Krvavé finále

Po včerejším článku povauji nadále již téma koronaviru za vyčerpané. Epidemie je zahnána do kouta, počet nakažených naše zdravotnictví bez problémů absorbuje a dokud se nám epidemie znovu nerozjede nebo nezahrozí, není už co řešit. V uplynulých dvou měsících jsme s Masterem nabídli čtenářům celou řadu alternativ i hypotéz, ale hned na začátku jsem napsal, že co se skutečně stalo, to se zjistí až zpětně. Odteď už se tedy budu koroňáku věnovat jen tehdy, když vyjde na světlo něco opravdu důležitého. 

Koroňák ale bude stále přítomen díky svým dopadům především na ekonomiku a politiku. Hledisko epidemiologické nyní opusťme a věnujme se nadále jen tomu, co nám koroňák změnil, zrušil a nebo čeho jsme díky němu znovu nabyli. Dnes se vrátíme 75 let zpátky. 

Byl první květen. Velký Vůdce spáchal sebevraždu, protože jeho tisíciletá říše se udržela jen dvanáct let. Na Reichstagu zavlála sovětská vlajka. Ferdinand Schorner právě plánoval pro svoji poměrně velkou a stále bojeschopnou armádu přechod přes Vltavu, aby se probil do amerického zajetí. Za pět dní mu to zkusí zkomplikovat Pražské povstání. George Patton už překonává Šumavu, Český les i Krušné hory. Rodion Malinovskij chystal útok podél Dunaje směrem na západ a součástí tohoto útoku se za pár dní stalo bombardování Vidlákova, který tak skutečnou válku zažil jen jeden den, ale zato pořádně. Za cenu tisíců životů byla pro naši republiku zachráněna Ostrava a její průmyslový potenciál. 

Nebyl to právě první květen 1945, kdy díky Hitlerově smrti padly zábrany a všichni se v podstatě vrátili k původnímu plánu z konce třicátých let, že je třeba zničit komunismus a k tomu by se mohli Němci ještě hodit?

Chyba byla vlastně jen v tom Hitlerovi. Vkládaly se do něj velké naděje. Všichni si ho předcházeli.  Američané mu financovali rozjezd výroby, Britům ohromně vyhovoval jeho nesmiřitelný postoj vůči bolševickým hordám na východě. Tak moc se jim hodil, že mu klidně předali Československo k rozparcelování. Dovolili takřka bez mrknutí oka, aby se poměr sil změnil o 80 divizí. Akorát Vůdce nějak nesplnil zadání a místo na Stalina se nejdřív pusti do svých včerejších kamarádů. 

Mimochodem - všimněte si - kromě nás Hitler útočil takřka výhradně na svoje kamarády. Polsko s ním mělo smlouvu o přátelství. Francie s Británií s ním měli Mnichovský diktát. Sovětský svaz s ním měl pakt o neútočení a dodal mu tolik benzínu, že na to německé tanky jezdily ještě u Stalingradu. 

Ruský pohled byl mnohem věcnější. Zase se v Evropě našel hegemon, který si podrobil celý kontinent a když to udělal, jako obvykle se chtěl napakovat v ruských stepích. A jako obvykle dostal za ohromnou lidskou i materiální cenu na držku. Teutonští rytíři, Švédsko, Turecko, Napoleon, císař Vilém a nakonec Hitler. Prostě klasika. Standartní pokus, standartní odpověď. Ani ty protihitlerovské plakáty se od těch protinapoleonských vlastně nelišily. 

A tehdy - prvního května 1945 se už v podstatě upekla celá druhá půlka dvacátého století. Nackovští generálové si ihned po vůdcově smrti psali do deníčků, že se s Američany určitě dohodnou a jejich divize SS pak po americkém boku pomašírují na Sovětský svaz. Patton o pár týdnů později napsal, že zvítězil proti nepravému nepříteli. Sice došlo na norimberský tribunál, ale ve stejnou dobu, kdy věšeli pár nacistických špiček, tak už odjížděly celé týmy vědců, techniků i vojáků směrem do USA. Mnoho z nich byli stejní gauneři jako Keitel nebo Jodl. 

Je vlastně ohromné štěstí, že Američané v této době žili pod dojmem fanatického japonského odporu na Iwo Jimě i dalších ostrovech, měli obavy z invaze na japonskou pevninu a atomovka byla ještě dva měsíce jen chimérou. Možná to byl jediný důvod, proč se jednotky SS skutečně nezařadily po bok US army. Stalina v té chvíli Amíci potřebovali víc. On jediný měl dost sil, aby dal Japoncům skutečnou lekci z bleskové války.  

Proč to všechno píšu... 

Je velmi nepříjemné si uvědomit, že ani Druhá světová nebyl žádný boj dobra se zlem... Tedy byl... ale na straně Ruska proti Německu. Ti to skutečně brali vážně. Stejně vážně jako proti Napoleonovi. Všichni ostatní to měli jen jako další mocenskou hru.  Hitler nebyl problém kvůli židům nebo kvůli mocenských choutkám v Evropě. Kdyby se dal hned přímo na východ, všichni by ho v podstatě měli rádi. I později během války stačilo  pár drobností. Kdyby Amíci byli s atomovskou hotoví rychleji. Kdyby se vylodili dřív. Kdyby Roosewelt víc dal na Churchilla. Kdyby Japonci nezaútočili na Pearl Harbor. Kdyby vyšel atentát na Hitlera... 

Chybělo vlastně hrozně málo a dneska jsme se učili o hrdinných německých generálech, kterak potírali komunismus a o jejich obětech by se cudně mlčelo.Stejně cudně by se mlčelo o našich mrtvých a zřejmě i o našem státě. Předmnichovské hranice nám nezaručil ani Churchill, ani Roosewelt, ale Stalin. Měli jsme obrovské štěstí, že všechny chiméry boje proti SSSR byly toho prvního května už v podstatě rozlousknuty.  V náš prospěch to dopadlo jen díky obrovské dávce štěstí a nevídané konstelaci dobrých faktorů ve správnou dobu. Ale bylo to o fous.