Pro Pomoc

V úvodu musím předeslat, že nemám židovský původ, ale taky určitě nepatřím k antisemitům. Naopak mám k židovskému národu pozitivní vztah.

Jeho historie mě od mládí zajímá a jeho úspěchy, snad ve všech oblastech lidských činností, upřímně obdivuju.

Ale také vidím, že po celé tři-čtvrtě století své existence je stát Izrael předmětem konfliktů. Po celou dobu bylo vynaloženo velké úsilí k urovnání těchto konfliktů, ale jak nyní vidíme situace se spíše zhoršuje. Použití síly není řešením. To by si obě strany konfliktu měly uvědomit a hledat jiná řešení.

Sebevražedný atentát je pouze aktem zoufalství. Nástrojem izraelské vlády v boji proti sebevražedným atentátům je demolice domu atentátníka bez ohledu na to, kdo v něm bydlí. Pokud se šestnáctiletý chlapec rozhodne, že chce sebe a ostatní vyhodit do povětří, dům jeho rodiny bude zdemolován. Je to prostředek, který by měl atentátníka odradit, ale proč jsou za jeho činy trestáni jeho rodiče a sourozenci. Tím se jen tato nenávist šíří geometrickou řadou dál.

TGM kdysi prohlásil, že státy se udržují idejemi, z nichž vznikly. Bohužel to v přeneseném smyslu platí i o Izraeli, teror stál v pozadí jeho vzniku a také jej provází po celou dobu jeho existence.

Mnoho událostí má svůj počátek blíže k nám než by se člověk nadál. Tak je to i státem Izrael. V době Rakousko-Uherska přišel s myšlenkou založení židovského státu Theodor Herzl, vídeňský novinář. Když z Paříže popisoval aféru francouzského důstojníka židovského původu Dreyfuse, který byl nespravedlivě odsouzen k doživotnímu vězení, viděl obrovskou vlnu antisemitismu, která otřásala Francií. Dospěl k závěru, že protižidovské nálady, které se pravidelně objevují v celé Evropě znemožňují židovskou asimilaci a že jediným řešením pro Židy bude založení židovského státu.

Koncem 19. století založil světovou sionistickou organizaci a stal otcem moderního sionismu. V roce 1895 Herzl napsal knihu s názvem "Židovský stát". V této knize vybízí židovský národ, aby opustil Evropu a vytvořil si vlast v Palestině. V roce 1895 byla Palestina součástí Osmanské říše, v těch místech  tvořili muslimové asi 86,6 %, křesťané asi 9,1 % a Židé asi 4 % obyvatelstva.

Sofijský vrchní rabín prohlásil Herzla za Mesiáše. Když se pověst o něm rozšířila po světě, začali ho náhle navštěvovat vzrušení Židé ze vzdálených končin.  V Basileji se 29. srpna 1897 se uskutečnil První sionistický kongres, na který se sjeli delegáti ze šestnácti zemí. Zde se k sionismu připojil i Dr. Chaim Weizman, byl to vědec a stal se prvním předsedou Britské sionistické federace, kterou řídil 30 let. Objevil metodu využití acetonu k výrobě výbušnin. Britové použili Weizmannovy výbušniny proti Německu v 1. světové válce. Tento vynález a snaha americké sionistické organizace zapojit Ameriku do války na straně Británie přispěly k porážce Německa. Vůdcem Sionistické organizace Ameriky byl soudce Nejvyššího soudu Louis Brandeis. Brandeis a Weizmann přesvědčili pro svůj záměr britského premiéra Arthura Balfoura, který svůj postoj shrnul takto:  "...ať už je sionismus, správný nebo ne, dobrý nebo špatný, je zakořeněn v odvěké tradici, v současných potřebách, v budoucích nadějích, které mají mnohem hlubší význam než přání a předsudky 700 000 Arabů, kteří nyní obývají tuto starobylou zemi. Podle mého názoru je to správné."

