Ani ty genocidy už nejsou, co bývaly

Válka a oživený nacionalismus

Z mnoha konfliktů, k nimž dnes ve světě dochází, vyčnívá konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Je projevem přetrvávající fascinace stoupenců liberální demokracie vítězstvím nad komunismem, o němž si mysleli, že byl před více než třemi desetiletími vyhrán. Politologové fukuyamovské školy "konce dějin" považují tento konflikt za důsledek odporu zbytků sovětské regionální hegemonie proti neodvratnému nástupu liberální demokracie.
Bližší zkoumání rusko-ukrajinského konfliktu však poukazuje na to, že současné konflikty se nezrodily pouze z neúplného rozvodu Ukrajiny se sovětskou/ruskou sférou, k němuž došlo na konci studené války, ale také z pozůstatků rozpadu předchozích vládnoucích systémů, zejména carského Ruska a Rakouska-Uherska.
Současný konflikt na Ukrajině totiž nemá nic společného s žádným moderním projevem studenoválečné bipolarity a vše souvisí se vzkříšením nacionálních běsů, které ovládaly prostor již dlouho před začátkem studené války.
Abychom pochopili kořeny ukrajinsko-ruského konfliktu, je třeba studovat německé akce po Brestlitevské smlouvě z roku 1918, vzestup a pád Symona Petljury a polsko-sovětskou válku - to vše předcházelo paktu Molotov-Ribbentrop a rozparcelování Haliče, k němuž došlo v letech 1939 a 1945.
Všechny tyto akce byly vyvolány zhroucením carské a rakousko-uherské moci a následnou násilnou snahou umožnit místní realitě utvářet konečné uspořádání regionu, který zamrzl v důsledku nástupu sovětské moci.
Odpor, který dnes mnozí Ukrajinci pociťují vůči všemu ruskému, lze vysledovat až k neúspěšnému pokusu o vytvoření ukrajinského národa v chaotickém období po první světové válce. To krátké období začalo rozpadem carského Ruska a Rakouska-Uherska a skončilo definitivním upevněním polské a bolševické moci.

Krátký vzestup a pád ukrajinského státu, 1918-1921
V lednu 1918 vyhlásila Ukrajinská lidová republika pod vedením nacionalisty Symona Petljury nezávislost na Rusku. Podporovala ji přitom německá armáda, která republiku obsadila poté, co Ústřední mocnosti v čele s Německem podepsaly v únoru 1918 s Ukrajinou Brestlitevskou smlouvu. (Rusko a Ústřední mocnosti podepsaly samostatnou Brestlitevskou smlouvu v březnu 1918).
Němečtí vojenští okupanti pak v dubnu 1918 rozpustili socialistickou Ukrajinskou lidovou republiku a nahradili ji Ukrajinským státem, známým také jako Druhý hejtmanát. (První hetmanát byl ukrajinský kozácký stát, který existoval v Záporožské oblasti od roku 1648 do roku 1764).
Ukrajinský stát však přežil pouze do prosince 1918, kdy síly věrné svržené Ukrajinské lidové republice vedené Petljurou svrhly Druhý hetmanát a znovu získaly kontrolu nad Ukrajinou.
Během této doby se fyzické rozměry Ukrajinské lidové republiky neustále měnily. Během krátkého prvního období existence Ukrajinské lidové republiky vyhlásila dvě území s ruskou většinou - soustředěná kolem Oděsy a Charkova - nezávislost na Ukrajinské lidové republice a místo toho se rozhodla připojit k Rusku [podobně jako se dnes čtyři regiony rozhodly připojit k Rusku].
V listopadu 1918 se odtrhla od Rakousko-Uherska část haličských území  s ukrajinskou většinou a prohlásila se jako nezávislá Západoukrajinská republika. Ta se v lednu 1919 sloučila s Ukrajinskou lidovou republikou.
Po svém vzniku se však Západoukrajinská republika ocitla ve válce s nově nezávislým Polskem a po sloučení Západoukrajinské republiky a Ukrajinské lidové republiky se válka přetavila ve všeobecný konflikt mezi Polskem a Ukrajinou.
Jedním z hlavních bojišť tohoto konfliktu bylo západohaličské území Volyně. Právě zde uskutečnila ukrajinská vojska masakr tisíců Židů, z něhož byl obviňován Petljura.

