… a taky jste prý vulgární, hrubí a sprostí. Styďte se, ty ty ty!

Já vám to vysvětlím… Právě jsem zjistil, že tady máme Český výbor Mezinárodního tiskového institutu, který vyzývá hnutí STAČILO! a moji maličkost, abych se omluvil Karolíně Brodníčkové, že jste se o ní v komentářích vyjadřovali expresívně. Máme prý okamžitě všechny tyto komentáře odstranit a nasypat si popel na hlavu, protože to je nemístný útok na chudinku novinářku, která svou práci dělá vždycky dobře a píše jen pravdu, pravdu a nic než pravdu.

Abych jen neparafrázoval, originál si můžete přečíst zde:

Když mě v listopadu navštívila Ivana Svobodová z Respektu, vedli jsme naprosto mimoběžný rozhovor. Já mluvil o mediálních manipulacích a vytváření iluze místo skutečnosti, ona se domáhala, abych se jí omluvil za to, jak jsem po ní vyjel při našem prvním setkání. Hodinu jsme vedli rozhovory dva. Jeden o KoZe a druhá o voze. Bezútěšnost této marné domluvy ještě podtrhával fakt, že Svobodová a její tým od první minuty odmítali jakoukoliv moji pohostinnost. Sice jsem jim, jako každému hostu, nalil své portské, ale ani se ho nedotkli.

My, dezoláti, rádi čteme zprávy z celého světa. Oficiální, neoficiální, vládní i opoziční. Děláme si obrázek o situaci na základě co největší škály informací a zdrojů. Vyznáváme krédo, že média tu nejsou od toho, aby se jim věřilo, ale aby jejich informace byly podrobovány zkouškám. Je třeba trpělivě hledat, porovnávat, přemýšlet a pak je teprve možné si udělat obrázek, který se blíží realitě víc, než zprávy v České televizi.

Přátelé, dobrých zpráv nikdy není dost a tak mám dneska další. Na Aktuálně vyšel rozhovor s novinářkou Respektu Ivanou Svobodovou o dezinformacích.

Dneska budu pokračovat v dobrých zprávách, kterých v této době nikdy není dost. Máme za sebou kouř od vlády a jejího slavného konsolidačního balíčku a kdo se nechcete opít z té tragédie, pro vás mám takovou malou nepodstatnou reportáž, která ovšem ukazuje, jak se nám doba pohnula a vlastně docela dobrým směrem.

I já měl pubertální léta. Bylo mi patnáct, spokl jsem veškerou moudrost světa, všemu jsem rozumněl, od všeho jsem měl klíče, klackovatěl jsem a nejhorší na tom všem bylo, že to přišlo ze dne na den. Jeden týden jsem byl hodný maminčin mazánek a o pár dní později jsem měl domova plné zuby a divil jsem se, jak tak hloupí rodiče mohli zplodit tak geniálního syna. 

už přes něj dostali... 

Jak dlouho už tu máme tu naší demokracii? Dvacet osm let? Čtvrt století a kousek. Docela slušná doba. Člověk se za tu dobu stihne narodit, vychodit školu, najde si nějaký ten obor, třeba i udělá vysokou a začne pracovat. Z malého škvrněte se stane dospělým. Zažije lecjaké veletoče, přijde o iluze, nejméně desetkrát změní své sny, nápady i možnosti a leckdo si dokonale zkazí život, že už to nikdy nenapraví. Je to vlastně velmi dlouhá doba.