V roce 1917 sepsal proslulou "Balfourovu deklaraci" - dopis britského premiéra adresovaný Walteru Rothschildovi, členu mezinárodní finanční dynastie Rothschildů, blízkému příteli Weizmanna a také sionistovi. Dopis deklaroval podporu Velké Británie národní vlasti pro Židy v Palestině. Jeho část zněla:

"Vláda Jeho Veličenstva se příznivě dívá na zřízení národní domoviny pro židovský národ v Palestině a vynaloží veškeré úsilí, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva stávajících nežidovských komunit v Palestině...".
Britský ministr zahraničí lord Curzon se však jejich rétorikou nenechal zmást. Řekl: "Sionistům jde o židovský stát s Araby jako dřevorubci a čerpači vody."  Domorodí Židé v Palestině si byli vědomi konečného cíle sionistů, na sionismus "reagovali negativně", protože "neviděli potřebu židovského státu v Palestině a nechtěli zhoršovat své vztahy s Araby".

Po Balfourově deklaraci vyslaly Spojené státy do Palestiny komisi, která měla posoudit situaci. Prezident Woodrow Wilson vybral do čela této komise teologa Henryho Churchilla Kinga a podporovatele Demokratické strany Charlese R. Cranea. Po šesti týdnech strávených v Palestině a rozhovorech s místními Židy a Araby Kingova a Craneova komise v roce 1919 nedoporučila neomezené přistěhovalectví Židů do Palestiny. Když komisaři zahájili studium sionismu na místě byli na jeho straně, ale skutečná fakta v Palestině jejich původní názor změnila. Zde jsou některé z hlavních bodů Kingovy-Craneovy zprávy:
- King a Crane uznali, že sionisté usilují o vytvoření židovského státu.
- Upozornili, že 9/10 obyvatelstva Palestiny je proti židovskému státu.
- Žádný britský důstojník, s nímž komisaři problém konzultovali, nevěřil, že by sionistický program mohl být uskutečněn jinak než silou zbraní (to znamená, že k zabrání země museli použít násilí).
- Původní tvrzení, často předkládané představiteli sionistů, že mají na Palestinu "právo", na základě existence židovských království před dvěma tisíci lety, lze jen stěží brát vážně.
- Místa, která jsou pro křesťany nejposvátnější - ta, která mají co do činění s Ježíšem - a která jsou posvátná i pro muslimy, nejsou postvátná pro Židy.

Zpráva Kingovy a Craneovy komise byla v odhadu budoucích problémů regionu přesná. Americká vláda doporučení komise tajila až do roku 1922. 

Osmanská říše se po první světové válce rychle rozpadla a její rozsáhlá území si rozdělili Francouzi a Britové. Britové dostali od nově vytvořené Společnosti národů mandát pro Palestinu.

Britský mandát poskytl Britům kontrolu nad územím, ze kterého se později stalo Jordánsko, Izrael, Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Podmínky britského mandátu obsahovaly znění Balfourovy deklarace, která uznávala "historické spojení židovského národa s Palestinou".

V té době již americký Kongres odhlasoval zákon ve prospěch židovského státu. Toto hlasování způsobilo, že v regionu vzrostlo napětí.

Během roku 1920 vypukly v Palestině nepokoje, které rozdmýchaly napětí mezi Židy a Araby. V reakci na to Britové v roce 1921 vyčlenili z mandátu velké území a založili stát Transjordánsko, dnes známý spíše jen jako Jordánsko. Jordánsko tvořilo více než 75 % území britského mandátu. Následujícího roku Churchillova Bílá kniha zakázala Židům přistěhovat se do Jordánska, čímž zajistila, že jeho obyvatelstvo bude převážně hášimovské a palestinské.

Po celá 30. léta 20. století platila omezení pro židovské přistěhovalectví do britského mandátu, což nechtěně odsoudilo miliony evropských Židů k smrti během holocaustu. Přesto se v letech 1918-1945 do britského mandátu dostaly tisíce Židů.

Zpočátku sionisté plánovali nákup půdy. Podařilo se jim však legálně vlastnit jen asi 6 % území Palestiny. Získání této půdy tak muselo být dosaženo jinými prostředky. Britský koloniální ministr Malcolm MacDonald v Bílé knize z roku 1939 poznamenal, že od roku 1922 se 300 000 Židů přistěhovalo do Palestiny. Tím se celkový počet zvýšil na 450 000. Bílá kniha uváděla, že s více než 450 000 Židy, kteří se nyní usadili v mandátu, "byla splněna Balfourova deklarace o národním domově pro židovský národ....Vláda Jeho Veličenstva proto nyní jednoznačně prohlašuje, že není součástí její politiky, aby se Palestina stala židovským státem". Předpokládali, že do roku 1949 se podaří vytvořit vládu řízenou jak Araby, tak Židy. 

