Demonstrace hlouposti

Bývaly doby, kdy mi bylo sedmnáct, osmnáct,dvacet... Už jsem nebyl uťápnutý školáček, moje vysvědčení bylo plné jedniček, ukázalo se, že mám i slušnou fyzičku, holky se o mě zajímaly, už jsem ledacos uměl i věděl a samozřejmě jsem si maloval zářnou budoucnost. Viděl jsem se velkým inženýrem, který bude stavět mosty a mrakodrapy, samozřejmě jsem měl naplánovanou rodinu s krásnou a zcela dokonalou manželkou, počítal jsem s rozsáhlými aktivitami pro neziskový sektor, především v oblasti volnočasových aktivit mládeže. Dělal jsem tehdy historický šerm a bylo mi jasné, že si tím podmaním celou Evropu. Hrával jsem divadlo a mezi mnou a Milošem Kopeckým byl jen minimální rozdíl, psal jsem povídky stejně dobře jako Neruda, zkrátka mistr světa v ryzí ještě nezkažené podobě. Život se dál být snadný, budoucnost jasná, připrav se světe, génius přichází. 

Často jsem své vize líčil svému tatínkovi. Bylo mi sedmnáct, začal jsem chodit s holkou, které bylo patnáct a zcela samozřejmě bylo jasné, že si ji vezmu a budeme ten dokonalý pár. Tátovi se to nějak nezdálo a dal mi to najevo. Myslel jsem, že ho za jeho skepticismus vůči jeho geniálnímu potomkovi snad zaškrtím. Podobné to bylo, když jsem mu nastínil svoji vizi, jak předělat dům, aby se stal sídlem důstojným naší rodiny. Když jsem začal pracovat se sokolovskými Romy, také se netvářil zvlášť nadšeně a já měl najednou za otce rasistu. 

Uplynulo pár let (a s tou holkou pár měsíců) a ukázalo se, že táta měl pravdu. Holka se se mnou rozešla na moje osmnácté narozeniny,  Romové jen dělali brajgl a žádný přerod na bílého se u nich neuskutečnil, ukázalo se, že neumím ani čistě vyštukovat strop ve svém pokoji,natož předělávat dům a vůbec, ukázalo se, že moje demonstrace odhodlání bít se za celý svět byla spíše demonstrací blbosti a omezenosti. Podobných hloupostí jsem samozřejmě nadělal ještě víc a vždycky tu byl rodič na kterého jsem mohl svalit všechnu svou frustraci z toho, že mi nevěří. 

Mezitím mi začal skutečný život. Přišel jsem do práce, začal si své účty platit sám, učil se jednat s lidmi, pomaloučku jsem se naučil domácí zedničině, tesařině i instalatéřině. Dal se dohromady s pár dalšíma holkama, rozešel se s nimi a zjistil jsem, že skutečný životní boj je strašně namáhavý, tu a tam doopravdy bolí a když si člověk splní sen alespoň na dvacet procent, je to vlastně úspěch. Úplně se mi splnil vlastně jen sen o rodině. Ze všeho ostatního jsem musel více či méně slevit. 

Až pak jsem pochopil, že táta neměl nic proti mému entuziasmu a nechtěl mi bránit v mém rozletu a odhodlání, ale prostě byl zkušený a viděl v mých vizích velké množství praktických problémů. Věděl, že pro vztah a děti nestačí, aby holka měla krásný ksichtík, že je zapotřebí hodně práce, aby vyrostla i malá zídka, měl představu, kolik co stojí peněz i času. Jeho námitky byly zcela oprávněné a k věci. Jen já byl v té chvíli přesvědčen, že mi jen chce šlapat po štěstí. 

Podobné to máme dnes se všemi reformátory světa. Jsou jako puberťáci. Je třeba přijímat migranty, je to morální povinnost. Ano to možná je, ale ono to má hodně praktických obtíží. Organizace GEN21 se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Přivést člověka z cizí kultury a zkusit ho usadit u nás narazilo na tolik problémů, že se rodiny sebraly a vypadly do Německa, kde dodnes živoří někde po ubytovnách. Je to nápor na peníze, školství, bezpečnost, policii. 

Ovšem to samozřejmě naši mladí mistři světa nechápou. Oni jen vidí, že jim někdo šlápl na jejich bábovičku a tak to musí být rasista a  škůdce každého svobodného a uvědomělého občana. Samozřejmě to tak není. Opravdových rasistů je u nás minimum. Ti ostatní spíš vidí velké množství praktických problémů, které nikdo nechce řešit, se kterými se v koncepcích neziskovek a vítačů vůbec nepočítá. Je tu morální povinnost a má to vypadat, že jen na tom záleží. Přízemní problémy se odbývají mávnutím ruky. 

Není pak divu, že demonstrace na pomoc uprchlíkům se stává jen další demonstrací hlouposti a omezenosti. Česká veřejnost  není naladěná ani tak protiuprchlicky, jako spíš je naladěná proti těm blbcům, kteří nevidí ani za nejbližší roh, ohánějí se morálkou, ale v praxi nemají ani nejmenší představu, co ta morálka bude všechno obnášet. Nemají pro to žádné řešení a stejně jako já v sedmnácti, nejprve udělají problém a pak jeho vyřešení přenechají někomu jinému.  

Podobné je to se vší prezidentskou morálkou. Ano je moc hezké mít na hradě Jana Zlatoústého, studnici morálních hodnot... ale jak se zachová třeba v současném povolebním patu? Jak se zachová, až Merkelová zavelí z Berlína? Co řekne, když Macron dává číňanovi koně a podlejzá mu horem dolem? Podobné je to s premiérem. Ano, bylo by krásné mít tam bezúhonného profesionála, který je nejvyšším služebníkem státu s naprosto neprůstřelnými zásadami ohledně korupce.  Ale jak se zachová až půjde o OKD? Co udělá, když budou řidiči demonstrovat za vyšší platy? Jak se postaví k tomu, když si doktoři jako každý rok uvědomí, že mají málo, bo profesor v Americe má víc? Jaký zaujme postoj k požadavkům důchodců či rodin s dětmi? 

Samozřejmě tyto otázky si opět pokládají ti starší a s nižším vzděláním, protože oni jaksi vědí, jaký je život boj a na jejich život bude mít nejspíš větší dopady vyhláška o úhradě léčiv, než jedno Čapí hnízdo. Ovšem naši mladí v tom vidí znaky lůzy, rasismu, komunismu a nacismu. Považte, oni si dovolili zvolit takového nemorálního šmejda...  

V konečném důsledku se omezenost, tupost a hloupost vydávají za ctnost. Na piedestal je postavena jedna morální hodnota, tu je třeba vzývat a dokazovat loajalitu. Dotazy na praktická zajištění a provedení jsou odbývány a marginalizovány. A ta veřejnost, která projevuje zdravý rozum a ptá se, co ty všechny nápady doopravdy přinesou, ta je hanobena a vláčena tiskem. Ne nejsme rasisti, nejsme ani xenofobové. Nejsme ani političtí analfabeti, nejsme hlupáci. Prostě si jen uvědomujeme, že to všechno bude mít i nějaké důsledky a je nám jasné, že naši arbitři pravdy a lásky se těmito důsledky zabývat nebudou.