Konečné řešení mnichovské otázky

Dnes píšu poslední článek o Mnichovském diktátu, jeho přijetí, nebránění se, okupaci a nakonec osvobození vítěznými mocnostmi Druhé světové. Od nynějška budou články k tomuto tématu vycházet jen v příslušné výročí, protože názory můžeme mít různé, ale zapomínat nesmíme. Pokud se kdokoliv z diskutujících cítil po Targusově článku dotčen a má pocit, že je třeba se vyjádřit, nechť si chystá článek na konec září. 

Urputná diskuse na téma Mnichova a následující události je pro mě významný ukazatel, že toto téma ještě zdaleka neleží vyčpělé. Představte si obdobně úpornou diskusi na téma bitvy u Lipan nebo bitvy na Bílé hoře. Představte si, jak předkládáme tabulky s výzbrojí jednotek generála Tillyho a porovnáváme je s regimenty Mansfeldovými nebo Anhaltovými. Představte si, jak dohledáváme různé drobné zmínky o obdobných bitvách v téže době, srovnáváme to s obléháním Prahy o třicet let později a snažíme se z toho udělat závěr, že všechno mohlo být jinak. Že se Fridrich Falcký mohl bránit v hradbách Prahy, že v Kostelci nad Černými lesy v době bitvy na Bílé hoře obědvalo rozhodujících osm tisíc mužů jízdy v žoldu českých stavů, že v Praze bylo dost peněz na zaplacení bouřících vojáků a podobně. 

Ano všechno mohlo být tenkrát jinak. Stejně tak mohlo být všechno jinak i po Mnichovu. Ale nebylo. Mnichov, mobilizace a odstoupení pohraničí jsou stejně jednosměrné jízdenky jako bitva na Moravském poli a nakonec byl Mnichov pro český národ méně zničující než právě ta Bílá hora nebo Moravské pole, po kterém přišli Braniboři do Čech. To je to první, co bych chtěl k tématu říci - Mnichov byl zcela odčiněn, zneplatněn a na konci všeho jsme měli stejné hranice jako na začátku a bez třímilionové páté kolony. Totéž se nedá říci o důsledcích Bílé hory... 

Urputnost včerejší diskuse svědčí o něčem úplně jiném - o nezhojené ráně v rozhodující moderní zkoušce dějin. Tenkrát jsme měli papírově milionovou armádu. Byla mobilizovaná a na pozicích. Generálové si byli vědomi nedostatků, slabin i předností našich divizí stejně jako znali nedostatky i přednosti našeho opevnění. Byli si rovněž vědomi předností a nedostatků sil nepřítele. Kromě Beneše si v oněch zářijových dnech byli celkem všichni navíc vědomi toho, jak mizerné máme spojence. Možná se dalo udělat pro naši bojeschopnost víc, ale ruku na srdce, kdo v Evropě si do důsledků uvědomoval potenciál diktátorka s knírkem? Stalin právě vraždil ve velkém svoje důstojníky, Angličani tleskali Chamberlainovi, jak zachránil mír, Francouzi byli dobře připravení na První světovou válku, Poláci se těšili na to, jak budou jejich osudy spojené s těmi německými. Slováci měli čehuňou právě tak dost a Balkán byl vždycky Balkán bez ohledu na statečnost případných dobrovolníků. Srbové nás sice nikdy nezradili, ale šlo jim líp podřezávání krků v temných uličkách než vševojskové divize. 

Argumentace ve prospěch války s Německem nebo proti ní vychází ze shodných pohnutek. Mnichov byl obrovská facka národu. Kudla do zad. Nečestný faul spojenců. Vyhřezlo u toho všech těch předchozích dvacet let. V plné nahotě viděl celý národ, jaká práce se v jakém ohledu udělala. Národ si v přímém přenosu prohlédl zbytečných dvacet let zahraniční politiky, skutečné úmysly spojenců i různých papalášů u nás na všech úrovních. Mnichov měl následky pro všechny. Tak velké, že je zřetelně cítíme ještě po třech generacích a ještě jsme to neuzavřeli. Proto ty tabulky o tloušťce pancířů obrněnců. Proto ty statistiky o pěchotních zbraních, úrovni výcviku a podobně. Proto ty ohnivé diskuse se spoustou invektiv. 

Mnichov se pro nás ještě nestal dějepisným učivem. Je to stále ještě živá záležitost, která zvedá lidi ze židle. Ještě se střetává pragmatismus s hrdinstvím a kalkuly s nadějí.

Obojí je povoleno! 

Nebránit se tváří v tvář zradě spojenců a přečíslení nepřítelem to je zcela legitimní přístup. Bojovat navzdory zradě spojenců a přečíslení nepřítelem, to je rovněž v pořádku. Tenkrát jsme to nechali na Benešovi, protože byl prezident a měl to právo. Jeho rozkaz byl splněn. Ale stejně tak by byl splněn i jeho rozkaz k obraně. Beneš to rozhodl, protože to právo dostal ve svobodných volbách a národ to respektoval. Respektovali to i ti, kteří vnitřně nesouhlasili. Kdyby se rozhodl pro boj, bylo by to stejné. A toto je to druhé, co chci dneska zdůraznit. Rozhodl to vrchní velitel, kterého si národ zvolil a jeho rozhodnutí bylo akceptováno. 

Když sleduju vývoj ve světě, celkem přímočaře směřujeme k podobnému dějinnému zlomu. Včetně brutálních facek od spojenců a nelítostného nepřítele. Je dost možné, že budeme muset udělat nové fatální rozhodnutí jako to bylo tenkrát.  Na tom rozhodnutí budou závislé osudy i lidské životy. A budeme za něj odpovědní od možné slávy až k možné popravě. Naše rozhodování bude mít ale o jednu proměnnou méně. Žádné pancíře, stavy vojska, tanktů a letectva nemusíme vůbec brát v potaz. Ale klidně se nám může stát, že bojovat budeme  muset tak jako tak a přitom budeme v mnohem horší situaci než ve které byl generální štáb 1.10.1938. Beneš měl alespoň nějaké možnosti. Mohl obětovat českou krev. Byli jsme na to tenkrát připravení. 

Tenkrát zvítězil pragmatismus nad hrdinstvím a kalkul nad nadějí. Ale měli jsme jak hrdinství, tak naději. Co dneska? Máme tváří v tvář novým Mnichovům nějakou naději? Máme nějaké hrdinství? Nebo nám zbývá jen ten brutální pragmatismus a chladný kalkul? Je u nás ještě někdo ochotný prolévat svou krev? Bez ohledu na zbraně po barácích, bez ohledu na střelecký výcvik na střelnicích, je u nás někdo ochoten se postavit na vartu a na ní vytrvat až do konce, když to bude nutné? 

Touto otázkou bych chtěl téma ukončit.