Ve stínu Karviné

Komentáře k Vidlákovu úvodnímu článku pište jako odpověď k tomuto oknu. Budou pohromadě a zůstanou na začátku diskuze.

Pokud máte nějaký příspěvek, který přímo s Vidlákovým úvodníkem nesouvisí, vložte jej přes "Přidat komentář" na konci dokumentu.

Májo, určitě máte něco připravené, tak tady zmáčkněte "Odpovědět" a vložte to, dík! :-)

Vložil jsem na konec diskuze velmi dlouhý text.   Tímhle opatřením ten text zůstane stále na konci dokumentu a nebude překážet běžnému provozu. Kdyby jste použili "Přidat komentář" na konci dokumentu, bude vás příspěvek až za ním.

Omlouvám se, dovolil jsem si to výjimečně, snad to nebudete považovat za příliš velkou drzost.

Minulý čtvrtek napsal Pepe Escobar recenzi na novou knihu Emannuela Todda: "La défaite de l’Occident" (Porážka Západu), která vyšla 11.ledna. Nechal jsem se zlákat a knížku jsem si pořídil. Je perfektní, ale má jednu podstatnou nevýhodu - je ve francouzštině. A já francouzsky neumím ani slovo. Naštěstí mám perfektní interaktivní překladač a ono to překvapivě jde. Samozřejmě, že se překlad musí korigovat, když si překladač začne vymýšlet. Pokud překládám z angličtiny nebo z ruštiny tak to většinou zvládám porovnáním s originálem. Tady musím sledovat, aby se udržoval kontext v překladu, když to nejde jinak, tak mi musí pomoci net nebo ChatGPT. Jde to pomaleji, ale jde to.

Knížka má 14 kapitol a celkem 360 stran.

Úvod - Deset překvapení války

Stabilita Ruska

Ukrajinská záhada

Postmoderní rusofobie ve východní Evropě

Co je Západ?
Asistovaná sebevražda Evropy
V. Británie: směrem k odnárodnění
Skandinávie: od feminismu k válečnému štvaní
Pravá povaha Ameriky: oligarchie a nihilismus
Znehodnocování americké ekonomiky
Washingtonský gang
Proč se zbytek světa přiklání k Rusku
Jak se Spojené státy dostaly do ukrajinské pasti
Americký nihilismus: důkaz z Gazy

Od včerejška jsem přeložil 4 kapitoly. Do konce ledna by mohlo být hotovo. Překlad si dělám pro vlastní potřebu, text ve francouzštině je mi víte na co...

Tu kapitolu o východní Evropě sem dávám jako ochutnávku. Pokud někoho z registrovaných diskutujících navnadila a chtěl by si knížku přečíst, tak mu ji rád půjčím. To se dohodneme až bude překlad hotový.

Každá z předchozích dvou kapitol začínala překvapením. Překvapením způsobeným odolností ruské ekonomiky, abychom se mohli zamyslet nad Ruskem; poté nečekaným vojenským odporem Ukrajiny, abychom se mohli zamyslet nad touto zemí. Tato kapitola je věnována východní Evropě, tj. bývalým lidovým demokraciím, k nimž jsem přidal Pobaltské republiky bývalého Sovětského svazu.
Na vztahu východní Evropy k západní Evropě a Rusku nikoho nic nepřekvapilo, ačkoli by mělo.  Jako kdyby od konce komunismu a ještě více od začátku této války byly rusofobie východní Evropy a její příslušnost k západnímu táboru naprosto přirozené, jako kdyby byly součástí jejich historie, potom by nepotřebovala vysvětlení. Ale tak to nebylo, nic z toho vůbec není samozřejmé.

Řada peripetií
Nezapomínejme, že v předvečer druhé světové války vládly ve všech těchto zemích, když ne diktatury, tak alespoň autoritářské režimy v regionu zpustošeném antisemitismem. Jedinou výjimkou bylo Československo, které bylo liberální demokracií, bratrancem Francie a průmyslově a vzdělanostně vyspělejší než Francie. Poválečná sovětizace tedy neprobíhala ve světě, který by byl před tím demokratický a liberální. A když východní Evropa začala vstupovat do NATO a poté od roku 1999 do Evropské unie, odklonila se od cesty, kterou vytyčil Stalin. Její konverze k liberalismu byla spíše překvapením. Další překvapivou skutečností je, že dvě země východní Evropy, které nyní není možné označit za jednoduše rusofobní, jsou východní Německo a Maďarsko. Ve východním Německu je u menšiny lidí stále cítit určitá nostalgie po komunismu a podpora Ukrajiny je ještě slabší než jinde ve Spolkové republice. Maďarsko pod vedením Viktora Orbána se oficiálně staví nepřátelsky k proukrajinskému postoji Evropské unie a hodlá i nadále spolupracovat s Ruskem. Přitom právě tyto dvě země více než jiné bojovaly proti Rusku v období sovětské nadvlády: v roce 1953 ve východním Německu masivními stávkami, v roce 1956 v Maďarsku revolucí, kterou Rudá armáda utopila v krvi. Nedávno a rozhodujícím způsobem strhlo východní Německo (tehdy NDR) železnou oponu s pomocí Maďarska: jakmile se východním Němcům podařilo uprchnout přes Maďarsko, které otevřelo své hranice s Rakouskem, ruská nadvláda v této sféře skončila. To, že tyto dva regiony či země jsou nyní vůči Rusku nejméně nepřátelské, je poněkud nepochopitelné.