Podle Bílé knihy mělo být židovské přistěhovalectví do Palestiny v příštích pěti letech omezeno na 75 000 osob. Jakékoli další přistěhovalectví by musela schválit arabská většina.Napětí mezi Židy a Araby přetrvávalo na celém Blízkém východě a sionisté byli stále více frustrováni Brity, kteří vytvořili Transjordánsko a omezovali židovské přistěhovalectví.

Británie neměla v úmyslu měnit svou palestinskou politiku. Boj s Hitlerem ji zbídačil natolik, že význam jejích naftových polí na Středním východě nejenže neklesl, ale naopak vzrostl. Proto ani v nejmenším nepomýšlela povolit Židům přistěhovalectví v takové míře, aby si nesmiřitelně znepřátelila arabský svět. Proto Britové bránili ilegálním židovským přistěhovalcům dostávat se do země a pokud tam přesto pronikli, dala si britská správa tu práci najít je, zajmout a deportovat. V listopadu 1940 potopila židovská organizace Hagana loď "Patria", která měla odplout na Mauritius se 1700 deportovanými Židy. Loď klesla na dno haifské zátoky a 250 uprchlíků přitom utonulo. V únoru 1942 nedostala od Británie povolení k vylodění loď "Struma", která měla na palubě uprchlíky z Rumunska. Poté, co ji nepřijali ani Turci, potopila se v Černém moři a 770 lidí utonulo.

V důsledku britského postoje začaly vznikat ve 40. letech 20. století izraelské teroristické skupiny, které útočily na britské vojáky i civilisty. Dvěma nejznámějšími teroristickými organizacemi, někdy příhodně nazývanými "polovojenské skupiny", byly Irgun a Sternův gang. Obě tyto teroristické skupiny se vyčlenily z Hagany. Hagana byla teroristická organizace, která se později stala součástí oficiální izraelské armády.
Dne 6. listopadu 1944 dva členové teroristické organizace známé jako Lehi nebo Sternův gang zavraždili v Káhiře lorda Moyna. Lord Moyne byl britským ministrem pro Blízký východ. V posledních letech britská vláda zveřejnila spisy, které ukazují, že tito teroristé plánovali zabít další britské vládní představitele, včetně samotného britského premiéra Winstona Churchilla.

Dne 22. července 1946 odpálila sionistická teroristická skupina Irgun bombu v hotelu Krále Davida v západním Jeruzalémě, ta zabila 91 lidí, včetně 41 Arabů, 28 Britů a 17 Židů. Jednalo se o odvetu za britské vyšetřování Židovské agentury a zatčení více než 2 500 Židů v celé Palestině za protiprávní jednání.  Mnozí historici označují tuto událost za počátek moderního terorismu. Ironií je, že bombový útok na hotel byl proveden výbušninou, kterou vynalezl Weizmann. Tyto výbušniny byly nejprve použity ve prospěch Britů, později proti nim.
Tento plán zorganizoval a uspořádal vůdce Irgunu Menaohem Begin, který byl nazván "nejúspěšnějším teroristickým vůdcem moderní doby". Begin se jednou chlubil, že sionisté přinesli terorismus na Blízký východ a do celého světa. Po tomto útoku začala Británie zatýkat a popravovat členy Irgunu za jejich podíl na bombových útocích. Beginova skupina vnikla do vězení, unesla a oběsila dva britské seržanty, chtěla tím přesvědčit Brity, aby přestali členům Irgunu ukládat trest smrti.
Britská bezpečnostní služba vypsala na hlavu Menachema Begina odměnu 10 000 liber "mrtvý nebo živý" poté, co Irgun pohrozil "kampaní teroru proti britským úředníkům".
To bylo příliš, Velká Británie si začala mýt ruce a převedla své pravomoci nad Palestinou na Organizaci spojených národů. V roce 1947 doporučila Organizace spojených národů plán rozdělení, podle něhož mělo připadnout 55 % Palestiny židovskému státu, přestože tato skupina představovala jen asi 30 % celkového počtu obyvatel a vlastnila méně než 7 % půdy. Toto doporučení však nebylo nikdy plně realizováno. Zvláštní výbor OSN pro Palestinu výslovně uznal, že doporučení na rozdělení Palestiny by bylo odmítnutím práva Arabů na sebeurčení. OSN nemohla "zbavit většinu obyvatel Palestiny jejich území a předat je do výlučného užívání menšině v zemi ... při naprostém nerespektování přání a zájmů Arabů v Palestině". Jak se tedy Izrael stal státem?

