Realita slov

Pamatujete na mladého Stropnického? Toho zhýčkaného moderního dynamického jinocha, který dělal předsedu Zeleným? Který si ve své naivitě myslel, že každý člověk si za svůj život bez problémů našetří na pětimilionový byt. Kterému ale byt koupila maminka a tatínek. Který se přestěhoval na vesnici a stačil rok a kluk začal mluvit celkem normálně. Vzhledem k tomu, že o něm teď není slyšet ani slovo, pokračuje mlaďoch v dalších kacířských názorech, které by se v médiích nevyjímaly a tak s ním raději nikdo rozhovory nedělá. 

Mně na tom fascinovalo, že vlastně stačilo málo a typický představitel Pražské kavárny se na venkově tak snadno přeškolil. Stejně asi dopadly i všechny ty studentské mise, které se po prezidentské volbě měly rozjet na venkov a přesvědčovat tam zabedněné vidláky o fejk ňůs a o tom, co je správné a pravdivé. Minimálně o nich už také není ani vidu ani slechu i když vážení rektoři, prorektoři a děkani tomu dávali zelenou a vypisovali na to kredity navíc. 

Master mě dneska přivedl na zajímavou vidláckou myšlenku... Ono je to vlastně docela jednoduché. Já jako Vidlák žiju na venkově z toho, co mi vyroste na poli. Až to sklidím a přivezu do stodoly, až to zabiju a zpracuju, až to nastrkám do konzerv, zavařovaček, mrazáků, pak mám nějakou životní realitu o kterou se mohu opřít. Mohu si převážit brambory, spočítat paštiky a mohu přemýšlet, jak ty přírodní zákony ještě více využít ve svůj prospěch, jak to udělat, aby příští rok teď konzerv bylo víc. Jak to udělat, abych se nadřel míň, ale mělo to větší efekt. 

Svou situaci a svou realitu si mohu pojmenovávat jak chci. Mohu to okecávat, mohu žít v iluzích, mohu se bít v prsa jaký jsem geroj, mohu si sucho bagatelizovat  a mokro přehánět (nebo naopak), zlou prasnici mohu označovat libovolně mazlivě, ale na počet konzerv a množství brambor ve sklepě moje okecávačky nebudou mít žádný vliv. 

Moje realitu sice mohu slovy pojmenovávat, mohu si dokonce i něco nalhávat, ale realita mě stejně každý den dožene. Pero sice může být ostřejší než meč, ale kvalitu mého života nijak nezlepší. Mnohem víc než v hubě, mám život v rukách a navíc jsem denně konfrontován s tím, že mou úrodu ovlivňuje počasí, kroupy, sucho, mráz, sníh, cizopasníci, hraboši a tak vůbec. Já si mohu realitu pojmenovávat jak chci, ale nikdy jí nemohu uhnout. 

Ovšem nějaký mladý moderní a dynamický jinoch z Prahy už to má o dost jiné. Jeho práce v podstatě spočívá v tom, že ukecá jiného jinocha, aby si od něj něco koupil. V mnoha případech neprodává ani nic hmotného, co se musí přivézt, nainstalovat a rozchodit. Prodává nějaký papír za který se koupí další papír. Prodává sny v podobě úvěrů, vymáhá popsané papírky. Prodává svoje slova v podobě novinvých článků, prodává svoje videa jako influencer.

Jeho realita jsou slova. U něj strašně záleží na tom, jak poskládá slovíčka za sebe. Jestli dokáže najít nějaký argument díky kterému jeho byznys uspěje. Je ve městě. Běžné potřeby jeho života jsou mu už dávno přivezeny vidláky až pod nos. Elektrika pro něj není elektrárna, ale vypínač. Teplo pro něj není kotel či hromada uhlí, ale termostat. A většinu toho, co prodává, to nikdy vlastně neviděl ani z rychlíku. 

Elon Musk vyrábí ročně vlastně relativně málo aut. Ale svýma řečma umí vzbudit dostatečný dojem mnoha akcionářů, že stojí za to, dát mu prachy. Jde o to, jak poskládá své twíty... Stejné to mají všichni ti neziskovkáři, protože jejich boj je bojem slov. Když to dobře seskládají, dobře setříhají a dobře podají, ejhle jejich realita nesoucí jim peníze.

Mně by nikdy nenapadlo, že nejlepší ochranou před průtrží mračen je její přejmenování na mírný deštíček. Protože jsem zvyklý, že mě to okamžitě dožene. Ale tam v Práglu je to trochu jinak. Tam  se jiným názvem dá z průseru udělat vítězství. Pokud jde jen o slova, stačí ta nevhodná vyměnit za jiné. 

A už tu máme všechny ty Black Lives Mater, padesát pohlaví a podobně. Jsou to jen slova. Nic jiného. Realita je na fejsbůku, realita je natištěná na akcii, realitu určují emoce bookmakerů na burze, realita jsou ranní noviny. Pero je ostřejší než meč a ta opravdová skutečnost je někde daleko. Vůbec se s ní nepotkávají. Potkávají se jen se slovy. 

Svým způsobem to má i stejně jednoduchí řešení. Stačilo by, aby fakt vyrazili na venkov či kamkoliv jinam do normální práce, která se dá změřit a zvážit.  Stejně jako mladý Stropnický, oni tam v Práglu nejsou vymaštění, ani hloupí. Jen se nepotkávají s realitou všedního dne. Bylo by dobré, aby to zjistili včas. Jinak je to stejně jednou dožene. Přesně v té chvíli, kdy svými slovy zruší většinu toho, co jim umožňuje být tak vzdáleni od skutečnosti.