V některých zemích východní Evropy panuje rusofobie, která je na první pohled pochopitelná. Především v Polsku, národu s tradicí, který byl v pravidelných intervalech masakrován svými pruskými, rakouskými a především ruskými sousedy. Pak tu byl katyňský masakr - 4 400 polských důstojníků brutálně zavražděných Stalinovým Ruskem v roce 1940. Tyto události z nedávné historie by však neměly zastínit skutečnost, že komunismus zabíjel především Rusy a že to byli sami Rusové, kdo ho svrhli.
Pokud jde o pobaltské republiky, zejména ty nejsevernější, Estonsko a Lotyšsko, je rovněž pochopitelné, že jistá míra obav přetrvává. V době rozpadu SSSR v nich žily početné ruské menšiny, soustředěné ve městech a průmyslových oblastech, kde zůstávají: 25 % celkového počtu obyvatel v Estonsku a Lotyšsku, 5 % v Litvě. Vstup do NATO se jim díky obavám na obnovení ruské moci zdál logický a nezbytný. Navíc, pokud, jak se domnívám, současná válka vyústí v porážku Západu a faktický rozpad NATO, Litva, Lotyšsko a Estonsko mohou skutečně očekávat, že v novém geopolitickém uspořádání Evropy budou patřit mezi tři hlavní poražené.

Nicméně skutečnost, že Lotyšsko se prezentuje jako jakási demokratická panna (a tedy rusofobní), resp. je za ni považováno, není vůbec znepokojující. Je pravda, že vnitřní nacionalismus umožnil pobaltským republikám vymanit se po první světové válce z ruské nadvlády. Estonsko a Lotyšsko (to druhé v carské éře zhruba odpovídalo Livonsku, k němuž patřila i část dnešního Estonska) se však vyznačovaly podporou bolševismu, která byla mnohem vyšší než byl ruský průměr. Ve volbách do Ústavodárného shromáždění v roce 1917 činil průměrný výsledek bolševiků v celé bývalé carské říši 24 % hlasů. V Estonsku získali 40 % a v Livonsku 72 %! Měli bychom si také připomenout lotyšskou gardu, kterou si Lenin hýčkal a která během ruské revoluce sehrála tak důležitou roli jako síla udržující pořádek. Průzkum prvních členů Čeky, bolševické politické policie, předchůdkyně KGB a následně FSB, z roku 1918 odhaluje náklonnost Lotyšů ke komunismu. Ve vzorku 894 osob stojících na horních stupních sovětské hierarchie bylo pouze 361 Rusů, ale 124 Lotyšů, 18 Litevců, 12 Estonců, 21 Ukrajinců, 102 Poláků a 116 Židů. Nadměrné zastoupení menšin v revoluční instituci je samo o sobě normální, ale podíl 13,8 % Lotyšů, kteří v ruském impériu nepředstavovali více než 2 % obyvatelstva, je přesto velmi pěkný úspěch. Z antropologického hlediska zde není žádné překvapení: tradiční rodinná struktura v pobaltských státech, zejména v Estonsku a Lotyšsku, byla společenstvím ruského typu, které spontánně produkovalo autoritářství a rovnostářství, a tedy i komunismus. Toto pobaltské antropologické zázemí bylo v roce 2004 integrováno do NATO a Evropské unie.

Vraťme se k bývalým lidovým demokraciím, s výjimkou Maďarska. Je zde nápadný kontrast mezi jejich odporem vůči Rusku na jedné straně a způsobem, jakým odpustily Německu, přestože za druhé světové války vládlo v celém regionu železem a ohněm a Wehrmacht se choval krutěji než Rudá armáda, na straně druhé. Nadšení, s jakým Češi prodávali Škodu Volkswagenu, a ne Renaultu, bylo záhadné. Vzhledem k významu automobilového průmyslu to byla volba vstoupit do germánské sféry, z níž se Čechy tak těžko vymaňovaly. Skutečnost, že se tak rozhodly země, které byly často mučedníky nacismu, vyvolává pro historika skutečnou otázku. Ve chvílích sklíčenosti a špatné nálady mě někdy napadá, zda v některých východoevropských zemích necítí lidé více či méně vědomě vděčnost Německu, protože je zbavilo "židovského problému".

