I když se to nehodí k dnešnímu nadpisu, první myšlenka dnešního článku nechť patří Tereze Spencerové, která nás navždy opustila. Dodala mému psaní nespočet námětů i postřehů, uměla jít na dřeň a rozuměla Blízkému východu, který je pro nás všechny španělskou vesnicí. Pro můj rozhled po světě byla nepostradatelná a její ztráty želím už teď. Pochybuju, že ji někdo dokáže nahradit, tím spíš v době která nás nejspíš čeká. Vidlák stojí v pozoru u zapíchnutých vidlí a drží minutu ticha. 

......................................

A teď k dnešnímu článku: 

Když se Koroňák v Ojrópě rozjížděl, byly denní přírůstky okolo 20%. Teď když se rozlejzá celosvětově, jsou denní přírůstky okolo 10%. Pořád je to pěkně strmá křivka, ale dynamika breberky je už úplně někde jinde. Má to poměrně jednoduché vysvětlení... 

Všichni si už prostě dost nadělali do gatí. 

Na začátku První světové války si všichni bez výjimky představovali, že válka bude krátká. Prostě to přišlo, mobilizovalo se, armády se daly na pochod, o vítězství se nepochybovalo, za chvíli prý bude po všem, mrtvé opláčeme a vše se vrátí do původních kolejí. Generálové, politici, štáby, intelektuálové, elity i prostí lidé byli přesvědčeni o brzkém konci. Mýlili se. 

Tekutý Prd mě už dvakrát inspiroval k novému článku. Tož děkuji i tentokrát a hned se do toho pustím. Dneska si popovídáme o vzácném okamžiku, který už sto let nenastal a kdo ví, kdy na něj zase dojde. Nebudu chodit kolem horké kaše, řeknu to rovnou... Najednou ze dne na den není s kým kolaborovat. 

Tímto článkem bych rád odpověděl Tekutému prdovi na jeho včerejší komentář, že se snad tetelím radostí nad tím, jak v USA nezvládají epidemii... Omyl, nemám z toho vůbec žádnou radost, jednoduše proto, že neprobíhá počítačová hra, ale každé číslo je jeden mrtvý člověk, který měl rodinu, přátele, sny touhy a zřejmě celý život tvrdě pracoval, aby měl on a jeho děti lepší život. A teď vzal velmi ošklivý konec, přičemž chytré a zvolené hlavy nad jeho rakví dumají, jestli jeho smrt vyváží náklady na utlumení ekonomiky. 

Pětina všech světových nakažených je od včerejška v USA. Do týdne to bude polovina všech světových nakažených a pokud to bude mít stejně strmý nárůst jako doposud, zakrátko bude koroňák skoro výhradně americká záležitost. V  Itálii už zdá se epidemie dosáhla vrcholu... Po třech týdnech totální karantény přichází dlouhá řada týdnů, kdy budou počty mrtvých a nakažených konstantní a sám jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než to poklesne natolik, aby se dalo říct, že epidemie skončila.

Náš dědeček (dej mu Pánbu věčnou slávu) říkával jedno důležité zemědělské rčení, které podle mě platí celkem absolutně. 

Příroda má ráda rovnováhu

Podle tohoto rčení platí, že mírná zima bude mít drsný konec, tuhá zima bude krátká, suché jaro skončí velkým slejvákem, mokré a studené léto přinese dlouhý teplý podzim, špatný výnos na pšenici znamená nadprůměrný výnos v kukuřici a podobně. Prostě v zemědělství nikdy nesázet na jednu kartu, nikdy nepředpokládat jen jeden trend. 

Jsem Čech... a pokud se stane něco světodějného, stanu se rychlokvašeným expertem na danou problematiku - ostatně přesně takhle to má věšina tohoto národa. Je to logické - byli jsme školeni dějinami, že nám všichni lžou, nikdo to s námi nemyslí dobře a nejvíc nám lže vlastní vláda a hned za ní pak všichni kdo přicházejí v míru a nesou nám své danajské dary. Dnes mi proto dovolte svěřit se různými postřehy, které jsem v posledních třech týdnech učinil. 

Dneska budu parafrázovat jistou americkou novinářku, jejíž slova se mi hrozně líbila.  Krásně a jednoduše vysvětlila rozdíl mezi konzervativci a liberály a podle mě je její popis přenositelný i na naši situaci a naší dobu. 

Svým způsobem je to vlastně hrozně jednoduché.