Konec Ukrajinské republiky
Polsko-ukrajinská válka skončila v prosinci 1919 porážkou Ukrajinské lidové republiky. Jedním z hlavních důvodů této porážky byl vzestup sovětské moci, neboť ruská občanská válka dospěla na územích sousedících s Ukrajinskou lidovou republikou k násilnému ukončení, což umožnilo vítězné Rudé armádě obrátit svou pozornost k upevnění bolševické moci nad územím Ukrajiny.
To vedlo k uzavření mírové smlouvy mezi Ukrajinskou lidovou republikou a Polskem, podle níž byla území bývalé Západoukrajinské republiky předána Polsku výměnou za polskou pomoc proti bolševikům.
Spojenectví mezi Polskem a Ukrajinskou lidovou republikou uzavřené v dubnu 1919 vedlo k polské ofenzívě proti Sovětskému svazu, která skončila dobytím Kyjeva polskými vojsky v květnu 1919. Sovětský protiútok v červnu přivedl Rudou armádu až k branám Varšavy, aby ji v srpnu polské jednotky zahnaly zpět a začaly postupovat na východ, dokud Sověti v říjnu 1920 nezažalovali o mír.
Zatímco různé snahy o ukončení polsko-sovětského konfliktu byly zprostředkovány na základě vymezení území známého jako Curzonova linie, pojmenovaná po britském lordovi, který ji poprvé navrhl již v roce 1919, konečné vytyčení hranic bylo dojednáno prostřednictvím Rižské smlouvy podepsané v březnu 1921, která formálně ukončila polsko-sovětskou válku.
Takzvaná "Rižská linie" znamenala, že Polsko převzalo kontrolu nad velkým množstvím území daleko na východ od Curzonovy linie, což vedlo k dlouhodobé nelibosti Sovětského svazu.
Rižská smlouva stanovila hranice regionu bez ohledu na etnické složení obyvatelstva, což vedlo ke smíšení obyvatelstva, které bylo ze své podstaty vůči sobě nepřátelské.
Přičlenění Západoukrajinské republiky k Polsku v roce 1919 vedlo k tomu, že politické vedení tohoto útvaru odešlo do emigrace v Evropě, kde naléhalo na evropské vlády, aby uznaly nezávislý status západoukrajinského národa.

Vzestup banderovců
Tito emigranti úzce spolupracovali s nespokojenými ukrajinskými nacionalisty, kteří se po polsko-sovětské válce ocitli pod polskou vládou. Mezi tyto ukrajinské nacionalisty patřil Stepan Bandera, stoupenec Symona Petljury (zavražděného v roce 1926 v pařížském exilu židovským anarchistou Šolomem Schwartzbardem, který tvrdil, že se mstí za smrt 50 000 Židů. Schwartzbard byl osvobozen.)
Bandera se ve 30. letech 20. století postavil do čela ukrajinského nacionalistického hnutí a nakonec se po rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz v roce 1939, které probíhalo zhruba podle Curzonovy demarkační linie, spojil s nacistickým Německem.
Po německé invazi do Sovětského svazu v červnu 1941 byl Bandera hybnou silou ukrajinských nacionalistických sil, které působily po boku německých okupačních vojsk. Tyto síly se podílely na masakru Židů ve Lvově a Kyjevě (Babyn Jar) a na vyvražďování Poláků na Volyni v letech 1943-44.
Když Sovětský svaz a západní spojenci porazili Německo, byla Curzonova linie použita k vymezení hranic mezi Polskem a sovětskou Ukrajinou, čímž se západní ukrajinská území dostala pod sovětskou kontrolu.
Bandera a statisíce západoukrajinských nacionalistů uprchli v roce 1944 do Německa před postupující Rudou armádou. Bandera nadále udržoval kontakty s desítkami tisíc ukrajinských nacionalistických bojovníků, kteří zůstali v Německu, a koordinoval jejich akce v rámci odbojové kampaně řízené Reinhardem Gehlenem, německým zpravodajským důstojníkem, který řídil zahraniční armádu Východ, německou zpravodajskou službu zaměřenou proti Sovětskému svazu.
Po kapitulaci nacistického Německa v květnu 1945 byl Gehlen a jeho organizace Zahraniční armády Východ podřízena americké armádní rozvědce, kde byla reorganizována na BND neboli západoněmeckou zpravodajskou organizaci.
Studená válka začala v roce 1947 poté, co americký prezident Harry Truman vyhlásil takzvanou Trumanovu doktrínu, která usilovala o zastavení sovětské geopolitické expanze.
V témže roce převzala řízení Gehlenovy organizace nově vytvořená CIA. Od roku 1945 do roku 1954 Gehlenova organizace na příkaz amerických a britských zpravodajských služeb spolupracovala s Banderou a jeho Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN) a řídila úsilí banderovců, kteří zůstali na sovětském území.
Ti bojovali v konfliktu, který si vyžádal životy desítek tisíc příslušníků sovětské Rudé armády a bezpečnostních složek a stovek tisíc příslušníků OUN a ukrajinských civilistů. CIA pokračovala ve financování OUN v diaspoře až do roku 1990.