Poslední zvláštností je vzájemná láska, kterou si Polsko a Ukrajina dočasně slíbily na začátku války. Polsko dlouho ovládalo více či méně rozsáhlou část západní Ukrajiny; Poláci byli šlechtici a Ukrajinci nejen rolníci, ale i nevolníci. Jak jsme viděli, banderovští ukrajinští nacionalisté zabili mnoho Židů, ale také mnoho Poláků. Postoj "obejměme se", který ve vztazích mezi Polskem a Ukrajinou panoval až do září 2023, bude připadat přirozený jen těm, kteří postrádají jakékoli historické povědomí.

Abychom docenili zvláštnost situace a pochopili smysl současné rusofobie, musíme se zamyslet nad hlubokou historií těchto regionů a prozkoumat jejich obecnou společenskou dynamiku.

Náš první třetí svět
První absurditou, na kterou historik dlouhodobě naráží, je představa, že východní Evropa bude přirozeně "součástí" západní Evropy, že bude kusem téhož světa, na čas rozbitého sovětským imperialismem. Pravý opak je pravdou: máme zde co do činění s trajektoriemi, které byly vždy odlišné, doplňující se, ale protichůdné.

Hospodářský (a obecně historický) rozmach západní Evropy začal ve středověku, ve dvanáctém a třináctém století, přičemž tento proces se od sedmnáctého století zrychlil. Měl hluboký vliv na revoluci ve východní Evropě, kterou však proměnil v oblast závislosti a podřízenosti. Méně rozvinuté země vyvážely jednoduché produkty, v tomto případě obilí a dřevo, které směňovaly za průmyslové zboží ze západní Evropy. Následovaly a doháněly část ztracených pozic a nic by jim nebránilo v tom, aby se nakonec připojily k vyspělému západnímu světu, jako to udělala Skandinávie. Černá smrt v roce 1348 a její následky však propast mezi oběma částmi Evropy ještě zvýraznily. Na Západě se díky demografickému kolapsu dostalo rolnictvo do silnější pozice a došlo k likvidaci nevolnictví. Na Východě, který byl málo urbanizovaný, a proto méně zasažený pandemií, se posílila pozice statkářů a vzniklo to, co Engels nazval "druhým nevolnictvím".

Max Weber zdůrazňoval roli měst ve společenském vývoji Západu, včetně venkova, přičemž na sever od Alp se objevilo úsloví "Městský vzduch tě osvobodí". Všiml si, že strukturální demografický deficit ve městech znamená neustálý příliv přistěhovalců, především z venkova. Ve městech bylo zrušeno nevolnictví, ale nová ekonomická diferenciace nastolila rozvrstvení společnosti na prosté dělníky, kvalifikované řemeslníky, správce a na vrcholu hierarchie městský patriciát. Ten se ve vztahu k panovnickému státu ocitl v konkurenci s venkovskou šlechtou, a proto je možné předpokládat, že rozvoj měst vyvíjel negativní tlak na instituci nevolnictví na vlastním venkově.

Současně zaostalost měst ve východní Evropě způsobila, že pozemková šlechta byla všemocná, neměla konkurenci a byla schopna připoutat dříve svobodné rolnictvo k půdě. Toto "druhé nevolnictví", které mělo zajistit produkci a vývoz obilí do vyspělé Evropy, se objevilo právě ve chvíli, kdy na Západě mizelo to první. Výsledek: na Východě byla pracovní síla připoutána k půdě, místo placené práce převládala dřina a přímá politická nadvláda vlastníka půdy nad robotníky. Je třeba poznamenat, že svoboda a nevolnictví jsou obecně dva póly globálního historického vývoje. Starověké otroctví a obchod s černými otroky v 15. století spojovaly ekonomickou svobodu s fyzickým nevolnictvím a měnily lidské bytosti ve zboží.
Dějiny tedy neukazují, že východní a západní Evropa jsou součástí téhož emancipačního procesu, ale že se vzájemně doplňují v protichůdném vývoji svobody na Západě a nevolnictví na Východě, jehož vzdáleným důsledkem je liberální demokracie na Západě a diktatura na Východě.

Východní Evropa byla v podstatě naším prvním "třetím světem". Neměli jsme čas tuto zjevnou skutečnost formalizovat, protože vyjádření Alfreda Sauvyho přišlo příliš pozdě, v roce 1952, kdy už byla oblast sovětizována. Byla to však první z periferií, která byla podřízena rychle rostoucí západní Evropě.

