Co nám vlastně zbývá?

Víte, já všem těm eurohodnotářům vlastně rozumím. Stejně tak rozumím všem transatlantickým vazbařům, člověkům v tísni, vítačům, obráncům našich hodnot, aktivistům a ostatním. A začínám rozumět tomu, proč jich je vlastně tolik. 

Jistě, ti nahoře to nedělají zadarmo. Být aktivstou je dnes dobře placené. Transparenty jim vyrábí velmi kvalitní tiskárna, ani ty tyčky na okrajích se už nedělají podomácku, facebook a youtube dodá pokrytí, americká ambasáda dodá televizi a účastníky budete oslovovat díky kvalitnímu ozvučení. 

Jen náckové, hlupáci a nároďáci si musejí malovat transparenty sami nějakou latexovou barvou na papír. 

Ale na druhou stgranu, když vám přijde někam padesát tisíc lidí, tak jich tam je většina zdarma nebo za minimální obolos. Když skandují hesla o neslušném prezidentovi a podnikateli velkohnojaři, tak to dělají z přesvědčení. a ještě mnohem víc jich sedí doma, na žádnou demonstraci nejdou, ale s hesly na těch krásných sítotiskových transparentech souhlasí a tento souhlas pak přetaví ve volbu TOPky, Pirátů nebo podobných uskupení. 

Divadla, která uvádějí nějakou aktuální hru o Ovčáčkovi čtveráčkovi nebo o vaginální vlajce, ta si na poloprázdná hlediště nemohou stěžovat. Jistě, režisér dostane zaplaceno, producent dostane zaplaceno, herci dostanou zaplaceno a leckdo z nich si za ty peníze dobře žije. Ale ti diváci nic nedostanou. Ti naopak ještě peníze vydávají a ještě mají pocit, jak pomáhají dobré věci. 

O uplynulém víkendu jsem z toho všeho už měl mindrák. Jednak mi skončila stavební sezóna a zbývá mi už jen má vlastní zahrádka a pár lehkých polních prací. V zaměstnání jsem dokončil svůj letošní největší projekt a najednou jsem měl čas. Už to nebylo jen to letmé prolétání internetem. Měl jsem čas si počíst své oblíbené komentátory, podíval jsem se na zahraniční zpravodajství a protože děti byly u babičky, večer běžely zprávy a ne pohádky. 

Pomalu už je to k zbláznění. Dvojí metr na všechno, vypovídají se odzbrojovací smlouvy, propagandistická příprava budoucích válek je v plném proudu, je celkem jasné, že je všechny buďto prohrajeme a nebo se vítězně vypaříme v atomové apokalypse, ropa jde nahoru, kámoši jsou nepřátelé a přátelé jsou horší než nepřátelé. Logika není v ničem, největší světovou ekonomiku vede ožrala, 500 milionů lidí se podřizuje osmdesátimilionovému Německu, v subsaharské Africe je zle a bude ještě hůř, čím že jasné, že migrace spíš začíná než končí. 

Doma jsou nejvíc slyšet vítači a názory z druhé strany slyšíte jen když dojde na vraždu. Drobné incidenty nikoho nezajímají. Varování starších a zkušenějších nikdo nebere vážně, všichni jsme atomizovaní v jednom názoru, skoro máte pocit, že už víte na čem začne občanská válka. A stále více běžných věcí přestává fungovat.  Kolik z vás čtenářů je v situaci, že může pustit prvňáčka samotného do školy a vědět že bezpečně dojde a nepotká se ani s feťákem, ani s magorem, ani s bláznivým řidičem? A když se zdrží na cestě ze školy, kdo myslíte nejdříve na zakecání s kamarády a ne velký malér? 

Donald Trump vzbuzoval naděje, ale teď už jsou to jen chmurné vize, které se zcela určitě zvrtnou než aby nastolily bezpečnější svět. Čína také nedělá svoji expanzi z lidumilství a Putin je sice racionální, ale hraje za Rusy, ne za nás. Evropská unie je... jaká vlastně je? Existuje ještě vůbec? A co NATO? Po Turecku, nevítězství v Afghanistánu, podpoře Islámského státu, skýtá nějakou ochranu, nebo je to jen předvoj impéria? 

Tyto otázky si nepokládám jen já. Tyto otázky si pokládají o ti eurohujeři. I oni vidí stahující se mračna. I oni nejsou jen blbí a navedení. Ale když by si museli podle pravdy na svoje otázky odpovědět, tak by zjistili, že jsou v tom sami. Není žádná komunita, žádný pocit přátel, nějaké bezpečí, nějaká ochranná křídla. Také se necítím nijak dobře se svým postojem v místní evangelické komunitě, jsem tu se svým názorem osamělý. Ne že by tu nikdo nevolil Zemana, ale nahlas se k tomu přihlásit, to už není tak jednoduché. Proč by měl čerstvý šedesátník poslouchat nějaké nadávky od dvacetiletého úderníka?

Je to stejné jako s drogami. Většina feťáků ví, že jsou v háji, ale žít bez fetu je tak neúnosné. Projdete odvykačkou, přijdete domů a rodiče si u televizi povídají o takových debilitách. Nemají vůbec ánung, co se dá v rauši prožít. Stejné je to i s našimi sluníčkáři. Kdyby svůj názor opustili, byli by v háji. Byli by v tom sami, budoiucnost by byla chmurná, takhle je tu alespoň ta chvíle eufórie na demonstraci nebo při volbách. A všimněte si, jak mají pokaždé absťák. A potřebují stále větší dávku, bo ta stávající už nic nenabízí. 

Boj proti tomu je v podstatě nemožný. Kolik závislých se skutečně vyléčí, nebo alespoň postaví na vlastní nohy? Kolika lidem drogy skutečně splní jejich sny? Zkrátka rozumím jim. Bez sluníčkářství by byli ve chmurném světě, který se potápí. Bez přimknutí k NATO, Evropě a Člověku v tísni by se jim špatně žilo. Život by byl šedý, lidi by vedli tak připitomělé kecy o každodenních starostech. 

Akorát je to neléčitelné. Je zbytečné je přesvědčovat, oni to vědí. Akorát bez toho nedokážou žít a těžko se to naučí. Jediné, co dokážete je, že své problémy z toho života v rauši přesunou na vás. Kolik je rodičů sponzorujících své fetující dětičky ze kterých nic nebude a stejně špatně dopadnou... 

Co nám tedy zbývá? Chmurná budoucnost. A kdo ji nezvládá, má k dispozici dostatečnou dávku politických drog. Někteří z nich pak rovnou přejdou na drogy chemické. Ostatně nejsou to právě naši sluníčkáři, kteří volají po legalizaci marihuany a žijí v Klinikách a Miladách? To nebude tak úplně náhoda.