V Sýrii proběhl převrat, který se Západu (především Evropě) moc líbí. Režim „řezníka Asada“ padl a místo něj má být nastolena přechodná vláda „polepšeného islamisty“ Goláního. Je to tak skvělá zpráva, že Německo a Rakousko okamžitě zastavily přijímání žádostí o azyl Syřamy a celou Evropou unisono zní, že teď už máme, co jsme chtěli a Syřané se mají šupito presto vrátit domů a budovat svou vlast.

Pamatujete, jak na začátku války na Ukrajině zaváděl Západ sankce proti Rusku? Člověk se až divil, co všechno se dá udělat. Omezit platební systém, nějaké bankovní sankce, snaha o nenakupování ruských surovin, která vyvrcholila odpáleným Nordstrýmem… celkem třináct kol sankcí. Tedy… teď už čtrnáct. Ruská ekonomika se měla propadnout o bezprecedentních čtyřicet procent. Experti prorokovali zhroucení ruské ekonomiky, hladové bouře, demonstrace a nakonec svržení Putina.

Tak jsem si včera přečetl na Novinkách, že Ukrajina zase čelí mohutnému vzdušnému útoku těmi raketami, co už Rusku dávno došly. Samozřejmě nic netrefily, zasáhly jen úlomky, které ale zase vyřadily z provozu část ukrajinské energetické sítě. Prý to postihlo milion domácností.

Švédská vláda začala svému národu rozesílat brožuru, co dělat v případě jaderné války s Ruskem… Ano, to se vám stane, když přestanete být neutrální země a přidáte se do paktu, který Trump považuje za přežitý. Francie prý zase spustila jakési webové stránky, kde se dozvíte základní pokyny, kdyby nějaký ten Sarmat fakt přiletěl. Ale bude rozumné se podívat teď hned, protože stačí, aby nějaký Čepiga s Myškinem přestříhli podmořské internetové kabely a vaše připojení bude fungovat stejně dobře jako Bartošova digitalizace.

Hlavní zprávou neděle nakonec nebyly oslavy sedmnáctého listopadu, ale večerní informace, že Spojené státy povolily údery raketami dlouhého doletu do hloubi Ruska. Rázem byl zapomenut Petr Pavel i nemrtvý student Šmíd. Někteří začali přemýšlet, jestli ještě má cenu kupovat vánoční dárky, jiní se začali radovat, že teď už konečně nad Ruskem zvítězíme, protože „přece všichni vědí,“ že se Putin na žádnou odpověď nevzmůže a i kdyby ano, ruské jaderné zbraně nebudou fungovat…

Vkaždém pojednání o geopolitice se dočtete, že na větě jsou čtyři ohniska napětí. Jedním hranice mezi Ruskem a Evropou, druhým je Izrael a jeho bližší i vzdálenější muslimští sousedé, třetím ohniskem je korejský poloostrov a hranice mezi Korejemi a čtvrtým je ostrov Tchaj-wan. Všechny krize se odehrávají v tomto prostoru. Zde nejsou dávné spory uzavřené, zde se sní o změnách statusu quo.

Pamatujete ty první roky po skončení Studené války? Je to pětatřicet let, ale opravdu už je to jiné století. Svět byl unipolární. Amerika neměla alternativu. Všichni chtěli být američtí kamarádi a bili se za to, aby na ně americký prezident milostivě pohlédl. Čína tehdy ještě ani nebyla členem Světové obchodní organizace, její ekonomika se sice už rozebíhala, ale tehdy to byl stát laciných šuntů, čtrnáctihodinové pracovní doby a sociálního inženýrství. Pokud někdo mluvil o čínských perspektivách, tak jako o montovně světa…

Včera jsem jen zlehýnka nakousl Zemanovy narozeniny a zmínil se, kdo všechno tam byl (Uďo). Byl tam Babiš, Klaus, Orbán, Fico, Pellegrini, Duda, Vučič, Kateřina Konečná, byli tam lidé z byznysu a další a další. Navenek to nejde úplně dohromady. Klaus a Zeman byli političtí soupeři, Orbán není totéž co Fico, Duda se určitě neshodne s Kateřinou Konečnou na postoji k Rusku a Vučič vůbec není v Evropské unii. Přesto se všichni sešli, oficiálně oslavili Zemanovo jubileum. Politiku… tu samozřejmě vůbec nedělali…