodin jen proto, že jsou sociálně slabší, přestože děti chodí čisté, slušně oblečené, i když ne podle poslední módy a jako mobil na spojení s rodiči mají starou tlačítkovou Nokii po některém z rodičů.
Vyprávěla mi o tom ségra-učitelka, jak otřesné vztahy mezi sebou dnešní děti mají, končící často šikanou a násilím - třeba jen kvůli oblečení, batohu či telefonu..

Sám, se dvěma dnes už celoživotními kámoši, jsme si na svoje úplně první Levisky vydělali za dvě, či tři taková sobotní dopoledne, ale fakticky neskutečné dřiny.
Vůbec ti mladí netuší, co je pro průměrného sedmáka-osmáka za záhul, tahat sice skoro po rovině i s přefouklými pneu, ale například dvoumetrákový dvoukolák. A vléct ho od vzdálenější sámošky třeba kilometr.
Za čistý, nezamaštěný karton, dával tehdejší podnik Sběrné suroviny, přesně kačku za kilo. Za jedno takové sobotní dopoledne, jsme s dvěma kamarády stihli otočit dvě střední sámošky, někdy i pár dvorků menších obchodů, třikrát i čtyřikrát. To když moc nepršelo, nemuseli jsme se zdržovat plachtováním a pokud jsme začali v šest ráno. Totiž - prodavačky přicházely před šestou ráno, na to sobotní dopoledne do práce a musely nám odemknout zaplotovaný spodní prostor vykládací rampy sámošek, kam prodavačky celý předchozí pracovní týden ládovaly kartony i všecky papírové obaly. Až o něco později, co jsme se jako trojka osvědčili jako plně "důvěryhodní", tak jsme klíčky od spodku rampy dostali svoje vlastní a chodili jsme už v pět, sběrna otevírala v šest, což bylo na první fůru tak akorát.
Chodili jsme tam už v pátek odpoledne po škole, tak trochu záviděli ostatním spolužákům blbnutí s holkama, popíjení piva v odstavených vagónech na nádraží, lítání na pinckách, tehda ještě samozřejmě bez papírů. Čtyři esenbáci na MO věděli, že nejezdíme dělat bordel na hlavních silnicích, jako kluci s papírama a na velkých motorkách, ale že nám stačí jen boční uličky a jezedácké cesty-polňačky, tak nás asi z pohodlnosti nechávali být, občas zahrozili rukou, když náhodou jeli kolem. To by se dneska už stát nemohlo...
Neměli nás vlastně ani čím honit - měli jednoho starého Moskviče 408 a dvě staré, vytřískané kývačky J350, ve kterých slyšitelně mlátily pístní čepy na 100m daleko - tohle "vybavení měli na celé 5000 městečko.
Pod rampy jsme chodili v ten pátek už dopředu "napakovat", urovnat, nařezat i seskládat kartony do šikovných balíků, svázaných drátem, které jsme pak příští den ráno, už jen šikovně seskládali na dvoukolák. Čím šikovnější jsme byli, tím víc se toho vešlo a tím větší byl výdělek...
V sobotu to bylo proto, že místní Sběrné suroviny, byly bohužel otevřené jenom ve středu odpoledne (to bylo nešikovné) a v sobotu dopoledne.
Tímto způsobem, měsíc od měsíce zdokonalovaným, jsem už v začátkem prvního pololetí deváté třídy, měl víceméně vyděláno na vysněný, šedočerný Revox A77.
Prodejně-propagační leták téhle, pro běžné lidi "vizuálně nicmoc" poloprofi mašiny, spolu s letákem nějakého Akai GX, jsem si přitáhl z Tuzexu, současně s prvními džínami Levi Strauss a dvěma 15cm mgf pásky Basf, už celý rok předtím.
Ukazoval jsem letáky tátovi, vysvětloval mu, co všecko tyhle stroje oproti jiným obyčejným magneťákům umí (doma byl rodinný, licenční polský, ale ne špatný mono Grundig ZK140), jaký to má kvalty, parametry a že to má od švýcarského výrobce záruku buď dvacet let, anebo 100.000h provozu..tak táta tenkrát pochválil výběr toho A77 před načančaným Japoncem a řekl :
"Ty Leošu, jestli ten drahý magneťák chceš, tak si na něho ty šílené peníze vydělej a klidně si ho kup. Já aj mamka ti to přejem, když tě to tak baví. Ale na tyto věci s mamkou prostě peníze nemáme. Sestru máš už rok na vysoké a to stálo a stojí taky dost peněz. A my oba dva nejsme žádní fukcionáři, ale dělníci a dřeme občas na dvě směny, abysme dodělali na baráku, co je ještě potřeba.