Střední třída: první dějství - od slabosti k zániku
Rolnické národy na Východě měly státní struktury. Existovalo například polské království, které se spojilo s Litvou, nejprve v roce 1385 v Polsko-litevskou unii a poté od roku 1569 do roku 1795 v takzvané Republice dvou národů (Lublinské unii). Kvůli slabosti městské sítě a středních vrstev to však byly křehké státy, ovládané anarchistickou šlechtou, a tudíž snadná kořist pro lépe organizované sousedy. Sebedestrukce Polska prostřednictvím liberum veto - možnost, že jediný člen Sejmu mohl vetovat rozhodnutí, tehdy aristokratického shromáždění, jehož rozhodnutí musela být jednomyslná - je příznačná pro tento společenský mechanismus. Důsledkem této křehkosti bylo rozdělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko v letech 1772, 1793 a 1795.

Paradoxně bylo začlenění do rakouské a ruské říše impulsem k průmyslovému dohánění těchto okrajových oblastí západní Evropy. Čechy (dnešní Česká republika) si vybojovaly místo v habsburské říši, což jim umožnilo rozvoj. První průmyslový rozmach Uher byl důsledkem toho, že tatáž říše chránila své hospodářství před západní Evropou. Polský průmysl se rozjel v posledních letech carismu. Polsko, integrované do západního světa, bylo díky své zemědělské specializaci omezeno na podřadnou roli. V rámci Ruské říše bylo Polsko spolu s pobaltskými státy nejvyspělejší částí říše díky šíření gramotnosti a nových technik a těžilo z protekcionismu, který jim říše poskytovala. Z hospodářského hlediska byl tedy konec carské éry pro region přínosem.
Když se na konci první světové války rozpadla ruská, pruská a rakousko-uherská říše, základním sociálním rysem východní Evropy, kde se rodily (a někdy i obnovily) "národnosti", zůstala zaostalost středních vrstev. To vysvětluje neúspěch liberální demokracie v meziválečném období. Československo je výjimkou potvrzující pravidlo, protože pokud se mu podařilo nastolit demokracii, bylo to proto, že bylo nejvyspělejší společností a poté, co uniklo degenerativnímu procesu nastartovanému druhým nevolnictvím, vytvořilo střední třídu.

Skvělou knihou o tomto období je "Desetiletí krize. Střední a východní Evropa před druhou světovou válkou", od ďlvána T. Berenda, budapešťského Žida, který po akademické kariéře v Maďarsku emigroval do Spojených států. Jak jasně ukazuje, slabost středních vrstev souvisela nejen s okolnostmi, které jsme popsali - podřízení se Západu, nevolnictví, nízký podíl městského obyvatelstva -, ale také s obecnou vzdělanostní a kulturní zaostalostí (i když ne tak velkou jako v Rusku). Klasickým příznakem zaostalosti ve vzdělání je nadměrné zastoupení Židů ve spodních středních vrstvách. Zvláštní zájem jejich náboženství na vzdělávání poskytovalo Židům ekonomickou a sociální výhodu v situaci, kdy byl zbytek obyvatelstva málo vzdělaný. Představu o jejich zastoupení v městském obyvatelstvu východní Evropy, a tedy ve vzdělaných středních vrstvách před holocaustem, vám poskytne několik čísel. Kolem roku 1930 tvořili Židé 9,5 % celkové populace Polska a 30 % populace Varšavy; 5 % populace Maďarska a 35 % populace Budapešti; v Československu, které bylo vyspělejší, představovali ještě 2,5 % populace a 4 % populace Prahy; v Rakousku 2 % populace, ale 8 nebo 9 % populace Vídně. Vysoký podíl Židů byl také v Lotyšsku (4,9 %) a Litvě (7,6 %), mnohem nižší v Estonsku (jen 0,4 %) a dokonce i v evropské části SSSR (3,5 %). Německo, ohnisko antisemitského vyhlazování, mělo ve skutečnosti velmi nízký podíl Židů: 0,75 %.

Není těžké si představit, jaký dopad měl holokaust na tyto chudě situované střední vrstvy, v nichž byli Židé nadměrně zastoupeni. Již tak křehké postavení střední třídy bylo možná zničeno tím, že některé z těchto zemí přišly také o své elity německého původu. Zatímco němečtí koloniální sedláci středověku se ve východoevropských společnostech víceméně rozplynuli, aristokracie a střední vrstvy zděděné po sekularizovaném Teutonském řádu přežily, například v pobaltských městech, zejména v Estonsku a Litvě. Když byl v roce 1939 podepsán německo-sovětský pakt, Hitler po dohodě se Stalinem tyto Němce z pobaltských zemí odvezl. Odvezl ovšem pouze čisté Němce; Mischlinge (neboli míšenci) byli posláni zpět do sovětského Ruska, kde zemřeli v otřesných podmínkách. Shrňme si to: druhá světová válka přinejmenším dále oslabila již tak slabé střední vrstvy. Bylo nemyslitelné, že by v těchto zemích od roku 1945 spontánně vznikla demokracie, a to i v případě, že by nedošlo k sovětské okupaci.

