Pro věc míru

Karel Čapek napsal bezprostředně po mnichovské zradě jednu ze svých podpovídek, kde v jedné větě vyjádřil asi všechno, co se dalo o jednání našich spojenců říci... 

Pro věc míru není žádná cizí oběť dost velká. 

Tuto větu bychom měli mít na školách zlatě zarámovanou na tom nejčelnějším místě. Jestli ve třídě visí nebo nevisí prezident, to je celkem jedno, koneckonců každý je tu maximálně na deset let, pak přijde jiný. Ale tato Čapkova věta podle mě platí zcela univerzálně. Platila už dávno před Čapkem, platí dodnes a  bude platit ještě hodně dlouho. 

I zde na Kydech se každoroční články o Mnichovu v diskusi zpravidla zredukují na otázku, zda jsme se měli nebo neměli bránit. Argumentů na oběs trany už zaznělo neurekom, proto bych prosil, abychom se k této otázce už nevraceli. Zkrátka a dobře, měli jsme prezidenta, ten měl pravomoc to rozhodnout, rozhodl se... a poslechl ho národ i vojáci. Tečka.  Tomuto jeho rozhodnutí předcházelo několik let ve kterých se pomalu hromadily diplomatické, politické i vojenské chyby. Předcházely tomu chybná hodnocení na mnoha úrovních a nakonec byl Beneš v situaci, kdy měl na výběr pouze ze špatných možností. A jak mě vždycky nabádal můj tatínek... pokud se dopracuješ do situace, kdy budeš mít na výběr jen špatné možnosti, tak si zákonitě vybereš špatně... 

Určující by pro nás nemělo být, zda se Beneš rozhodl nebo nerozhodl dobře, ale měli bychom mnohem více rozebírat, čím jsme v očích našich oblíbených západních (nebo východních) spojenců a zda opět neposloužíme jako oběť která pro ně nebude dost velká. Jestli je něco chyba našich moderních dějin, tak je to příklon a hledání nějakých spojenců. Kteří nám třeba jednou možná pomůžou a nepomohli nám vlastně nikdy. 

Zdá se, že jeden Mnichov nestačil, nestačil ani rok 68 a nestačil ani rok 89. Pořád je u nás velké procento lidí, kteří věří v NATO, Rusko, Čínu, EU... A naše elity dělají totéž co vždycky... spoléhají se cáry papíru a přísliby zemí, pro které jsme jak nicka. Daleko pod jejich rozlišovací schopností. Platí to pro Západ, Rusko, Čínu.... a vlastně i nám poměrně blízké Polsko. 

Měli bychom se ptát, čím to je... 

Jsme tak specifičtí, že se s námi nedá dlouhodobě vyjít? Nebo prostě působíme, že se na nás dá dříví štípat? Je náš národní projev prostě takový, že nebudíme u nikoho lítost? Nebo prostě naši prezidenti a diplomati mají dlouhodobě a trvale špatnou ruku? Nebo je to zákonitost? Vyplývá to z geografické polohy? Uprostřed Evropy, ale obklopeni horami? Řeč tak komplikovaná, že cizince poznáte po třetí větě i kdyby měl doktorát z bohemistiky? 

Nebo jsme takový cikánov, že kdokoliv, kdo se u nás vyšvihne nad obecné poměry, tak se s chutí odrodí a začne si hrát na světoobčana, euroobčana a k rodné hroudě se nezná? Nakonec to platí i pro Zemana, alespoň já jsem nezaznamenal žádný jeho plamenný projev na téma, jak celému světu ukážeme, co jsou ti češi zač... Za celý svůj život jsem nikdy neslyšel ani Okamuru, ani jiného našeho státníka s výzvou, jak my češi budeme v něčem světoví lídři... Tedy kromě produkce porna. 

Vlastně nakonec nejvíc vlasteneckých projevů kompiluje Babišovi jeho guru Mára. Ale ani Babiš není zrovna prototyp národního hrdiny. 

Měli bychom možná najít především odpověď na to, proč nejsme jako Izrael, který svět dělí na nepřátele a potenciální nepřátele. Nebo naše rozdělení na přátelé a nepřátelé všech nám umožňuje být vždycky na vítezné straně, ať je to kdokoliv? Nebyl Emanuel Moravec po Benešových mnichovských chybách nakonec to nejmenší možné zlo? 

Uvítal bych hledání odpovědi na tuto otázku.... Odpověď, zda jsme se měli nebo neměli bránit zůstane pouze teoretická. Pro budoucnost potřebujeme mnohem spíše vědět, jak se nějakému budoucímu mnichovu vyhnout... a především potřebujeme vědět, zda se něčemu takovému v našich podmínkách vůbec vyhnout dá...