Britský mandát měl skončit až 15. května. Ale již začátkem dubna dospěl sionistický lídr Ben Gurion pravděpodobně k nejtěžšímu rozhodnutí ve svém životě vůbec. Vydal vojenské organizaci Hagana rozkaz k ofenzivě, jejím cílem bylo propojení různých židovských enkláv a vytvořit z těchto ostrůvků kompaktní území, které by plán OSN přiřknul Izraeli. Hazardní tah mu vyšel téměř dokonale. Židé obsadili Haifu. Otevřeli si cestu do Tiberiady a do východní Galileje.  Vytvořili základ izraelského státu a v podstatě vyhráli válku předtím, než začala.

9. dubna 1948 přešly Irgun a Lehi do ofenzívy a rozhodly se pro teroristickou akci, která měla přimět Palestince k masovému odchodu z Izraelských území. Asi 130 bojovníků vtrhlo do malé vesnice Deir Yassin s asi 750 obyvateli nedaleko Jeruzaléma. Při akci bylo zabito nejméně 107 obyvatel. Zbytek přežil, protože uprchl nebo byl zajat a poslán do jiných zemí okupovaných Araby. Mnoho podrobností o masakru se dá jen odhadovat. Objevily se zprávy o masových hrobech a mnoha dalších zvěrstvech. Tato obvinění byla samozřejmě židovskou vládou označena za divoké přehánění. Měla možnost většinu tvrzení popřít, protože její vojáci mrtvé spálili a zničili tak všechny důkazy.

"Po celý den prováděli vojáci Irgunu a Lehi chladnokrevně a promyšleně masakr... Útočníci 'stavěli muže, ženy a děti do řady ke zdem a stříleli je'... Bezohlednost útoku na Deir Yassin šokovala židovské i světové veřejné mínění, vyvolala strach a paniku v arabském obyvatelstvu a vedla k útěku neozbrojených civilistů z jejich domovů po celé zemi." tolik izraelský autor Simha Flapan, "Zrození Izraele".
Tento masakr měl za následek palestinský exodus v roce 1948. Byl to útěk před terorismem, prchali ze strachu o život a sionisté tak získávali půdu, kterou Palestinci opustili. Sám Menachem Begin přiznal, že důvodem masového odchodu Palestinců byl teror použitý v Deir Yassinu. A masakrů bylo mnohem více!
"Záznamy o izraelském terorismu sahají až k počátkům státu - ostatně už dávno předtím - včetně masakru 250 civilistů a brutálního vyhnání sedmdesáti tisíc dalších z Lyddy a Ramie v červenci 1948; masakru stovek dalších v nebráněné vesnici poblíž Hebronu v říjnu 1948;... masakry v Kvíbyi, Kafr Kásemu a řadě dalších vyvražděných vesnic; vyhnání tisíců beduínů z demilitarizovaných zón krátce po válce v roce 1948 a dalších tisíců ze severovýchodního Sinaje na počátku sedmdesátých let, kdy byly jejich vesnice zničeny, aby se oblast otevřela židovskému osídlení." Toto je citát Noama Chomského z knihy Edwarda Saida a Christophera Hitchense "Obviňování obětí".

"Podle bývalého ředitele izraelského armádního archivu 'téměř v každé vesnici, kterou jsme během války za nezávislost obsadili, byly spáchány činy, které jsou definovány jako válečné zločiny, jako jsou vraždy, masakry a znásilnění'... Uri Milstein. Autoritativní izraelský vojenský historik války v roce 1948, jde ještě dál a tvrdí, že 'každá potyčka skončila masakrem Arabů'." -Norman Finkelstein: "Obraz a realita izraelsko-palestinského konfliktu".

"Podle známého izraelského profesora a občanskoprávního aktivisty Israela Shanaka byly tyto vesnice zcela zničeny, a to i s domy, zahradními valy, a dokonce i hřbitovy a náhrobky, takže doslova nezůstal stát kámen na kameni a návštěvníci procházejí a je jim řečeno, že "to všechno byla poušť"." - Jeremy R. Hammond "The Rejection of Palestinian Self-Determination" (Odmítnutí palestinského sebeurčení).