Střední třída: druhé dějství - vzkříšení pod sovětskou patronací
Když SSSR po druhé světové válce vybudoval ochrannou hráz a vytvořil lidové demokracie, zrušil tím demokracii, která s výjimkou Československa nikde neexistovala. Snad proto se vzpomíná jen na pražský převrat v roce 1948. Méně pozornosti se věnuje tomu, jak byly postaveny na nohy země jako Maďarsko, Polsko a Bulharsko, nemluvě o východním Německu, kde byl komunismus přímým nástupcem nacismu.

Komunismus se ukázal být politicky násilnější než některé diktatury meziválečného období. Centralizované hospodářství v lidových demokraciích selhalo, stejně jako v SSSR. Paradoxně se však střední a východní Evropa, zdevastovaná nacismem a zbavená části svých malých středních vrstev, stala po obsazení Rudou armádou kulturně nejvyspělejší částí sovětské sféry. Některé lidové demokracie rozvinuly úctyhodné technické specializace: zprůmyslnění východního Německa, Československa a Maďarska. Podrobné studium by odhalilo to, co maďarští ekonomové nazývali "kvazirozvoj" v letech 1965-1975, tj. skutečný průmyslový rozvoj, i když podle mezinárodních měřítek nedostatečně kvalitní.

Především sovětská péče vyvolala v celé východní Evropě rozmach vzdělanosti. Komunistická ideologie a protestantismus mají společnou posedlost vzděláním. Barro-Leeho databáze nám umožňuje měřit dosažený pokrok; uvádí podíl osob, které v roce 1990, kdy padla zeď, získaly středoškolské vzdělání, a osob, které získaly vysokoškolské vzdělání, a to jednak mezi tehdy 70-74letými (kterým bylo v roce 1945 mezi 25 a 30 lety, a byli tedy vzděláni před nástupem komunismu) a jednak mezi 35-39letými (kterým bylo v roce 1980 mezi 25 a 30 lety a byli vzděláni za komunismu). Začněme Polskem. V roce 1990 mělo 15,9 % osob ve věku 70-74 let středoškolské vzdělání, zatímco ve věku 35-39 let to bylo 60,6 %. Mezi osobami s vysokoškolským vzděláním byly tyto podíly 2,8 % a 10,6 %. Posledně jmenovaný podíl není v absolutních číslech nijak výrazný, ale přesto ukazuje impozantní nárůst za komunistické vlády: pětinásobný.

V případě Maďarska mělo v roce 1990 6 % osob ve věku 70-74 let středoškolské vzdělání a 50,8 % osob ve věku 35-39 let. 4,6 % a 13,5 % osob mělo vysokoškolské vzdělání. A konečně v České republice (kterou jsem již oddělil od Slovenska), která, jak jsme viděli, byla na počátku pokročilejší, mělo v roce 1990 19,6 % 70-74letých a 57,1 % 35-39letých středoškolské vzdělání, 4,1 % 70-74letých a 18,1 % 35-39letých mělo vysokoškolské vzdělání. Tyto údaje jsou vyšší než v jiných zemích, ale nárůst není tak markantní. Čechy se tedy odklonily od své západní trajektorie meziválečného období.
Rozvoj vzdělanosti pod sovětskou nadvládou dal vzniknout novým středním vrstvám.

Východoevropská neautentičnost
Vzestup těchto vrstev vrhne světlo na přetrvávající rusofobii ve východní Evropě. A opět nezapomínám na Katyň a další hrůzy spáchané Sověty. Ale nezapomínám ani na to, že takzvané střední třídy, které dnes ve východní Evropě tvoří páteř demokracie "západního typu" a řídily vstup svých zemí do NATO, ale za svou existenci paradoxně vděčí komunistickému meritokratickému systému.
Nenávist k Rusku se mi zdá být odrazem jisté přetvářky - neautentičnosti. Nevím, zda je to pocit viny, nebo syndrom podvodníka.
Otevírám zde cestu výzkumu, i když ve zcela bezprostřední současnosti musíme brát vážně tuto rusofobii, zejména v Polsku, kterou nelze vysvětlit vzdálenou historií. Pokud by Polsko šlo do války proti Rusku na podporu Ukrajiny, vedly by ji střední vrstvy formované Ruskem. Tato vize polské demokracie, kterou v konečném důsledku vytvořila společenská transformace sovětské éry, a ukrajinsky mluvících středních vrstev, které se rovněž zrodily v sovětské éře, nám pomáhá pochopit, proč Polsko a Ukrajina dokázaly na chvíli zapomenout na své historické nepřátelství a díky amnézii si navzájem odpustit ne tak vzdálenou éru, kdy Ukrajinci na Západě a v centru byli nevolníky polských pánů.