Možeme ti přispět jenom neco málo, když ti bude trocha peněz chybět. Pomožu ti sehnat od známého pohromadě tolikých bonů, ale s ničím víc ti s mamkou nemožeme pomoct. Dokaď budeš mít sestru na výšce a budeme ještě něco dělat na baráku, tak to prostě nepůjde".
Takže úplně celý školní rok osmé třídy, jaro-léto-podzim-zima bylo fuk, včetně půlky prázdnin před devítkou, jsme s kamarády dřeli doslova jako magoři. Já sám během týdne jsem si přivydělával i jinak, opravoval jsem tátovým i mamčiným známým různé přístroje a každý rád něco klukovi přihodil, kór když to fungovalo líp, než předtím.
Tehdy jsme všeci (až na doktorské a řeznické synky) na všelijakých brigádách dřeli na podobné, splněné sny, pohříchu všecky tehdy pro občany ČSSR drahé jak sviňa.
Hodně děcek-vrstevníků, ale i starších, žádné takové sny nemělo. Buď se nějak spokojili s tím, co bylo, možná byli aj trochu líní, tak se nám občas aspoň posmívali, když nás potkali s kárkama, "No dívejte se pánové dobře! Lovíme my a sběrači tahají odpad"..
A z těchto děcek, našich tehdejších vrstevníků, následně a působením dalších vlivů vyrostli rodičové, kteří pak tímto "specifickým způsobem" vychovávali k témuž jednání i chování zase své děti, které tohle "dědictví" své výchovy praktikují dodnes a mnohem brutálněji, ostřeji, kdy to občas hraničí i s tou šikanou. K tomu všemu jim dneska vydatně pomáhá internet s jeho sociálními sítěmi, kdy je možné během několika desítek sekund a za pomoci pár momentek udělat z jiného člověka ubohou socku, jehož rodiče nakupují u vietcongu.
Nedobrá situace, naprosto vážně a myslím, že s rozevíráním sociálně/finančních nůžek bude ještě eskalovat, z čehož mám strach už kvůli svým vnukům a vnučkám.
Nechci jim podstrkovat nic zásadního a tak podrývat autoritu mých dětí - rodičů. Třebaže mám často nutkání, koupit jim jen tak, ale např. o třídu lepší věc, než jim koupili rodiče. A zač jistě ve škole schytávají od rozežraných děcek sodu a posměch. pokoušet se domluvit dopředu s rodiči se nesetkalo s úspěchem, tak jsem to odložil na později, až půjde o důležitější věci.
Vrátím se k těm brigádám:
První kámoš dřel na jakéhosi exota, čtyřkvalt/6k Simsona, co se prodával jen v NDR a kterého mu jeho táta nějak mohl přivézt.
Tady se tehdy žádné ze Simsonů neprodávaly, to až v půli osmdesátek dováželi známé, předražené S51 Enduro a "obyčejný" model S51 Elektronik. 4 koně, 4 kvalty, ale naprosto neporovnatelné s Pionýry 20,21, či Mustangem 23 v žádném ohledu.
Pincky byly místní zdechliny, se 30 roků starou technikou - oproti nim neskutečně pružné, kultivovaně běžící, čtyřkvaltové Simsony. Kór s odborně upravovaným zapalovaním i sáním (vyřazený omezovač otáček a vyměněn záměrně zúžený, sací mezikus mezi karburátorem a válcem). Prostě lítaly jako střely, běžně 70-80km/h, ty korektně upravené šly po rovině a jen s řidičem vytočit i na stovku.
Druhý kámoš dřel tuším na Mustanga, či cosi podobného - a já dřel vším možným, abych tím sběrem i jinou prací, vydělal těch tehdy šílených 28.800,-Kčs - na asi 6.500 bonů, co stál ten Revox.
Myslím, že v té době stálo hodně podobný peníze "auto" Trabant, ale nejsem si úplně jistý. A já to po té celoroční dřině, hodlal vrazit do cívkového magneťáku, co nicmoc nevypadal a vlastně ani neměl vlastní, interní výkonový zesilovače - měl jen vysoce kvalitní příposlech na sluchátka při záznamu.