Souvislost s dnešním stavem
V roce 1991, v prvním roce nezávislosti Ukrajiny, vznikla neofašistická Sociálně národní strana, později strana Svoboda, jejíž původ sahá přímo k Banderovi. Nechala po Banderovi pojmenovat ulici ve Lvově a snažila se po něm pojmenovat i zdejší letiště.
V roce 2010 prozápadní ukrajinský prezident Viktor Juščenko prohlásil Banderu za Hrdinu Ukrajiny, což později svržený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč zrušil.
Na Ukrajině bylo postaveno více než 50 pomníků, bust a muzeí připomínajících Banderu, z toho dvě třetiny od roku 2005, kdy byl zvolen proamerický Juščenko. Po volbách 2010 jej nahradil spíše proruský Viktor Janukovyč.
V době svržení zvoleného Janukovyče v roce 2014 západní korporátní média informovala o tom, jak zásadní roli v převratu sehráli potomci Petljury a Bandery.
Jak uvedl deník The New York Times, klíčovou roli při násilném svržení Janukovyče měla neonacistická skupina Pravý sektor. O roli neofašistických skupin v povstání a jejich vlivu na ukrajinskou společnost tehdy dobře informovala mainstreamová média.
O roli Pravého sektoru, C14 a dalších extremistů při svržení Janukovyče informovaly BBC, NYT, Daily Telegraph a CNN.
Dnešní ukrajinský nacionalismus tak navazuje přímo na historii extremistických nacionalistů počínaje obdobím po první světové válce.

Kde začínají dějiny?
Téměř každá diskuse o historických kořenech dnešního rusko-ukrajinského konfliktu začíná rozdělením Polska v roce 1939 a následnou demarkací, k níž došlo na konci druhé světové války a která byla upevněna nástupem studené války.
Každý, kdo hledá řešení rusko-ukrajinského konfliktu, které by bylo založeno na politice po skončení studené války, však narazí na historické skutečnosti, které předcházely studené válce a které se projevují i v současnosti reinkarnací dosud nevyřešených problémů.
Všechny mají svůj precedens, který sahá do bouřlivého období mezi lety 1918-1921.
Skutečnost je taková, že rozpad carského a rakousko-uherského impéria měl na dějiny dnešní Ukrajiny mnohem větší vliv než rozpad Sovětského svazu.

Zdá se, že dějiny nikdy neskončí. Je pošetilé si myslet, že může nastat konec dějin, protože ti, kdo takovou představu zastávají, pouze prodlužují a podporují noční můry minulosti, které budou navždy pronásledovat ty, kdo žijí v současnosti.

-----
Scott Ritter je bývalý zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty, který sloužil v bývalém Sovětském svazu při provádění smluv o kontrole zbraní, v Perském zálivu během operace Pouštní bouře a v Iráku, kde měl dohlížet na odzbrojování zbraní hromadného ničení. Jeho poslední knihou je Odzbrojení v době perestrojky, kterou vydalo nakladatelství Clarity Press.