Neautentičnost, kterou přisuzuji východním středním vrstvám, může být podnícena další, zvláštností: začlenění bývalých lidových demokracií do západního světa je vrátilo do postavení podřízené periferie, pro kterou byly vyčleněny ty nejnevděčnější ekonomické činnosti. Abychom si tuto průmyslovou specializaci mohli představit, je třeba se podívat na to, co se děje v západních zemích. Ve Spojeném království a Švédsku je v sekundárním (průmyslovém) sektoru zaměstnáno 18 % pracujícího obyvatelstva a ve Francii 19 %. V Německu a Itálii, dvou zemích, které lépe odolávají deindustrializaci a zachovávají si úctu k manuální práci, je sekundární sektor významnější: 27 % v Itálii, 28 % v Německu. Ale jakmile se přesuneme do východní Evropy, to, co je na Západě stropem, se stává podlahou. Ve Slovinsku průmysl zaměstnává 30 % pracujících, stejně jako v Rumunsku; v Severní Makedonii, Bulharsku, Polsku a Maďarsku 31 %; v České republice a na Slovensku se toto číslo zvyšuje na 37 %.
Co tato specializace průmyslu znamená na nejhlubší úrovni? Jednoduše to, že ztotožňování východní Evropy se západní Evropou je falešné a opět předstírané. Integrace těchto zemí, sice demokratizovaných, ale se svými středními třídami zrozenými z komunistické meritokracie a globalizovanými proletáři, do Evropské unie nebyla doplněním národních států západní Evropy o národní státy jim podobné. Naopak, do západní Evropy se dostaly a dodnes dostávají společnosti s odlišnou historií a v některých oblastech se tento rozdíl ještě prohloubil. Rozmach rusofobie, který doprovází touhu vstoupit do EU a NATO, zdaleka nevyjadřuje skutečnou blízkost Západu, ale jedná se o zástupnou příčinu, která se snaží překrýt rozčarování z nerovného přístupu.

Tato rusofobie vzkvétala i v době, kdy se Rusko stahovalo bez boje, a dokonce s jistou elegancí. Přetrvává i přesto, že ruští představitelé se sami zbavili svých satelitů, které se v letech 1945-1990 představovaly těžké závaží na jejich krku. Dominique de Villepin mi jednou řekl, že když se v roce 2003 nebo 2004, už si nepamatuji, Putin, Schröder a Chirac stavěli proti válce v Iráku, Putin jim v podstatě řekl: "Ano, v Rusku je to pro nás v tuto chvíli dost těžké. Ale přesto nás utěšuje, že to bude na vás, jak se vypořádáte s Poláky.
Putin byl optimistický. Dnes se dohadujeme, zda Polsko vyslalo na Ukrajinu, kde čelí ruské armádě, 10 000 nebo 20 000 "dobrovolníků".

Postkomunistické Polsko a Maďarsko jsou úplně jinou záležitostí než východní Německo. Silně agrární, zbytkově feudální, před válkou ostře antisemitské, autoritářské a usilující o připojení zahraničních území obývaných jejich národnostní menšinou vyšly ze čtyř desetiletí komunismu a sovětské hegemonie stejně "normální" a odlišné, jak se lišila Adenaurova Bonnská republika od císařského Německa nebo Hitlerovy říše [...].

Pokud jde o mne, udivuje mne, že se již v roce 2000 hovořilo o modernizaci východní Evropy prostřednictvím sovětské, a tedy ruské nadvlády. Stále více ve mě klíčí myšlenka, že přetrvávající rusofobie bývalých lidových demokracií může být jednoduše důsledkem nevědomého a potlačovaného historického dluhu, který se jeví vůči bývalému okupantovi morálně nepřijatelný a nepřípustný...

Maďarská výjimka
Východní Evropa Západ nezajímá, ten ji vidí jako nerozlišitelnou masu. Je pravda, jak jsme viděli, že bývalé lidové demokracie mají řadu hospodářských a sociálních podobností. Faktem však zůstává, že tento svět má velmi rozmanitou historii, která může pomoci vysvětlit například chování dnešních Maďarů.
 