Izraelská vláda akce těchto teroristických skupin veřejně odsuzovala, ale v soukromí je minimálně tolerovala. Abychom ilustrovali, že veřejné odsouzení teroristických činů bylo neupřímné, podívejme se na jmenované izraelské úředníky a také na připomínání teroristů a jejich činů.

Menachem Begin, vůdce teroristické skupiny Irgun, byl v roce 1977 zvolen izraelským premiérem. A v roce 1978 za dohodu z Camp Davidu získali Begin a Sadat Nobelovu cenu míru. V mládí byl na plakátu "Most Wanted" a ve stáří získal Nobelovu cenu míru. Prvním prezidentem Izraele byl Dr. Chaim Weizmann. Jeho synovec a bývalý člen Irgunu Ezer Weizmann se také stal prezidentem Izraele. Ariel Šaron byl členem teroristické skupiny Hagana. Benjamin Netanjahu, současný izraelský premiér, si dokonce v červenci 2006 k nelibosti mnoha Britů připomněl 60. výročí bombového útoku na hotel "Král David".

Jicchak Šamir, vůdce Sternova gangu, nechvalně proslul svými úspěchy v atentátech. Byl zodpovědný za atentát na několik britských představitelů včetně hraběte Folkeho Bemadotta. Přesto se Šamir stal izraelským ministrem zahraničí a premiérem. Bohužel z Bernadottovy vraždy nebyl nikdy nikdo obviněn. Podezření padlo na Sternův gang, který však až do roku 1977, kdy bylo výročí Bernadottovy smrti, svou účast popíral. Tato vražda byla samozřejmě promlčena již v roce 1971.

Jak již bylo zmíněno, vrazi lorda Moyne byli dopadeni a oběšeni v roce 1944. V roce 1975 předal Egypt jejich ostatky Izraeli výměnou za 20 Arabů, které Izrael věznil jako teroristy nebo špiony. Pozůstatky atentátníků byly s plnými vojenskými poctami uloženy na Herzlově hoře, izraelském národním hřbitově a památníku pojmenovaném po Theodoru Herzlovi. Po jednom z těchto teroristů je dokonce v Izraeli pojmenována ulice. Izrael terorismus docela rád oslavuje. Museum of Underground Prisoners (muzeum vězňů odboje) je muzeum v Jeruzalémě připomínající terorismus Hagany, Irgunu a Sternovy bandy v jejich úsilí o vznik státu Izrael.

Je ironií, že stát Izrael dnes odsuzuje terorismus, když terorismus hrál důležitou roli při jeho vzniku a jeho zvolení představitelé byli těmi, kdo organizovali teroristické útoky na nežidovské obyvatele Palestiny. Izraelská vláda v roce 1978 vydala známky připomínající Avrahama Sterna, po němž byl pojmenován teroristický Sternův gang. Avraham Stern byl nejen vůdcem této teroristické organizace, ale členové tohoto gangu se pokoušeli vyjednávat s Hitlerovým A Mussoliniho režimem o založení Izraele. Měl pocit, že mají společného nepřítele, Velkou Británii, protože Británie chtěla omezit židovské přistěhovalectví.
"Ještě v roce 1941 sionistická skupina LEHI (neboli Sternův gang), jejíž jeden z vůdců. Jicchak Šamir, se obrátila na nacisty..... s nabídkou aktivní účasti ve válce na straně Německa"... Nacisté tento návrh na spojenectví odmítli, protože vojenskou sílu LEHI považovali za 'zanedbatelnou'." napsal Allan Brownfield v "The Washington Report on Middle Eastern Affairs", červenec/srpen 1998.

Existuje dlouhý seznam teroristických členů Sternova gangu, Irgunu a Hagany, kteří se stali volenými představiteli izraelské vlády. Mnozí z nich se také stali spisovateli a novináři, kteří pomáhali utvářet a formovat veřejné mínění.

Dne 14. května 1948 vyhlásil Izrael nezávislost a den na to, 15. května oficiálně skončil britský Mandát. O zrod Izraele se přičinila i Erynie, bohyně násilí a zla, bude někdy možné její sudbu natrvalo zlomit?

K napsání textu jsem použil vše co mám v knihovně nebo v počítači.