Celý svůj život jsem prožil v Českobratrské evangelické církvi. Svůj konec to vzalo letos v srpnu, ale předchozích čtyřicet let života jsem tam byl velmi aktivním členem. Můj tatínek byl po dlouhá desetiletí představeným malého sboru v západních Čechách a tento sbor je v celé církvi asi jediný, který přežije její konec… Je na ní už několik let absolutně nezávislý.

Moji dlouhodobí čtenáři vědí, že se otevřeně hlásím k českobratrským kořenům své rodiny. Jsem potomkem těch, kteří se přiznali k učení Petra Chelčického, že zbraně mír nepřinesou, kteří byli od začátku pronásledováni a vlastně nikdy nepřestali být. Ale tato průprava jim pak pomohla k tomu, aby po Bílé hoře dokázali sto let vzdorovat rekatolizaci a když jejich kacířské hnízdo vrchnost za Marie Terezie konečně objevila, odešli raději do Pruska, než aby zradili víru svých předků. V Prusku pak po dvě století udrželi nejen onu zaťatou evangelickou víru, ale i své češství.

Moje veřejné vystupování začalo v červnu 2013. To jsem Vlkovi poslal svůj první text ke zveřejnění. Byl jsem tehdy čerstvě přestěhovaný na Moravu, čekali jsme třetí dítě, měl jsem za sebou zhruba rok pracovního poměru "u Babiše"... a ten můj premiérový text se týkal církevních restitucí, které právě tehdy docházely svého naplnění pomocí hlasu poslance, který takřka přímo ze sněmovny mířil do vězení.  Nebudu kolem toho chodit, zde máte odkaz, přečtěte si to sami: 

Mám dneska na návštěvě kamaráda JakuPa. Maličko přetahujeme čas, míru i spánek. Máme velmi výstižnou debatu nad tématy, které by se vám čtenářům asi zajídaly.  Mám toho natolik plnou hlavu, že bohužel nejsem schopen napsat nic smysluplného. 

Proto jen hodím do debaty i to naše téma... 

JakuP má v naší církvi laický post v předsednictvu našeho nejvyššího orgánu. A dneska jsem se dozvěděl, že to sice není řečeno naplno, ale plán pro nejbližší (i vzdálenější)  budoucnost by se dal nejsnáze přeložit větou... čekání na zázrak. 

Omlouvám se na úvod všem čtenářům. Včera byly Kydy několik hodin nedostupné. Šlo o banální problém, který byl vyřešen asi čtyřmi kliknutími, ale jak na sviňu, stalo se to ve chvíli, kdy jsme s Masterem ani jeden nebyli online. Tolik ke včerejšku a nyní už dnešní článek: 

Je to dvanáct let... Byl jsem čerstvě ženatý a byly volby do sněmovny. Paroubek byl premiérem a ČSSD dostala víc než 32% hlasů. Ale ODS ji předstihla a měla 35%. Nakonec začal vládnout Topol a pravice. Není to zase až tak dávno. Tehdy můj nový švagr seděl nad volebními výsledky a radoval se, že ČSSD dovládla. Ale měl obavy z budoucnosti. Stačí prý, aby se sociálníi demokraté obrátili k populismu a mohli by vyhrát. Byla to zbytečná obava. 

Tímto článkem jsem před pěti roky debutoval na Kose. Jako insider v Českobrtarské církvi evangelické jsem se zamýšlel, jak asi dopadnou církevní restituce. Teď po pěti letech na tom nemusím změnit ani řádek. Tenkrát se ten článek jmenoval: 

Klidně jim ty peníze dejte...  

Můj nejlepší kamarád bydlí na druhé straně republiky prakticky přesně po úhlopříčce. Oba pocházíme ze stejného okresu, jsme stejně staří a poznali jsme se na církevní půdě při přípravě na jistý křesťanský rituál. Ne nebylo to nic strašného ani zajímavého, to si jen maminky dojemně pobrečely, že už jsme vlastně skoro dospělí (bylo nám čtrnáct), bratr farář pronesl velkolepou řeč o nových mladých a nadějných křesťanech, poprvé jsme dostali chleba a víno a bylo po všem.