Tato početná kalvínská menšina byla nepochybně jedním z klíčů k historické dynamice Maďarska. Kalvinismus, náboženství pokroku nebo přinejmenším vzdělanosti, zároveň podporoval národní cítění a chránil před antisemitismem: dobrý kalvinista se ztotožňuje s Izraelem. V následujících kapitolách uvidíme tento mechanismus fungovat v širším měřítku: Angličané, Skotové a Američané se střídavě považovali za vyvolený národ. Maďarsko je velmi vlastenecká země a země v regionu, kde byl antisemitismus nejméně virulentní: po roce 1968 bylo například na rozdíl od Polska nebo Československa ušetřeno antisemitského závanu stárnoucího sovětismu. Předtím, za duální rakousko-uherské monarchie, se mu podařilo - což je v této oblasti ojedinělý případ - integrovat (v tomto případě maďarizovat) své židovské obyvatelstvo, které jako jediné ve východní Evropě hromadně opustilo jazyk jidiš ve prospěch Maďarštiny (navíc neindoevropského jazyka), nikoliv němčiny. Jeho nejbohatší příslušníci byli nobilizováni a vstoupili do řad aristokracie. Výsledkem bylo nejpatriotičtější židovské obyvatelstvo ve východní Evropě. Je pravda, že se jednalo o nedávné přistěhovalce z Polska, Litvy či odjinud, které přilákalo velké hlavní město, jímž byla (a stále je) Budapešť, svedená nacionalistickou, ale asimilační maďarskou kulturou.

Maďaři mají pocit, že utrpěli historickou porážku. Jen stěží odpustili Trianonskou smlouvu, která zanechala maďarské menšiny v sousedních zemích. Ve světle dějin celé východní Evropy se mi však zdá, že Maďarsko je v hluboké rovině nejbezpečnějším národem, který existuje. Tato diagnóza vrhá světlo na další zvláštnost: maďarská vláda není rusofobní.

Orbán je v rámci EU pravidelně obviňován, že odmítáním nebo blokováním některých sankcí nahrává Putinovi. Než ho však začneme soudit, položme si otázku, proč má jediná z lidových demokracií, která v roce 1956 povstala proti Rusku, tak komplexní postoj k Moskvě.

Všimněme si nejprve existence maďarské menšiny v ukrajinské Užhorodské oblasti. Politika jazykového sjednocování, kterou provádí kyjevská vláda, se těmto maďarsky mluvícím obyvatelům nelíbí a je pochopitelné, že nejsou nadšeni vyhlídkou na to, že budou zabiti, aby získali zpět Donbas plný Rusů, a ani budapešťské vládě to není lhostejné. Cítím však hlubší důvod. Maďaři dokázali Rusům odpustit násilné potlačení revoluce, protože se jim odvážili postavit se zbraní v ruce. Absence rusofobie není v rozporu s povstáním z roku 1956, ale vysvětluje ho. Po roce 1956 udělili Rusové Maďarsku liberální status, výjimku v sovětské sféře; o Maďarsku se tehdy mluvilo jako o "nejteplejším baráku v táboře". A Kádár, vůdce vybraný Moskvou, razil toto úžasně pragmatické heslo: "Kdo není proti nám, je s námi". Právě toto sebevědomí umožnilo Maďarům v roce 1989 otevřít hranice a zbořit železnou oponu; právě toto sebevědomí jim dnes brání propadnout rusofobii.

Právě navozuji historické hypotézy, které je technicky obtížné prokázat, ale které nutně potřebujeme, abychom se mohli rozumně a obezřetně orientovat. V době, kdy by se ukrajinský konflikt mohl zvrhnout, si nemůžeme dovolit nadále pohlížet na východní Evropu jako na nerozlišitelnou a nedůležitou masu.

Jak tam, na Ukrajině i zde jsem přesvědčen, že jako každá náhradní berlička odhaluje i rusofobie slabost těch, kteří ji propagují. Zatímco rusofobie nic nevypovídá o Rusku, velmi výmluvně promlouvá o Ukrajincích, Polácích, Švédech, Angličanech a francouzských a amerických středních vrstvách. Tyto různé západní případy budeme zkoumat v následujících kapitolách. Východní Evropa se naproti tomu vyznačuje zjevnou neautentičností, vydává se za jinou než je. Je prezentována jako přirozeně demokratická a liberální, zatímco Polsko a Maďarsko jsou kritizovány za to, že občas podléhají konzervativním reflexům. Skutečnost je taková, že všechny tyto země jsou navzdory své rozmanitosti ovládány středními třídami, které vytvořil komunismus a které po osvobození vydaly svůj národ do služeb západního kapitalismu.
 

