Jsme jak v listopadu 89. A nebo jako u Hitlera v bunkru někdy kolem 20. dubna. Naše vláda se usnáší o hovadinách a přesouvá neexistující divize, které už nemají žádný význam. Ještě zkoušejí stíhat Okamuru za údajný rasismus, instalují Lenku Bradáčovou místo Igora Mříže a objíždějí krajanské spolky po světě, aby tam lobovali za korespondenční hlasy, které už nedostanou, protože svět je v revoluční náladě už mnohem dál než zaprděná Strakovka a Česká televize.

Pamatujete, co byl hlavní argument lepšolidí, když jsme loni organizovali zemědělské a učitelské protesty? Že protest je de facto pochopitelný, ale chopili se ho špatní lidé. Takhle to prezentoval můj oblíbený Tomáš Prouza, jehož texty se hemžily rudými noky (to ti nikdy nezapomenu, frajere!), Vondra se oháněl komprem na Jandejska a všichni unisono řvali, že protest chudáků učitelů a chudáků zemědělců zneužili dezinformátoři a proruské síly.

Přátelé, štípněte mě. Já viděl v televizi Jaroslava Štefce. V pořadu u Jílkové. A s ním tam byl i Jan Kavan. Oba pánové říkali o Ukrajině hrozné věci. To, co bylo ještě před půl rokem přísně zakázané a jasně dezinformační. To, kvůli čemu mám nálepku proruského dezinformátora. Dlouho byli kvůli svým názorům na indexu a najednou jsou zase v televizi. Ledy pukají. Intervjuci už mají nové kabáty v pohotovosti a vypadá to, že krycí historky už jsou také vymyšlené.

Vlastně je to jednoduché. Pokud nějaký politik přijde s něčím, co se lidem líbí, co by se jim hodilo a nebo co by potřebovali,  Česká televize to označí za populistickou politiku, tím to dostane patřičný cejch, příslušný politik je jasný populista a populismus není v souladu s evropskými hodnotami. Tečka.

Evropské hodnoty jsou něco, co se lidem nemá líbit, z čeho mají skřípat zubama, ale co je prostě správné. Kdo řekl, že je to správné? Liberální média.

Ve čtvrtek jsem měl veřejnou debatu s občany a koalicí STAČILO! v Táboře.  To je to město, odkud se dá po dálnici dojet „do Budějic,“ ale nedá se po dálnici dojet do Prahy. Byl to hezký večer. Při debatě jsme vesele spekulovali, že byla doba, kdy se Tábora Praha bála, protože byli schopni nastartovat bojové vozy, seřadit je do vozové hradby a Jan Rokycana měl co dělat, aby Žižku ukecal a ten Prahu ušetřil. Za pět set let se nic nezměnilo. Praha je pro venkov pořád ten „zrádný Babylon.“

Dnes budu pokračovat ve včerejším tématu… Proč v sálech a na demonstracích není vidět mnoho mladých. Včera jsem si dovolil tvrdit, že dnešní mladá generace nejsou zrovna ty nejostřejší tužky v penálu. Jejich vzdělanost je menší než vzdělanost předchozích generací. Jejich znalosti převzal počítač, jejich zručnost převzal CNC stroj, jejich bystrost převzala kalkulačka a jejich nepohodlí mamahotel.

Můj tatínek je profesí elektrikář. Tři roky učňáku, pak dvacet let na šachtě v navijárně motorů a od devadesátých let soukromník. Elektrické motory opravuje celý život. Sám o sobě říká, že není manuálně nijak zvlášť zručný, ale když dělá motory, tak to není nikde poznat. To si v případě potřeby umí i seštelovat soustruh, cítí v prstech i ty nejjemnější vibrace a práce mu jde od ruky. Všechnu teorii do něj natloukli v šedesátých letech na místním UDH (údolí dutých hlav, jak se tomu dodnes říká). Zbytek mu dala praxe.

Disidenti a disidenti – litterate.cz