Dneska bych se chtěl na delší dobu vypořádat se situací na Ukrajině. Ideálně do chvíle, kdy se ukáže, že jsem měl a nebo neměl pravdu, nebo kdy dojde k nějakému průlomu v jednáních nebo konáních a kdy bude možné začít přemýšlet o tom, jak jsou karty vlastně rozdány. Nejprve krátce shrnu situaci: 

Dnes se krátce vrátíme znovu do Afghanistánu, kde padla poslední bašta odporu proti Tálibánu - údolí Pandžšír. Padlo i přes údajně statečné a hrdé bojovníky a afghánské lvy, kteří údajně jediní chtěli ženám zachovat volnost. Padlo i přes historické neúspěšné pokusy od Sovětů toto údolí obsadit a vnutit tam svoje pořádky. Padlo i přes zbožná přání západních novinářů, kteří neopomněli zdůraznit morální převahu dávných mudžahedínů oproti současným Tálibáncům. Padlo, i když nás média přesvědčovala, že nepadlo. 

Můj tatínek je velmi moudrý člověk, ačkoliv podle jeho nejvyššího dosaženého vzdělání byste to nepoznali. Obyčejný elektrikářský učňák. Až po dlouhém rozhovoru byste se možná odzvěděli, že běžně četl německou literaturu v originále a má přehled i paměť, která se hned tak nevidí. Dodnes mě překvapuje, jak přesně uměl usuzovat budoucnost. 

Máme v plném proudu summit NATO a všichni mají už dopředu plné kalhoty. Náš nejvrchnější strážce všech auroatlantických a jiných hodnot, světový policajt a vzor všech nejlepších ctností tam ústy svého prezidenta nejspíš řekne něco strašného.

Není to zase tak dávno, co Turci sestřelili v Sýrii ruské bojové letadlo. Na Kose jsme to probírali horem dolem, málem to vypadalo na třetí světovou válku, aktivaci článku 5 smlouvy NATO, noviny se předháněly v analýzách výzbroje všech zainteresovaných stran, leckdo se bál, leckdo se na tu světovou válku těšil, aby z toho nakonec v podstatě nic nebylo. Strany si vykolíkovaly rajóny a občanská válka pokračovala jako lokální, ale o to hnusnější konflikt.