Ten zesilovač jsem si mezitím, po večerech, po učení do školy udělal sám, vylepšenou variantu tehdejší módy, Transiwattu 40 Junior, s výkonem 2x50W. Poměrně jednoduchý i s úpravami, ale spolehlivě splňující požadavky HiFi, za což je třeba in memoriam děkovat Jiřímu Jandovi z HiFi Servisu ze Smeček, který mnoha svými optimistickými články "dostal HiFi mezi lidi" a mohl si ho postavit úplně každý, lacino a z materiálu, běžně sehnatelného. Velké, 85 litrů třípásmové bedny už byly doma hotové, už ze sedmé třídy.
S těmi tehdy "pomáhal" táta - nooo, pomáhal...Bedny jsem sice vymyslel (zdvojené osazení jedněch dobrých továrních), ale byl jsem tehdy teprve v sedmičce. Táta koupil všecky reproduktory, sám vyrobil skvělé skelety z 1" epoxidem a na perodrážku spojovaného, vyschlého modřínového masivu. Udělal i povrchovku, krásnější než na továrních. Já jenom splácal výhybky a z 3mm hliníkového plechu pečlivě vypiloval okrasná mezikruží na zakrytí uší a šroubů reproduktorů. Bedny i ten zesilovač, dodnes funkční ještě mám, Revoxe už ne.
Bony byly už slíbený v tomto množství za 4,40 od tátova kamaráda, jenž měl bráchu na velvyslanectví či kde a mohl se k neomezenému přísunu bonů nějak dostat. Jeden ze snů, co jsem si fest odedřel, byl splněn..

Chtěl jsem tímhle elaborátem nastínit (nenutím nikoho to číst, klidně scrollujte, ale jestli jste dočetli až sem, tak poprosím o slovní hodnocení) co si dnešní mladí myslí o tom idiotském sdílení.

A taky nastínit situaci, kdy za našeho mládí, někdo z nás chtěl něco hodně nadstandardního. V naprosté většině si na to musel vydělat, vážil si té věci pak neskutečně a půjčil by ji nad jen nejlepšímu kamarádovi, který by se k takové věci choval opatrně a s úctou - už proto, že to byl nějaký Japonec, Němec, Švýcar či Američan.

Tohle všechno dnes odpadá, protože dnešní mladí vše dostanou, rodiče jim naprosto všecko koupí (jaké mají výdělky???) a oni si toho pak vůbec neváží, ať jde o cokoliv. To je špatně.
Ty slečny, co chodí jezdit na koníkách a pak brigádničí ve stájích i jinde, to nebudou mít oproti frikulínům jednoduché. Frikulíni se jim budou vysmívat, ale jen do té doby, dokud zdeformovaně uvažující rodiče frikulínů nepřijdou o práci.
To pak budou šoky - a ve výhodě budou ty dívčiny, co umějí máknout a nevadí jim čtverky vidle s hnojem.
Frikulíni budou v řiti, protože influencerem, youtuberem, či jinou reklamní figurkou, holt nemůžou být všichni.
Čím by se tihle lidi živili, kdyby žili v době před-internetové, anebo po jeho kolapsu?
Kdo bude tvořit ty skutečné hodnoty, když frikulíni žádné, sebemenší hodnoty netvoří ??? Vymyslel by takový frikulín, jak dostat vodu ze studně bez elektriky, když se nemůže podívat na internety?
Vymysleli by frikulíni například to, jak s min. ztrátami rozvést tu trochu elektriky, co vytvoří MVE na potoku dědiny? Dovedli by vymyslet, aby každý připojený měl limit, který by prostě nešlo překročit, aby zbylo pár desítek wattů na svícení pro všecky?
Ten můj názor je teď nepopulární, ale tihle lidé, mají-li vůbec nějaké použitelné vzdělání (na které 4-5 let nesrali), jsou naprosto k ničemu.
A souhlasím, mohou za to jejich rodiče, sami už zdegenerovaní konzumem, vychcaní jako díry do sněhu s tím, že jejich ratolest se s gymplem a sociálními studii ve státní správě uživí vždycky. Oops, státní správa zkolabovala a je naprosto paralyzovaná - co budem dělat ???
A co myslíte - koho se ti, kterých se paralýza státní správy bude týkat nejvíc, přijdou zeptat, co teda dělat?
Zdegenerovaných sociálních inženýrů, co na to mají papíry - anebo lidí, kteří mají velký všeobecný rozhled a něco umějí?
Protože jestli někdo stát vyvede z toho nastalého chaosu, tak to budou lidi ± Targusova ročníku, naturelu i schopností.
Omlouvám se za tu délku, nemusíte to číst, stačí to odscrolovat, jako to sám dělám u blábolů Josepha Hydro Chlora.