Jít "debatovat" účelově ne do sálu kina nebo divadla, ale do hospody a ještě nižší cenové kategorie, z toho smrdí režírovaná komedie na hony daleko. ;o)

     To, co teď předvádí svými plánovanými výjezdy za obecním lidem, není nic jiného, než dobře promyšlené píár jeho týmu a veliká show, aby na sebe strhnul pozornost. Ten odkaz na video Matěje Gregora, který sem dal pan Antonín je toho důkazem. (Panu Antonínovi moc děkuji.) A doporučuji všem toto video zkouknout. Gregor si tam lháře Rakušana namazal na chleba. Jen trošičku lituji toho, že tam nejsou více záběry na tu Rakušanovu ochranku a na prodejné novinářské děvky z mejnstrýmových mééééédií. Ale jinak je obsah toho videa naprosto super. 

     A co se Německa dotejká, tam bude maso. Jen mám obavy, stejně jako o tom psal už několikrát i Daniel, že co si Němci vybojují, to jim kolonie Böhmen und Mähren setsakramentsky zaplatí. A jestli nezvedneme naše ctěné (_!_) z gaučů, tak k tomu nevyhnutelně dojde. 

     A ještě mě zaujal článek, který naprosto výstižně popisuje Rakušanovy úmysly s jeho slavnými "výjezdy za lůzou" :

     https://cz24.news/j-markova-tam-v-karvine/

Proč mu ještě lidé pokládají otázky? Je to ZRÁDCE.

Tak se nám to tu poněkud rozhádalo. Pokud stav, kdy diskutující přecházejí od věcné diskuze k napadání jeden druhého, se stupňující se razancí urážek, za něco nezvyklého, tak vás musím vyvést z omylu. Tento způsob komunikace se stává běžným a kdo se někde zapojí do diskuze musí s tím počítat.

Vzpomínám na své první zapojení do diskuzního fóra někdy v roce 2000. Byla tam parta několika desítek diskutujících s různými názory, různého věku i pohlaví ale nikdo si tam nedovolil vulgárně urážet diskutujícího jiných názorů.

Teď je situace naprosto jiná, to víte moderní doba si žádá své. Co bych radil? Nikdy se nenechat vyvést z míry osobními urážkami. Nikdy nikoho neurážet ani jako odvetu. Když už tak odrazit útok s vtipem, bez vulgarit. Věřte, že vím o čem mluvím. To, co jsem si zažil od některých zahraničních krajanů na jednom diskuzním webu bylo mnohem horší, než co se děje tady a nikdy jsem nepřešel k vulgární odpovědi, ale přesto jsem dokázal rozzuřit své vulgární oponenty k nepříčetnosti.

Lidé, kteří nejsou schopni vést kultivovanou diskuzi jsou všude a je nutno s tím počítat.

a taky bych k tomu měl co říct.

Když se odsud všichni kdysi odsunuli na Litterate, zde zůstalo pár lidí. Pomaloučku se to tady začalo zaplňovat, ale zdejší diskuse prý byla nehodnotná a pan Vidlák oznámil, že nad něčím takovým se mu nechce být podepsaným. Nakonec se ho podařilo přemluvit, ale upozornil, že Kydy budou 4. cenovou skupinou a bude to tady takové, jaké si to zde uděláme. A tak se to od té doby taky děje.

Narozdíl od Litterate, kde když vládl Alef Nula, tak tam se běžně za kontroverzní příspěvky rozdávaly bany, tudíž tam nakonec po roztřídění userů na vhodné a nevhodné, nakonec zbyli lidé se stejnými názory. Což už mi ale moc nepřijde jako diskuse, ale spíš jako hromadný pláč nad rozlitým mlékem.

Takže respektuji Vidlákovo právo mě zde kdykoli ze svého prostoru vyhodit, ale dokud to neudělá, budu zde a když se mi něco nebude líbit, hned se to dozvíte.

.

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zkracena-valorizace-penzi-u-ustavniho-soudu-obstala-poslanci/r~7d5cfbe6bab111eea3c0ac1f6b220ee8/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_term=position-0&utm_campaign=Aktualne

Rozhodnutí ústavního soudu je bezpochyby protiústavní, ale to ještě neznamená, že je pro budoucí vývoj špatné. Takové rozhodnutí usnadní nynější opozici vyhrát příští volby, a taky usnadní konsolidaci financí, poté co nastoupí k moci. V případě že by ústavní soud zákon shledal neústavní, tak by dnešní opozice po nástupu k moci jen těžko zdůvodňovala, proč musí důchody zkrátit, takto to udělala za ni nynější vláda a zvýšila tím své šance na prohrané volby.

ale ať navalí prachy, které jsem do nich na sociálním za 40 let narval